Rizika imigrace, o nichž se tolik nemluví

Proč se v souvislosti s historicky největší uprchlickou krizí mlčí o zdravotních rizicích a nebezpečí šíření chorob?

Ivo Valenta

Ivo Valenta





V souvislosti s již více než rok trvající uprchlickou krizí se ve veřejném prostoru hovoří zejména o bezpečnostních a ekonomických rizicích, která živelný příliv imigrantů nese, a o tom, jak tato rizika a náklady „spravedlivě rozdělit“ mezi evropské státy. Představitelé „vítacího politického proudu“ hledají nesmyslná řešení např. v podobě kvót a nejvíce se obávají nikoliv hrozeb, které s sebou nesou sami přistěhovalci, ale extremizace naší společnosti, která však oprávněně požaduje skutečné řešení nastalé situace a zastavení migrační vlny. Mezi skutečné hrozby, o kterých se ovšem v záplavě každodenních zpráv tolik nemluví, patří zcela jistě zdravotní rizika a nebezpečí šíření chorob, které byly v našem civilizačním prostoru již vymýceny nebo se vyskytují velmi vzácně.

Nelze tvrdit, že by tento aspekt uprchlické krize byl zcela přehlížen, nicméně se domnívám, že na něj v přesycenosti šokujícími zprávami o uzavírání hranic, skandálních výrocích z různých stran, výtržnostech a útocích imigrantů atd. zapomínáme víc, než je zdrávo. Proto považuji za nutné na něj upozornit.

V uplynulých dnech se v médiích objevila informace, že v lednu překročilo hranice Evropy dalších cca 60 tisíc imigrantů. Tento počet rozhodně nepotvrzuje některé prognózy z podzimu loňského roku, že množství nově příchozích přistěhovalců v zimě výrazněji poklesne, a spíše znamená, že i v novém roce budeme kvůli neschopnosti evropských lídrů čelit přílivu dalších statisíců nelegálních imigrantů. Nejpočetnější skupiny přitom pocházejí ze zemí, jako jsou Sýrie, Afghánistán, či země subsaharské Afriky – Súdán, Somálsko, Eritrea apod. Nelze jistě považovat za neopodstatněné, že při cestování do těchto zemí je povinností nebo alespoň doporučením podstoupit očkování proti chorobám jako žloutenka typu A a B, tyfus, meningitida nebo dětská obrna. Obdobně pak například vojáci působící v zahraničních misích, jakou je mise v Afghánistánu, podstupují po návratu do vlasti několikadenní karanténu a sérii vyšetření, která mají vyloučit nákazu těmito či jinými chorobami.



Naproti tomu živelný příchod uprchlíků přináší do Evropy statisíce, nebo dnes již spíše miliony, lidí, o jejichž zdravotním stavu nic nevíme a rozhodně si nejsem jistý, že jsme schopni alespoň něco zjistit tak rychle, aby to zamezilo potenciální nákaze dalších osob. Tuto hrozbu navíc umocňuje fakt, že imigranti jsou z velké míry soustředěni do různých táborů a zařízení ve velmi početných skupinách, v nichž se riziko šíření různých nemocí a nákaz přirozeně zvyšuje. K nejohroženějším skupinám tak patří nejen zaměstnanci těchto zařízení, ale paradoxně sami imigranti. Nicméně to samozřejmě neznamená, že by nebezpečí nákazy nebyla vystavena i většinová společnost, a to zejména s ohledem na to, že útěky přistěhovalců z uprchlických zařízení, nelegální přechody hranic, nekontrolovaný pohyb těchto osob po Evropě nejsou, jak dobře víme, ojedinělé jevy.

Za jedno z největších zdravotních rizik migrační krize lze s ohledem na nejpočetnější skupinu syrských uprchlíků považovat zavlečení obrny, a to s ohledem na skutečnost, že právě v této zemi před dvěma lety propukla v důsledku války epidemie této nemoci, při které bylo infikováno několik set až několik tisíc dětí. Přestože se podařilo tuto epidemii zastavit a přestože ve vyspělých evropských státech je poměrně vysoká proočkovanost této nemoci, odborníci se shodují na tom, že v Sýrii nelze v žádném případě hovořit o jejím vymýcení, a tedy nelze ani vyloučit, že by mohla být s přistěhovalci do Evropy přenesena.

Zvýšeným rizikem pak jednoznačně je také možné šíření tuberkulózy. Jsou to právě africké země a středoasijské země, které Světová zdravotnická organizace řadí mezi ty, kde je tato nemoc nadprůměrně rozšířena a postihuje až 80 % obyvatelstva. Za zmínku při tom stojí fakt, že na rozdíl od obrny tuberkulóza již nepatří k chorobám, proti kterým by probíhalo plošné preventivní očkování. A stejně tak tomu není samozřejmě ani u zmíněné žloutenky, která se taktéž v mnoha zemích, z nichž uprchlíci přicházejí, vyskytuje poměrně hojně.

Z uvedených skutečností vyplývá, že riziko šíření mnoha pro nás již téměř zapomenutých či vzácných chorob v souvislosti s uprchlickou krizi není zanedbatelné a nelze jej v žádném případě zcela popírat. Považuji proto za samozřejmé, že veřejnost může mít z této hrozby určité obavy, a mělo by být stejně samozřejmé, aby odpovědní političtí představitelé ve spolupráci s příslušnými státními orgány a odborníky na tyto obavy reagovali slyšitelným vysvětlením toho, jak jsme na zdravotní rizika související s uprchlíky připraveni a jaká opatření případně budou přijata. Tak se ovšem, dle mého názoru dostatečně neděje a ve veřejném prostoru se o této otázce, jak jsem již uvedl, spíše mlčí. Chtěl bych proto tímto důrazně veřejně vyzvat vládu a zejména ministra zdravotnictví, aby dal v této otázce veřejnosti jasnou odpověď a ujištění, že jsme na zmíněná rizika připraveni a že se jich není třeba obávat. A zároveň bych chtěl tyto představitele vyzvat k tomu, aby za účelem podobného ujištění ze strany příslušných evropských orgánů vyvíjeli značnou aktivitu také na unijní úrovni.