Přijdou další útoky. A na řadě je Praha

„Předpověděl“ jsem útoky okolo Vánoc, podle některých i kolem Velikonoc (byť si druhou předpověď si sám nepamatuji). Obě předpovědi mi dodaly jistý kredit a dost lidí se mě teď ptá, co přijde dál. A tak odpovím – přijde to, čeho se bojíme nejvíce.

Martin Konvička v Debatním klubu | reprofoto: youtube.com (kolektif)

Martin Konvička v Debatním klubu | reprofoto: youtube.com (kolektif)



Předešlu ale, že mohamedánské zločiny se nepředvídají snadno. Je to tím, že s nápadem jen si tak vybouchnout může přijít naprosto kterékoli alláhující zblblo, třeba když ho opustí káfirská (tj. „nevěřící“) nevěsta, dítko v evropské školce omylem pojí vepřového, nebo se při ranní modlitbě uhodí do čela trochu víc, než je zvyklé. Z rodu těchto neplánovaných a z principu nepředvídatelných atentátů byl třeba Předvánoční výbuch ve Stockholmu, 2012 (pro připomenutí) – a takový útok může přijít skutečně kdykoli a kdekoli. Stačí, když je v místě přítomno nadprahové množství „dobrých věřících“, přičemž tím prahem je jakékoli číslo vyšší než 0.

Jenže atentáty, jako ten předvánoční stockholmský, mívají relativně málo obětí – protože co si budeme povídat, pro náhodně zradikalované zblblo nebývá tak snadné, vybuchnout na více místech současně, domluvit se s komplici, nebo si pořídit do kalacha tolik nábojů, abyste vystříleli celý rockový koncert. Zaměřme se tedy na útoky aspoň trochu koordinované,útoky, za nimiž stojí někdo inteligečně přesahující průměrného návštěvníka mešity, útoky mající aspoň trochu koherentní politický cíl. Tedy takové, jakých jsme byli svědky v New Yorku 11.9. 2011 (cíl: ukázat muslimskému světu, že ani Amerika není bezpečná, a Američanům, že islám má větší koule, než by kdy čekali), v Paříži 13. 12. 2015 (cíl: ukázat, že sebevstřícnější politika vůči „migrační krizi“ není dost vstřícná), v Kolíně nad Rýnem o Silvestru 2015 (cíl: ukázat statisícům přišelců, že Němky a další Evropanky lze osahávat a prznit bez trestu) či v Bruselu 22. 3. 2016 (cíl: ponížit Evropany o nejkřesťanštějším z křesťanských svátků, a to přímo v hlavním městě EU).

Nedělejme si iluze, že by postkomunistické země Evropy – tedy státy V4. ale o Pobaltí, Rumunsko či Bulharsko – nebyly v hledáčku džihádistických plánovačů a takříkajíc „na řadě“. Radikálové zejména německých a rakouských mešit je pokládají za následující cíl, jen co bude definitivně dobyto a zlomeno vlastní Německo. (Pokud se mě ptáte, jak to vím, tak – vím, on opravdu není problém zjistit, co se káže v těch radikálnějších mešitách třeba v Berlíně či ve Vídni). Na druhé straně zde je konzistentní, a z mohamedánského hlediska drzá, snaha „nové EU“ o obranu – tu snahu nejlépe symbolizuje maďarský Orbánův plot, jasné „ne“ slovenského prezidenta Fica na téma vzniku islámských komunit, nebo nejnovější prohlášení polské premiérky Szydlové, že její země nepřijme žádné unijní kvóty. Česko, viděno zvnějšku a bez znalosti detailů tuzemské politiky, jakoby lavírovalo – je zde prezident Zeman, je zde sílící hnutí mající ve znaku přeškrtnutou mešitu, ale je zde i Sobotkova vláda s její otevřeně protinárodní politikou. Přesto je v připrchlických manuálech právě Česko označeno za „nebezpečnou zemi“ – myšleno nebezpečnou islámské imigraci. A ono není divu – naše azylantské tábory skutečně jsou oploceny a prezident Zeman působí na filmových záběrech jako mocnější muž, než je ve skutečnosti.

Kdybych měl – na místě teroristického plánovače – vybrat pro útok jednu středoevropskou zemi, Maďarsko by to nebylo. Plot je přece jen plot, premiér Orbán v sobě nezapře bojovníka a národním jídlem tam je perkelt, což samo o sobě napovídá, s jakou by se případní útočníci potázali. Totéž platí o Polsku – tamní statisícové protiunijní demonstrace, křižácký étos tamních katolíků a vzpomínka na Sobieského okřídlené husary u Vídně by mi připomněly, že prostě jsou na světě národy, s nimiž si neradno zahrávat. Slovensko, a sna mi to slovenští přátelé prominou, je příliš malé a pozapomenuté na uspořádání pořádného rošamba. (Fakt to není míněno jako nějaké znevažování nám nejbližší země, coby gymnazista žijící ve Frýdku-Místku jsem do slovenských hor jezdíval aspoň jednou měsíčně a tu zemi stále miluji, byť to tam mám z Jihočeska daleko … ovšem stejně „daleko“ to tam mají i hlavní světová média, o která jde při teroristických atentátech až v první řadě).

Zbývá tedy Česko s drzým prezidentem (kterého je třeba „potrestat“), nerozhodnou vládou (která se sklání i před rodinou Šabatů, natož před skutečným nebezpečím) a mediálně oblíbenou Prahou (sídlo spousty redakcí, reportérů globálních médií – prostě známý a fotogenický cíl). Když se pokusím vcítit do mysli plánovače atentátů, vyjde mi, že útok v Praze by mohl „zastrašit ty šílené české islámofoby“, otřást jejich spojenci zejména z německého hnutí PEGIDA, určitě by dlouho zaplňoval stránky světových novin… Navíc by čeští vítači, v čele s amerických velvyslancem Shapirem, by získali záminku ke tvrzení, kterak ten „zlý, zlý Zeman“ ohrožuje vlastní zemi. Vláda by proti tuzemskému islámu nepodnikla nic, atentát by vylekal i polské, maďarské a slovenské drzouny.

Netroufám si tvrdit, kdy k útokům dojde, ani jakou budou mít formu. Vím ale, jak se jim preventivně bránit – a opravdu to není vyvěšováním žlutých trojúhelníků a doporučováním občanům, aby nechodili na nádraží a nejezdili metrem. Nástin té obrany jsem zveřejnil už v říjnu loňského roku, doprovázel jsem ji výzvou Sobotkově vládě, aby začala jednat. Od té doby uplynulo půl roku, během nichž vláda nejedná. Rád bych upozornil, že půl roku stačilo Churchillovi, aby po zničení britského expedičního sboru ve Francii postavil téměř z ničeho novou britskou armádu a současně odrazil leteckou ofenzívu Luftwaffe, nebo (zcela aktuálně) Orbánovi, aby opevnil hranice své země, odpoutal se od sebevražedného kursu bruselské centrály a začal dělat na Bruselu nezávislou středoevropskou politiku. Za stejnou dobu neudělal premiér Sobotka nic. Uklidňovat nás může, že k rezignaci nepotřebuje půl roku, ale přibližně půl minuty.


Kroky, které jsem doporučoval v říjnu, a znovu je doporučuji nyní.

1. Mobilizace všeho, co je schopno se bránit – Prakticky nemáme armádu, většina mužů pod 45 let neprodělala branný výcvik. Naštěstí nás nečeká high-tech útok, který vyžaduje dlouhou průpravu, ale spíš nepředvídatelné lokalizované násilnosti, proti nimž jsou nejlepším antidotem občanské milice. Je čas shromáždit všechny, kdo jsou schopni a ochotni se bránit – krom profesionálních vojáků i předlistopadové záložáky, civilní zálohy, sportovní střelce, lovce – a učinit je jádry na místním principu organizovaných dobrovolnických jednotek. Bezodkladně zahájit jejich výcvik, protože je lepší mizerný výcvik, než žádný. Přesně takto postupoval Churchill v době hrozící invaze do Británie, z takto vzniklých jednotek postavil jednou již ztracenou armádu. V delším časovém horizontu budovat miliční armádu švýcarského typu, jakož i funkční systém civilní obrany.

2. Společná obrana hranic Visegrádského prostoru – Náročnost ochrany hranic klesá s rostoucí plochou bráněného území. Současně je zřejmé, vzhledem k situaci v západní Evropě, že nemůže stačit bránit hranici jižní – ta s Německem představuje do budoucna srovnatelné riziko. Potřebná je těsná součinnost s Maďarskem, Polskem a Slovenskem, „společný plot“ (a společná pohraniční stráž), s naprosto otevřeným vyhlášením, že narušení této hranice bude považováno za akt války (v případě neuniformovaného narušitele pak za akt terorismu, dle litery Ženevských konvencí).

3. Ochrana cílů teroristických útoků – Zkušenosti zemí jako Indie (kde je islámský terorismus mnohem častější, než ve stále dost klidné Evropě) ukazují, že samopalníci na místech, jako jsou stanice metra, minimalizují riziko – a kde není k dispozici samopalník, může stát aspoň uniformovaný chlap s holí. Teror je zbraní zbabělců, viditelné odhodlání k obraně často zmůže víc, než náročné bezpečnostní operace.

4. Znemožnění azylu podezřelým osobám – Právo na azyl či ochranu musí automaticky ztratit každý, kdo se proviní úmyslným přestupkem či trestným činem, kdo zfalšuje doklady, zalže o své identitě a podobně. Tyto případy široce publikovat pro odstrašující efekt.

5. Zákaz propagace a veřejného vyznávání islámu – Lze provést gradualisticky (stíháním za veřejné zahalování, modlitby na veřejnosti, zákazem provádění halal porážek a dovozu či prodeje halalproduktů), nebo deklarativně. Ve druhém případě být připraven na odvetu, dozírat nejen na činovníky mešit a známé radikální agitátory, ale i ambasády islámských zemí, katedry orientalistiky a podobné expozitury. Potírání islámských projevů islámisty odradí, protože bez veřejných projevů nelze islám šířit, a stagnující islám nenese vyznavačům světské požitky.

6. Detence a repatriace – Rozšířit kapacitu, ale zejména zpřísnit ostrahu, detenčních zařízení. Jasně deklarovat, že detence ilegálů je časově neomezená – respektive potrvá tak dlouho, dokud se dotyčný nerozhodne pro repatriaci. Dbát na humánnost podmínek v těchto zařízeních (např. společné ubytování rodin; kuchyně, úklid a klidně i osobní asistenci mohou zajišťovat tzv. sluníčkáři, budou-li o to stát), ale vyloučit veškeré ústupky islámské praxi (tedy např. žádná páteční kázání, žádné halal maso). Zájemcům o repatriaci vycházet maximálně vstříc, včetně finančního „daru“ do začátku.

7. Podpora exmuslimů, mobilizace loajálních expertů – Souběžně s represí vůči invadujícím masám přislíbit a zajistit maximální možnou ochranu a podporu každému, kdo se islámu veřejně zřekne, a prokáže toto zřeknutí prací proti němu (včetně služby v ozbrojených silách). Vyzvat ke spolupráci v tuzemsku žijící křesťany, sekularisty, ateisty atd. původem z blízkovýchodních zemí, zejména ty se znalostí jazyka a reálií. Zajistit maximální ochranu těchto lidí, využít jejich schopností v tajných službách, armádě, diplomacii a podobně. Nahradit jimi „islámofilní“ produkty multikulturního školství.

8. Neutralizace kolaborantských centrál – S okamžitou platností přestat financovat uskupení, popírající totalitní povahu islámu, hlásající teze o „prospěšnosti“ současné migrační vlny, atd. Odmítnout nebo tvrdě danit financování takových uskupení ze zahraničí. Aktivistům umírajícím hladem nabídnout práci v kuchyních a prádelnách detenčních zařízení (a platit je slušně).

9. Osvěta a kulturní fronta – S okamžitou platností zrušit „protixenofobní“ a „vítací“ indoktrinaci ve školách a místo toho tam, kde je to vhodné, zařadit vskutku objektivní výuku o historii, povaze a nebezpečnosti islámu. Využít k tomu zkušenosti loajálních expertů – viz bod 7. Uvolnit prostředky pro podporu umělecké a vědecké tvorby, zobrazující islám v pravém světle, případně ho karikující, odhalující jeho neslučitelnost s demokratickým humanismem. Znemožnit financování „vědy a kultury“ ze strany islámských států a nadací.

10. Uvolnění financí – Následování bodů 8 a 9 ušetří státní kase nemalé prostředky. Další bude lze získat osekáním neproduktivních programů všeho druhu, včetně výše citovaného monitoringu křečka. Legrace totiž skončila, dobře už bylo.