Volby – Nepřemluvíme-li schopné, budou tam všehoschopní

Slepené koalice se rozkližují, dokonce, což je nový jev, ješte před volbami. A proč se rozpadají? Funkce a prachy.

František Zwyrtek

František Zwyrtek





Není měsíce, aby se něco nerozpadalo. Tu se nám bortí (pokolikáté už?) Praha, tu statutární a jiná města, a aby to bylo ještě zajímavější, tak se nám rozpadají už i koalice předvolební – což je možná ještě ta lepší varianta, protože nestačily ještě nic pokazit. Pokud byste si však mysleli, že jde o rozpad myšlenek a názorové rozcházení, mýlíte se. Jak se říká v jiných situacích „za vším hledej ženu“, tak v politice za vším hledej – prachy. Nebo funkce. A funkce znamená prachy.

Neříkám záměrně slovo „peníze“, protože to je slušný výraz, a já proti penězům nic nemám – dokonce je přeji ve velkém množství těm, kdo je umí poctivě vydělat. Ale pojmem prachy chci vyjádřit, že si těch v politice, jsou-li hlavním motivem kde čeho, nevážím, a nepovažuji je za důvod ničeho.

Proto nevycházím z údivu, jak nízké byly myšlenky pro slepenec Úsvitu a Bloku proti islámu. Tedy vlastně neříkám až tak pravdu – žádné ušlechtilé myšlenky jsem až tak nepředpokládal, spíše pragmatismus. A byl bych připraven ho chápat. A on i ten se ukázal evidentně jako velmi velkorysá úvaha, protože důvoderm pro slepení byly právě ty prachy. A jak se ukázalo, že žádné nejsou, nebyl ani důvod společně pokračovat.



Kdyby je spojovaly myšlenky, nikdy by se nemohli rozpadnout. Ale všichni příliš kalkulovali, všichni chtěli úspěch a nejlépe hned, všichni už se viděli v krajích a následně ve sněmovně, respektive hlavně Úsvit si patrně neumí představit, že by tam nebyl – ty lavice jsou setsakra příjemné. Hlavně pro lidi, kteří nemají k dispozici lavice jiné (hovořím o jejich profesích).

Takže si naslibovali hory doly černý les, a nepřišla ani tříska. Takže the end spolupráci. Protože nešlo o ni, ale právě a jen o ty miliony. Smutné. Je to mimo jiné ten důvod, že nikoho, kdo neměl s politikou nic společného, nemůže dnes nikdo přemluvit, aby do ní šel. A proč se stává snaha jít do politiky degradační pro každého schopného člověka? Protože tu atmosféru ti neschopní, uhádaní a překalkulovaní budují vší silou.

Nezávislí staví v tyto týdny kandidátky do krajů. Oslovujeme lidi, komunikujeme s těmi, kteří ve svých profesích něco dokázali. A devět z deseti nám řekne – do té džungle žvanilů, Sládků, neschopenek a pozérů? Co bychom tam my, normální, prosím vás dělali? V tom panoptiku?

Takže je možná někde ani nepostavíme – abychom tam dávali ty, kteří si řeknou, na to je nám naší značky líto, a ty druhé odrazuje to kuriozní a někdy trapné panoptikum.

Trápí mne to, protože to znamená jediné – politická scéna padá na dno. Vládne jí extrémismus, žvanilové, kariéristi, pozéři, a nakonec i ty prachy. A to není správná cesta. Potřebujeme lidi schopné, znalé, pracovité. Ale jejich slovy – co by tam mezi tou egocentrickou bandou, která si myslí, že má patent na všechno, delali?

Je mi to líto. Rád bych měl v politice ty schopné, ne ty všehoschopné. Musíme doufat, že se jich tam přesto všechno pár dostane. Nezávislí jim místa na kandidátkách nabídnou určitě, a doufejme, že i jiné subjekty. A od kandidátů z mozkem to bude chtít jediné – sílu a odvahu do toho jít. Nenechat tam ty druhé. Doufám to budou chápat i velké strany. Nazrál na to čas.