Nohavica, Lažnovský a Kuliš – Dnešní hony na čarodějnice připomínají ty druhorepublikové

Jako řada lidí (zdravím, pane Ovčáčku), i já v posledních měsících pročítám prameny a studie, vztahující se k druhé republice a protektorátu.

Viktor Lošťák

Viktor Lošťák



Nejsem si úplně jistý proč, snad v nich cítím jakousi nejasnou podobnost k dnešní době. Někdy je však ta podobnost úplně zjevná.

„Po revoluci se nešvarem české společnosti stala nenávist vůči Romům. Pokud si Nohavica chtěl zlepšit reputaci, mohl přijít s písní, která by nálady umírňovala a přispívala k racionálnímu dialogu. Mohl zpívat o tom, jak bychom měli renovovat náš vzdělávací a sociální systém, aby se lidé nehledě na jejich barvu kůže nedostávali na kraj společnosti. Namísto toho si Nohavica vybral cestu úplně opačnou a složil píseň Dežo.“

„Jejich hudební počiny tak legitimizují ve společnosti lidový rasismus, čímž tvoří podhoubí pro nenávistná politická uskupení. A právě kvůli tomu se Nohavica na rozdíl od Boba Dylana nikdy nestane skutečnou osobností.“

Honza Kuliš: Jaromír Nohavica selhává jako osobnost (e15.cz)

Emanuel Vajtauer, Karel Lažnovský ani Vladimír Krychtálek by to nenapsali lépe. Snad by zvolili jiná slova; propagandistická osa, ten pravý smysl textu, je však v článku Honzy Kuliše stejně silná jako v jejich článcích.

knižní e-shop 660x100

Pravým, hlubinným smyslem propagandy není přesvědčit čtenáře o pravdě na povrchu, o drobných faktech a jednotlivostech. Až pod nimi je ten skutečný význam. Čtenář, i ten nesouhlasící, má vsáknout základní, nejníž položenou logiku textu. O to jde.

Čtenáři Kulišova textu budou rozebírat jednotlivé písně či životní peripetie Jaromíra Nohavici, diskutovat, stavět se za ně nebo proti nim. Ať už budou mít názor jakýkoli, každý z nich se zapojí do hry, jejíž základní pravidlo zní: Umělec a jeho dílo má být posuzován z hlediska společenského prospěchu.

Kdo takto uvažuje, je lapen. I když bude v tomto případě třeba hájit Jaromíra Nohavicu, přistoupil na výchozí premisu. Přistoupil na to, že existuje jakýsi víceméně daný „společenský prospěch“, a že umělec může a má být souzen podle toho, jak mu vyhovuje. Kdo takto smýšlí, opustil všechny ideály individuální svobody. Kdo takto přemýšlí, znovu z minulosti vyvolává strašidlo všemocného státu, kolektivismu a jednotného názoru. Kdo takto uvažuje, je komunista.