Boj se suchem o zrno

Ministerstvo zemědělství zahájilo v pondělí další etapu „boje se suchem“. Na základě tiskových zpráv ministerstva zemědělství, ministerstva životního prostředí i samotné vlády se zdá být situace v naší zemi natolik alarmující, že jen stěží můžeme pochopit, proč se místo pouhého „boje se suchem“ nevyhlásila suchu rovnou válka.

Hana Lipovská | foto: archív autorky

Hana Lipovská | foto: archív autorky






Už minulý rok ministr Jurečka odrecitoval (aniž by ji ovšem citoval) burcující zprávu Evropské komise, podle které Škody, které způsobilo sucho za posledních 30 let v zemích Evropské unie, přesahují 100 miliard eur. Stále naléhavěji a v mnoha oblastech našich životů si uvědomujeme, že voda je strategická surovina, proto musíme mít připravené systémové řešení.“ Ministr životního prostředí Brabec zahájil bitvu dokonce už v roce 2014, kdy založil komisi „VODA–SUCHO“, která „se okamžitě začala zabývat projekty, jež nás na sucho lépe připraví.“
gif-banner-havloidi

Letošní deštivé léto, ani pohled na graf ročního úhrnu srážek v letech 1975–2015 nás před hrozbou extrémního sucha nevarují. Ostatně v zemi, kterou za posledních dvacet let postihly rozsáhlejší povodně sedmkrát, se zdá být sucho problémem spíše sekundárního rázu. Kde se tedy módní iniciativa boje se suchem vzala?

I za tímto nejnovějším katastrofickým scénářem stojí Evropská unie. Už v roce 2007 přijala Evropská komise takzvané Sdělení o nedostatku vody a o suchu. O tři roky později (tedy v roce, kdy Česká republika zažila největší úhrn srážek za uplynulých čtyřicet let) pro změnu Rada „uznala, že nedostatek vody a sucho již v mnohých regionech Evropy představují závažný problém, vyzvala členské státy, aby podporovaly účinnější a udržitelné využívání vody, a připomenula, že na podporu dalšího vývoje politiky budou nutné spolehlivé údaje o nedostatku vody a o suchu.“ Nakonec v roce 2012 přišla Komise s plánem zachování vodních zdrojů v Evropě.

Tento plán již poodhaluje skutečný úmysl Komise, neboť explicitně hovoří o„zranitelnosti vodních zdrojů v důsledku změny klimatu a dalšího působení člověka“. Směšné strašení „člověkem způsobeným“ globálním oteplováním se tak elegantně zahalilo do apokalyptického scénáře o nedostatku vody, drastickém suchu a hrozbě postupné dezertifikace. Tváří v tvář této hrozbě nám může být alespoň chabou útěchou, že o rok později, v roce 2013, zasáhly povodně v České republice 970 obcí, což snad naši lokální dezertifikaci alespoň nepatrně zpomalilo.

Hlavní zásady unijní strategie v boji se suchem se opírají o tradiční prvky socialistického plánování. Komise navrhuje zavedení či zvýšení poplatků za vodu, zavedení přidělování vodních zdrojů či řízení poptávky. Paralelně k průkazu energetické náročnosti budov chce sledovat také náročnost budov na spotřebu vody. Sledovaným ukazatelem by se též měla stát obdoba uhlíkové stopy – stopa vodní. V propagačních materiálech ke sledování vodní stopy přitom autoři prokazují neobvykle pronikavou úroveň představivosti, když uvádějí, že vodní stopa jednoho šálku kávy je 140 litrů vody. (Není však jisté, zda je do výpočtu zahrnuta také spotřeba vody všech desítek milionů lidí, kteří se na výrobě jednoho šálku kávy nepřímo podíleli, v duchu slavné Reedovy eseje „Já, tužka“. Možná, že by se autoři dokázali stejně dobře dopočítat i desetinásobného, stonásobného či tisícinásobného čísla.)

Česká vláda unijní stranickou linii sleduje ve své Koncepci pro zmírnění dopadů sucha a nedostatku vody. Koncepce obezřetně přiznává, že změny srážek jsou značně nejisté“, nicméně ihned vybírá ty správné klimatické závěry, aby mohla potvrdit, že „většina klimatických modelů se shoduje na stagnaci ročních srážkových úhrnů a změně jejich rozložení během roku, konkrétně poklesu letních srážek a růstu srážek zimních.“ Jedním z podpůrných řešení Koncepce je odpovědné zadávání zelených veřejných zakázek.

knižní e-shop 660x100

V rámci projektu Modrá úsporám pak chce ministerstvo životního prostředí vybavit každou domácnost barelem na dešťovou vodu. Je otázkou, zda bude určena také komise, která bude množství zachycené vody na českých a moravských dvorcích sledovat a zda budou zavedeny pokuty pro nechytače či naopak subvence pro nejvýkonnější sběrače.

V březnu tohoto roku navíc vláda rozhodla o rozdělení 600 milionů korun nanáhradu škod zemědělcům postiženým loňským suchem. Kouzlem nechtěného jednala vláda na stejném zasedání o omezování hazardu. Státem podporovaného morálního hazardu se však zjevně žádné omezování netýká. Rozumný zemědělec s nevyzpytatelností počasí musí počítat. Musí diverzifikovat svou činnost nejen mezi různé typy rostlin, ale také mezi rostlinnou a živočišnou výrobu. Nějakou dobu ostatně už i v České republice existuje možnost klasického soukromého pojištění proti suchu, která však podle pojišťovny zemědělci využívaná není, neboť „velké sucho přece přichází jen jednou za deset let“. Podpora vybraných zemědělců v programu náhrad škod je proto zhruba stejně nesmyslná, jako kdyby vláda vyhlásila subvenční program pro prodejce deštníků, které sucho bezpochyby poškodilo neméně.

Možná, že je celý boj se suchem jen součástí širší hry na klimatické změny. Možná, že je způsobem, jak opět posílit unijní dotační programy v rámci (v posledních letech omezované) společné zemědělské politiky. Jasné však je, že se suchem se tento boj opravdu nevede.



Politický komentář IVK č. 43: Hana Lipovská – Boj se suchem o zrno