Už jsou tady zas. Bolševici z neziskovek, kteří vždy a všude „bojovali za svobodu a demokracii“

Intelektuálům a neomarxistům opět došla trpělivost. S čím? No přeci s demokracií. A to nejen v České republice.

Lukáš Jadrný

Lukáš Jadrný





Pan Brady (jehož životní příběh je navýsost úctyhodný) odcestoval z České republiky nejen spokojený, ale zajisté také překvapený. Synovec se postaral o zahájení „revoluce“ a strýček se mu náramně hodil pro jeho politickou kampaň. Nakolik je to čestné a slušné, to nechť si v hlavě tento praktikující křesťan, ovanutý duchem dalajlámy, srovná sám. Revolučním shromážděním v Show Jana Krause a následnou manifestací na Staroměstském náměstí (vybavují se mi záběry jiných manifestací na tomto místě z let 1942, kdy zde „český lid“ nuceně přísahal věrnost Říši, a 1948, kdy zde Klement Gottwald mohl dát pohov ozbrojeným „dělníkům“, neboť na Hradě dosáhl svého) mohlo vše v klidu skončit. Nicméně se objevilo několik vyhaslých celebrit po boku nové generace spasitelů světa, aby vyzvali k občanskému neklidu, k sesazení demokraticky zvoleného prezidenta, k ochraně západního směřování České republiky (nebyl to snad Miloš Zeman, kdo na Hradě vyvěsil vlajku EU a požadoval rychlé přijetí jednotné evropské měny?) a k ochraně „svobody a demokracie“. Tak vám nevím, jakou demokracii tu tito pánové chtějí chránit. Není náhodou demokracie vládou lidu, přímo či nepřímo zasahujícího do fungování státu? Neznamená demokracie možnost volby, smíření se s výsledkem rovného a spravedlivého hlasování a většinovou převahou tu jednoho, tu druhého tábora? Nedává demokracie všem stejnou možnost podílet se na fungování politických stran a na péči o budoucnost naší země? Pro tyto naše spoluobčany zřejmě nikoliv.

To opět není nic, co bychom z historie již neznali. Byli to především bolševici, kteří vždy a všude „bojovali za svobodu a demokracii“ (s vlastními definicemi těchto pojmů) a pro svůj boj museli často využít krvavé a agresivní metody, neboť většina společnosti by jim k ustavení diktatury mandát nedala. Komunisté neměli většinu v československém zákonodárném sboru po volbách v roce 1946. Ruští bolševici neměli většinu v Dumě po volbách v roce 1917. Nehledě na ještě „zajímavější“ způsob cesty k moci v dalších zemích, kterým byly občanské války (Čína, Korea, Vietnam atd.) Jestliže se k občanskému neklidu vyzývá v totalitě, je to hrdinské gesto a může přinést svobodu a demokracii, po které lidé prahnou. Jestliže se ale k občanskému neklidu vyzývá v demokratickém státě, je to naopak gesto odsouzeníhodné, v jehož důsledku nás čeká leda tak nová totalita intelektuálů a samozvaných odborníků (elit…nebo jelit?). Není ani náhoda, že opět pod revoluční vlajkou vidíme vzdělance a známé „osobnosti“. V době první republiky byla KSČ také stranou s výraznou podporou mnohých umělců a literátů.

Miloš Zeman je populistický socialista, se kterým nemám žádnou výraznou názorovou shodu a nemohu mu věřit ani jeho protiislámské postoje, když zároveň ukazuje na švédský model sociálního a multikulturního státu coby na inspiraci. Snadno zneužitelný, neefektivní, ale velmi štědrý sociální systém je pro ekonomické migranty největším lákadlem, stejně jako super-liberální společnost, která muslimům umožňuje vytvářet šaría-zóny a ghetta, ve kterých vychovávají mladé džihádisty. Přesto, coby přesvědčený demokrat, respektuji prezidenta Zemana (zvoleného v přímé volbě občanů) a velmi se mi hnusí snahy o znásilnění demokracie a popírání běžných principů fungování demokratické společnosti, které vyvíjí část naší společnosti (velmi malá část společnosti, která umí jen dobře zařvat a získat si pozornost).



Problém s demokracií mají „osvícené vrstvy“ i v ostatních zemích. V Rakousku se již několik měsíců snaží zabránit zvolení Norberta Hofera (kandidáta tamní Svobodné strany Rakouska) prezidentem a tak se čachruje s hlasováním, s obálkami, volby se ruší a odkládají. Ve Francii má Marine Le Pen nakročeno do Elysejského paláce, protože lidé jsou právem naštvaní na tamní politický establishment, který zcela selhává v de facto válečném stavu. No a vůbec nejdivočejší je situace ve Spojených státech amerických, kde se Donald Trump pár dní před volbami dostal do vedení průzkumů, kauza Clintonové a jejích e-mailů je znovu prošetřována FBI, na mítinky jí na poslední chvíli přispěchal podporovat Barack Obama a to znamená, že Demokraté začínají mít strach. Začínají si uvědomovat, že tak jasné, jak se ještě před nedávnem zdálo, to nebude a Trump má velkou šanci zvítězit a pořádně zamíchat dosavadním zhoubným směřováním USA.

Je otázkou, zda se i u nás objeví lídr, který se postaví proti bourání demokratických principů a hodnotového žebříčku a dokáže oslovit „tichou většinu“. Je to potřeba. Známe historii, známe omyly levicových intelektuálů a katastrofické důsledky jejich činění. V jednom ovšem mají pravdu – jsou tu dnes snahy o likvidaci svobody a demokracie. Akorát ukazují na špatnou stranu a spíše by se měli podívat do zrcadla. Ty snahy jsou totiž ztělesněné politickou korektností, multikulturalismem, pocitem nadřazenosti a elitářstvím. Proti tomuto ohrožení hodnot demokratické společnosti je potřeba se postavit.

Reklama: