Od liberalizace cen a zahraničního obchodu uplynulo již 25 let (Video a přepis projevu)

 

Dne 1. ledna 1991, tedy pouhý rok po pádu komunismu a – i když se to nezdá – již celé čtvrtstoletí od dneška, byl v naší zemi uskutečněn jeden z rozhodujících transformačních manévrů – liberalizace cen a zahraničního obchodu. Byly to dvě radikální, odvážné a riskantní, ve stejný den realizované, v době svého provedení velmi ostře a konfliktně diskutované, mnohými naprosto odmítané systémové změny.

Václav Klaus – 25 let od liberalizace cen a zahraničního obchodu



Tyto dvě věci způsobily v naší zemi zásadní přelom. Jimi vytvořenou situaci už všichni dávno považují za naprostou samozřejmost a nedovedou si ani představit, že by tehdy nebyly provedeny. Teprve jimi mohl trh začít fungovat. Velmi rychle byla díky tomu vytvořena na trhu rovnováha, něco v předcházející komunistické éře zcela nepředstavitelné. Ceny začaly odrážet a současně spoluvytvářet ekonomickou realitu. Centrální plánovač ztratil jakýkoli smysl své existence (a dodnes ji nenalezl, i když se o to pořád – v nejrůznějších převlecích pokouší).

Záměrně jsem použil slovo samozřejmost, ale tehdy tyto v podstatě revoluční změny samozřejmé ani zdaleka nebyly. Mnozí z našich spoluobčanů se jich báli – a bylo mezi námi i mnoho těch, kteří svými výroky dělali všechno proto, aby se jich lidé důvod bát měli. Snažili se je co nejvíce vystrašit. Racionální a v jistém smyslu oprávněné obavy vyplývaly z řady důvodů:

– lidé se obávali ekonomických a sociálních dopadů svým rozsahem neznámých cenových pohybů, o kterých předpokládali – správně – že budou směrem vzhůru. Obávali se inflace, tedy skokového vzestupu absolutních cen, ale obávali se i pohybů cen relativních. Nebylo možné je předem nejen spočítat, ale ani dobře odhadovat. Tyto cenové pohyby byly důsledkem nezbytnosti zbavit se situace, která vyplynula z onoho předcházejícího pověstného Misesova skoku do tmy, tedy skoku do světa bez cen, resp. do světa od reality zcela odtržených cen[1];

– veřejnost a – my s ní – jsme se obávali ekonomických dopadů liberalizovaného zahraničního obchodu a zavedení směnitelnosti koruny pro podnikovou sféru na – stále ještě v předprivatizační „agonii“ se nacházející, v mnoha ohledech zcela dezorientované – podniky;

– obávali jsme se velkého nárůstu dovozů a tím i rychlého vyčerpání chatrných devizových rezerv, mírně posílených „stand-by“ půjčkou od Mezinárodního měnového fondu ve výši půl miliardy dolarů;

–  obávali jsme se nepředvídatelné dynamiky cenových pohybů, možných spirál ceny-mzdy-ceny, resp. ceny-měnový kurs-ceny. Nevěděli jsme, jestli nastanou procesy vedoucí ke stabilitě nebo nestabilitě, k rozevírání nebo zavírání nůžek. Nevěděli jsme, jaké jsou tvary a sklony poptávkových a nabídkových křivek a nevěděli jsme, jestli bude slavný učebnicový pavučinový graf (cobweb theorem) vést k pohybům cen a množství „do středu“ nebo ven, tedy ke konvergenci nebo divergenci.

Někdo si možná myslí, že už je diskuse toho všeho pouhou, i když snad pro pamětníky zajímavou minulostí a že se tím – nejsme-li historikové – nemusíme zabývat. Tento názor nesdílím a nesdílí ho celý IVK. Myslíme, že se tímto tématem zabývat máme. Vyplývají z toho totiž mnohá poučení. Neslibuji přijít dnes s nějakými revolučně novými myšlenkami, neboť žádné nejsou. Není nic, co bychom nevěděli už tehdy, není nic, co bychom už tehdy neříkali dostatečně nahlas a co bychom se nesnažili celé naší – tehdy ještě celočeskoslovenské – veřejnosti s předstihem vysvětlovat a tím její obavy tlumit.

Jsem přesvědčen, že je koncepční, nikoli na detaily orientovaná rekapitulace, provedená s určitým nadhledem a s dostatečným časovým odstupem, potřebná, neboť taková rekapitulace dosud chybí. Nesmíme rezignovat na souboj s dnes a denně opakovanými desinterpretacemi těchto věcí, často se záměrnou lží. Diskuse o tom je i soubojem s bagatelizací tohoto historicky unikátního ekonomického manévru, jehož dotknutí se je i dnes navýsost politickým tématem. Ostatně, politickým tématem je i dnes celá ekonomická transformace počátku 90. let. Jakákoli její dnešní diskuse má silné politické konotace.

Jde ale i o souboj se zapomínáním, se zapomínáním naším vlastním, ale i se zapomínáním těch druhých. Se zapomínáním nevyhnutelně vznikajícím, ale i se zapomínáním záměrným. To mne trápí nejvíce. Manipulátoři dnešní doby, snažící se vytvořit novou společnost, novou Evropu, nový svět, s naším zapomínáním podstatných věcí počítají. Toto naše zapomínání je jedním z důležitých prvků jejich programu. Naším úkolem je tuto zhoubnou strategii nepřijmout.

I. Ideová východiska našeho transformačního konceptu

Tvůrci československého (i tehdy spíše českého, slovenský příspěvek byl relativně malý) transformačního konceptu byli z předcházejících let či desetiletí na svůj úkol poměrně dobře připraveni. Do zralého dospělého věku dospěla generace, která žila s prožitkem svých učednických šedesátých let odvážných, byť polovičatých reformních pokusů a uměla své tehdejší zkušenosti zobecnit. Éru komunismu si navíc někteří z nás nedovolili promarnit pouhým nadáváním na existující poměry a švejkovstvím či cimrmanovstvím. Troufám si říci, že reformní ekonomové byli v České republice připraveni více než v kterékoli jiné postkomunistické zemi. V řadě věcí měli poměrně jasno:

– byli přesvědčeni o nutnosti celkové a bezpodmínečné likvidace komunistického, jak se tehdy říkalo socialistického politického a ekonomického systému. Nechtěli „reformy“ či perestrojku;

– nebáli se slova kapitalismus. Odmítali proto jakékoli třetí cesty a nekoketovali s myšlenkou konvergence ekonomických systémů;

– věděli, že budoucí potřebná systémová změna bude bolestným společenským procesem, že není – jak já jsem s oblibou říkával – bezbolestným „cvičením v aplikované ekonomii“. Věděli, že nebude probíhat žádná „hra na transformaci“. Věděli, že půjde o velmi reálné procesy. Věděli, že jejich aktivním účastníkem a současně hlavním nositelem dopadů všech těchto prováděných změn budou miliony lidí, jejich spoluobčané, nikoli figurky na jakési pomyslné šachovnici. Proto nebyli dogmatiky či fundamentalisty, jakkoli byli od mnoha odpůrců transformace právě těmito slovy často nálepkováni. Média to v zesílené formě ráda „posílala dále“;

– věděli, že jim osud nahrál stát se aktéry neopakovatelné historické šance. Za svůj základní úkol proto považovali zabránit neprovedení transformace. Vyžadovalo to od nich schopnost získat dostatečnou podporu tehdy ještě politicky nekonsolidované občanské veřejnosti a nedat šanci těm, kteří chtěli zachovat status quo, byť perestrojkovsky vylepšený, ale ani těm, kteří si chtěli ukrást transformační proces ve svůj prospěch a vytvořit státně korporativistický systém (ve spolupráci s podobně uvažujícími odbory);

– věděli jsme, že tento historický manévr musí být proveden rychle a jakkoli jsme nikdy nepřijali termín „šoková terapie“ (ani jako užitečnou reformní strategii, ani jako popis reality v kterékoli zemi světa), stejně rezolutně jsme pro naši zemi odmítali jakýkoli gradualismus (à la Joseph Stiglitz či sociální demokracie, aktivisté Občanského hnutí nebo lidovci)[2];

– věděli jsme o propojenosti a neoddělitelnosti politických a ekonomických reforem. Jejich oddělení v čase à la Čína jsme považovali za nemožné a navíc pro nás za zcela nežádoucí;

– věděli jsme, že transformační proces musí být náš, že musí být uskutečňován za maximální spolupráce s co nejširší veřejností a že nesmí být výsledkem diktátu kosmopolitně uvažujících mezinárodních institucí.

II. Několik koncepčních upřesnění

Chtěli jsme trh, jak já vždy dodával, bez jakýchkoli degradujících ho adjektiv, a věděli jsme, že takový trh vyžaduje volné, pružné, pohyblivé ceny. Věděli jsme i to, že po čtyřech desetiletích rigidity cen, jejich svévolné administrativní tvorby a jejich totální odtrženosti od situace na trhu a tím vyvolané permanentní nerovnováhy bude nezbytné provést cenovou liberalizaci radikálního typu. Byli jsme si vědomi i rizik, které s tím nutně budou spojeny.

Uvedu dvě doplňující, naše uvažování dokreslující poznámky. V polovině roku 1990 (přesně 9. července) jsme udělali důležitý mezikrok, kterým bylo jednorázové zrušení záporné daně z obratu (jedné z nepřímých daní, jejíž jméno je již dnes do značné míry zapomenuto a tudíž mladým generacím neznámé). Záporná sazba daně z obratu umožňovala, aby byly ceny nemalého množství zboží na trhu zcela iracionálně nižší než jejich náklady. Tato záporná daň z obratu nebyla ničím jiným než jistou formou dotace a naše předlistopadová ekonomika byla dotacemi proslulá. Dnes už bohužel zase začíná být.

Tehdejší zrušení nikoli desítek, ale stovek různých sazeb daně z obratu, které měly zápornou hodnotu, bylo revoluční změnou. Ta hodně cen „polepšila“, přispěla ke zvýšení celkové cenové hladiny v roce 1990 o zhruba 10 % a – což už je také zapomenuto – byla částečně kompenzována měsíční sociální dávkou, tzv. státním vyrovnávacím příspěvkem ve výši 140 korun na osobu (vyplácenou různě pozměňovaným způsobem až do roku 1996). Tato částka se dnes může zdát nízká, ale průměrná měsíční mzda (nikoli příjem na osobu) tehdy činila 3 286 korun. Tento náš originální, byť nesystémový mezikrok sociální dopady následné cenové liberalizace pomohl snížit.

S tím souvisí i druhá poznámka. Faktem je, že nebyly liberalizovány úplně všechny ceny, ale liberalizováno jich bylo naprosto dominantní množství. Rozsah a detailní výběr neliberalizovaných cen nebyl naším explicitním záměrem, bylo to spíše jakési reziduum. Explicitně jsme diskutovali, zda okamžitě plně liberalizovat či neliberalizovat např. nájemné, dopravu, poštovní a telekomunikační tarify. Některé ceny regulovány zůstaly, některé byly opomenuty, ale bylo to bez našeho explicitního rozhodování. Odhady míry liberalizace cen – následně dopočítávané a složitě metodologicky koncipované – ukazují na minimálně zhruba 85 % rozsahu našeho HDP. Cen bylo liberalizováno daleko více, toto je vážený index (odrážející váhu zboží a služeb s liberalizovanými cenami na HDP). Regulace zůstala u cen některých základních potravin, u tarifů dopravy a spojů a u několika málo dalších zboží či služeb. Další dílčí deregulace byly prováděny ještě v průběhu roku 1991, takže koncem roku byly liberalizovány ceny snad až 95 % HDP.[3]

Přesto si troufám tvrdit, že šlo – v její dominanci a v jejím psychologickém efektu – osystémovou cenovou liberalizaci. I když některé ceny zůstaly neliberalizovány, nebyla to – z hlediska cíle a záměru tohoto našeho reformního kroku – liberalizace parciální. Nám šlo o systémovou změnu (ne o okamžité naprosté uvolnění všech cen) a byli jsme přesvědčeni, že ona potřebná systémová změna rozsahem naší liberalizace cen uskutečněna byla. Mnoho zemí Západu mělo tehdy a má i dnes řadu cen zafixovánu nebo administrativně určovánu a není možné je označovat za centrálně plánované či direktivně řízené ekonomiky. Reziduální neliberalizované ceny však nepochybně vyvolávaly či ještě dnes vyvolávají na dílčích trzích nerovnováhu, ale na podstatě našeho ekonomického systému to nic nemění. Pouze je snižována ekonomická efektivnost a uspokojení spotřebitele.



III. Některé ekonomické poučky a pravidla bylo nutné respektovat

Věděli jsme, že při tomto radikálním manévru musíme respektovat některé elementární ekonomické poučky a pravidla. Byli jsme si jich vědomi, snažili jsme se je dodržovat a pravděpodobně se nám to dařilo více než v dalších transformujících se postkomunistických zemích. Prokazují to fakta – inflace v České republice byla v transformační éře (v užším slova smyslu) nejnižší ze všech srovnatelných zemí. Jen jednou byla vysoká, v roce 1991, v roce cenové liberalizace, kdy dosáhla 56 %. Celkově to bylo 354,4 % za osm let. To nebyla hyperinflace jako v dalších zemích (v Polsku byla jen v roce 1990 inflace 555,4 % a za osm let dosáhla 5086,2 %. I v Maďarsku byla inflace dvojnásobná než u nás. O dalších zemích – Rusko, Bulharsko, Ukrajina – ani nemluvě.).

a.) Byli jsme si vědomi zásadního významu udržet před liberalizací co nejvyšší stupeňmakroekonomické rovnováhy, neboť jedině to mohlo zabránit nebezpečným cenovým spirálám. Měli jsme nespornou výhodu v menší míře nerovnováhy zděděné z komunistické éry – naši plánovači (a finančníci a bankéři) přijali za svou tradiční českou opatrnost a obezřetnost a žádnou velkou nerovnováhu v osmdesátých letech naštěstí nevytvořili, což jsme se – někteří z nás – v našich textech snažili demonstrovat i v předlistopadovém období. I tehdy u nás ceny rostly méně než jinde a i naše nerovnováha spotřebitelského trhu i vnějších ekonomických vztahů byla daleko nižší než třeba v Polsku. I v Maďarsku byla vnější nerovnováha a zadluženost daleko vyšší. Nemívali jsme sklon se zadlužovat.

Rozhodujícím předstupněm přibrzdění postliberalizačního cenového vzestupu byl mírně přebytkový státní rozpočet, dodatečně – až v březnu, po tříměsíčním rozpočtovém provizoriu – připravený pro rok 1990. Žádné populistické rozdávání peněz od státu jsme v roce 1990 nepřipustili, ač to řada lobbistických skupin – zejména umělci a vědci ve víře, že právě oni byli za komunismu nejvíce nedoceňováni – požadovala. Mé rozpočtové provizorium pro 1. čtvrtletí 1990 a následně přebytek rozpočtu na celý rok 1990 daly jasný signál. Tehdy se sice v médiích a ve veřejnosti mluvilo o mnou způsobeném utahování opasků, ale šlo „pouze“ o neuvolňování opasků. Státní dluh jsme považovali za zhoubu, o nějakých 3% ročního deficitu à la Maastricht jsme ani chvilku neuvažovali a zděděný státní dluh (resp. podíl dluhu na HDP) jsme pak úspěšně snižovali až do poloviny 90. let – na nejnižší hodnotu 9,2% v roce 1996 (dnes je to více než 41%). V roce 1995 byl dluh státu 154,4 mld. Kč, dnes 1663,7 miliard, což je více než 10 krát více.

Rozpočtová politika státu zůstávala k nelibosti mnoha zájmových skupin, tehdy už také i odborů (provedenou politickou a společenskou změnou dočasně oslabených), velmi neexpanzivní, což nám tehdy političtí partneři z levice politického spektra tvrdě vyčítali. I politika centrální banky zůstávala opatrná (až do léta 1996, kdy naše centrální banka nastoupila aktivistickou cestu, která vedla k nešťastnému rozkolísání naší ekonomiky v letech 1997-1998). V okamžiku liberalizačního manévru ledna 1991 makroekonomická politika svůj stabilizační úkol splnila. Bylo to pro mnoho lidí velké poučení.

b.) Věděli jsme, že by bylo tragickou chybou liberalizovat ceny v ekonomice s vysokým podílem zahraničního obchodu (a v ekonomice malé velikosti) bez paralelní liberalizace zahraničního obchodu. Nepružná, ještě neprivatizovaná ekonomika by na nabídkové straně nemohla dostatečně rychle reagovat a to by tlačilo ceny stále výše.

Zahraniční obchod byl až do té doby velmi přísně regulován pomocí tzv. monopolu zahraničního obchodu, což byl systém centrálního řízení zajišťující jistou bilanční rovnováhu mezi vývozem a dovozem. Tento systém začínal být rozvracen, když více a více subjektů podnikové sféry začalo v průběhu roku 1990 dostávat povolení k zahraničnímu obchodu, ale rozhodující zvrat nastal až onoho 1. ledna 1991.

Žádný dramatický vývoj zahraničního obchodu po jeho liberalizaci přesto nenastal. Vývoz v roce 1991 dokonce vzrostl o 9,1 %, dovoz naopak poklesl o 10,8%, bilance zahraničního obchodu zůstala v plusu o 24,8 mld. Kč. (Tento roční pokles dovozu byl jediným až do krizových roků 2002 a 2009.)

Tento náš liberalizační krok se mimo veškerou pochybnost zdařil, „zavedl trh“ se vším všudy, a vedl k výraznému zlepšení situace na trhu, zejména spotřebitelském. Potvrdilo se, že liberalizovat běžný účet platební bilance je opatření, které musí být provedeno hned na počátku transformace. (Něco jiného je liberalizace kapitálového účtu platební bilance, kterou jsme provedli – bez naší velké radosti – jako splnění závazku nezbytného ke vstupu do OECD v roce 1995. Tato druhá liberalizace přispěla k našim problémům roku 1997. Byla předčasná.)

Dlouhá léta naše země vykazovala deficit běžného účtu platební bilance (přebytek prvně nastal až v roce 2014), ale nás to příliš netrápilo. Považovali jsme to zaprůvodní jev transformace, který byl uspokojivě vyvažován vývojem na kapitálovém účtu. Žádná nebezpečná mez deficitu překročena nebyla.

c.) V každém okamžiku jsme si byli vědomi klíčové role měnového kursu, který je pro rovnováhu vnějších ekonomických vztahů naprosto rozhodující. Věděli jsme, že kurs musí být na takové výši, aby tuto rovnováhu zabezpečil. Sváděli jsme velký spor s kritiky transformace, kteří pořád ještě věřili v sílu a kvalitu z komunismu zděděné ekonomiky, v náš úžasný industriální potenciál a tradici, v kvalitu naší pracovní síly, v renomé českého strojírenství a kteří nechtěli přijmout tvrdou realitu – dokonce ani po totálním rozpadu východního trhu. Mnoho politiků a novinářů bohužel natolik věřilo Komárkovu heslu „marka za tři koruny“, že jsme na toto téma museli svádět dlouhotrvající přesvědčovací boj. Tento boj jsme tehdy naštěstí vyhráli.

Několik dní před liberalizací cen a zahraničního obchodu jsme provedli další devalvaci československé koruny, při níž jsme oficiální kurs výrazně přiblížili ke kursu koruny na černém trhu. Korunu jsme však devalvovali ke kursu vyššímu, než požadoval Mezinárodní měnový fond, do kterého jsme v září 1990 znovu vstoupili. Spor s MMF byl velmi ostrý, ale i v něm jsme tehdy zvítězili a čas nám dal za pravdu. Kurs na námi vyvzdorované úrovni vydržel dlouhých sedm let. Bylo dobře, že jsme tehdy – přes velký nátlak této mocné organizace – neustoupili.

Kladli jsme si v této souvislosti dvě poměrně složité otázky. První byla, zda devalvovat před okamžikem liberalizace nebo až po zjištění a vyhodnocení rozsahu prvotního cenového vzestupu. Nakonec jsme zvolili devalvaci ex-ante, což se ukázalo být dobrým rozhodnutím, které však bylo dobrým jen proto, že se nám podařilo vybrat „správný“ kurs. Při jiné hodnotě kursu by to bylo rozhodnutí nesprávné.

Druhou otázkou bylo, zda zavést kurs fixní nebo flexibilní. Ideologicky jsme byli zcela jednoznačně pro systém flexibilních kursů, v transformačním okamžiku jsme však pragmaticky zvolili kurs fixní, od kterého jsme očekávali, že se stane pevnou kotvou ve chvílích rychlých pohybů relativních cen, v období, kdy bylo všechno nestálé a rychle se měnilo. Ekonomika tímto pevným kursem na několik let ukotvena byla, ale – jak si v současnosti, v situaci našeho dočasného zafixování kursu velmi silně uvědomujeme – v takovém uspořádání je vždy důležité zvládnout jeho opuštění, tzv. exit, což se nám na počátku druhé poloviny 90. let příliš nezdařilo. Centrální banka bohužel tehdy nehrála s námi.

IV. Už jen stručně k dalším transformačním krokům

V souvislosti s tímto tématem a jeho kulatým výročím nechci podrobně rozebírat a hodnotit další klíčové transformační kroky tehdejších let. Zmíním se jedině o jejich vazbě na liberalizaci cen a zahraničního obchodu.

Věděli jsme – ač to naši kritikové popírají – že je třeba mít co nejkvalitnější instituce (a právní řád), a to co nejdříve. O tom spor nikdy s nikým nebyl. Mnoho tehdejších (a až do dneška se táhnoucích) sporů bylo o něčem jiném. Bylo o tom, zda je možné právě v tomto historickém okamžiku, de facto „přes noc“, vytvořit –bez ohledu na politickou realitu – jako intelektuální výkon něco nikdy nevytvořitelného, dokonalý právní a institucionální rámec. Tak rychle, aby to bylo ještě před deregulací a liberalizací trhů.

Toto žádat jsme považovali a považujeme i nyní za falešné, umělé, politicky zneužívané téma. Naše zkušenost potvrdila, že zastavení spontánně probíhajících procesů v – po dlouhá desetiletí konečně – politicky svobodné společnosti možné není a že by zastavení deregulace, liberalizace, desubsidizace a privatizace nebylo rozumně proveditelné. Jeho náklady by byly neúnosně vysoké. Budování institucí trvá celou epochu, na to nebylo možné čekat.

Stejně tak jsme dobře věděli, že s liberalizací cen a zahraničního obchodu nelze čekat na privatizaci. I to by bylo nesmírně dlouhé čekání. Privatizace však rychle následovala – už koncem ledna 1991 byly zahájeny první aukce malé privatizace a v březnu byl schválen zákon o velké privatizaci.

Ve všech těchto věcech byla významným faktorem rychlost. Nesměli jsme nechat firmy dlouhou dobu žít a fungovat v předprivatizační nejistotě, nesměli jsme zklamat očekávání nevyhnutelně netrpělivé veřejnosti, nesměli jsme nechat úředníky státu dále ekonomiku řídit. Liberalizace cen a zahraničního obchodu v tom všem byla významným krokem vpřed.

Určitě jsem mnoho detailů nezmínil nebo zapomněl. V připravovaném sborníku k tomuto tématu rádi zveřejníme Vaše příspěvky, které by tyto mezery pomohly zaplnit.



[1] Dnes už je pozapomenut Misesův článek z roku 1920 o ekonomické kalkulaci za socialismu, kde byl tento výrok uveden. L. v. Mises, Die Wirtschaftsrechnung im sozialistischen Gemeinwesen, Archiv für Sozialwissenschaften, 1920.

[2] O tom více v článku V. Klaus, The Post-communist Transition Should Not Be Misinterpreted, Economic Affairs, svazek 33, č. 3, říjen 2013.

[2] Ivan Kočárník, Transformace čs. ekonomiky v roce 1991, Finance a úvěr, 42, 1992, č. 4.


Seminář Institutu Václava Klause: 25 let od liberalizace cen a zahraničního obchodu
Autoklub | Praha 1 |11. ledna 2016 | Zdroj: klaus.cz