Chvalozpěv na Dominika kardinála Duku

Po letech má česká katolická církev opět představitele, na kterého může být hrdá. Dominik Duka říká věci, jak jsou, a neuhýbá, i když se tím dostává do trvalých konfliktů s církevním vedením a českou církevní byrokracií (ještě, že František nemá možnost upalovat).

Petr Hampl

Petr Hampl



Ale ani osobnosti typu Duky a Piťhy už ale nedokážou zvrátit propásnutou příležitost. Církev je pořád ještě dost silná a dost hlasitá, aby mohla v těžkých časech povzbuzovat vlastenectví a organizovat odpor proti islamizaci. Češi by jí nakonec odpustili restituce a snad i tu pobělohorskou dobu. Jenže se tak nestalo. Středně vysoké články církevní byrokracie neodolaly pokušení multikulturních grantů.

I proto mám za to, že bezprostředním ideovým řešením naší situace je spíš sekulární nacionalismus (byť samozřejmě založený na křesťanském dědictví, v rámci naší civilizace to ani nejde jinak) než návrat ke křesťanství. Obnova křesťanství není reálně možná, dokud veřejný prostor zabírají instituce, které se dopustily tak děsivého mravního selhání, jakým je podpora islamizace vlastní země.

Mimochodem, mezi protestanty se osobnost Dukova formátu nenašla. Resp. jsou tu lidé jako Dan Drápal či Salman Hasan, ale těm se nedostává příliš sluchu ani v rámci malých denominací.