Sociální prevencí k prevenci svobody

Když za války psal F. A. von Hayek svou Cestu do otroctví, netušil, že kromě hospodářského socialismu povedou do otroctví ještě jiné cesty. Málokdo si tehdy dokázal představit, že nedlouho poté ovládne veřejnou diskusi na Západě radikální neomarxistická levice, jejíž rovnostářskou ideologií sycený aktivismus se rozproudí mnoha směry, které budou všechny vůči svobodě více či méně nepřátelské.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek




Prevence jako součást moderní společnosti blahobytu se prosadila nejprve ve zdravotnictví. Její jednoznačně pozitivní důsledky, zejména pokud jde o očkování dětí proti nakažlivým chorobám, byly dlouho považovány za nezpochybnitelné. V poslední době, v souvislosti s enormním nárůstem počtu chorob, jimž se má předcházet, není již prevence přijímána jednoznačně. A to ani ze strany lékařů, jak potvrdila např. diskuse, uspořádaná v IVK v červnu 2014.[1] Skutečností je, že pouhá návštěva některých ordinací může u slabších povah vzbudit strach z přemíry potenciálních nemocí, před nimiž sugestivně varují četné plakáty a letáky. Někteří lékaři a ekonomové se nicméně vyslovili pro povinné preventivní prohlídky. Zatímco nad ekonomickou efektivitou takového opatření visí otazník, jisté je, že již tak vystrašená populace by se nemocí a smrti začala bát ještě více (vždyť přece skoro vždy jednomu „něco“ najdou). A svobodě, tj. v tomto případě odpovědnosti za vlastní zdraví s přiměřenou mírou rizika, strach rozhodně neprospívá.

Jestliže zdravotní prevence se dnes stává pro svobodu jedince vážnou hrozbou, pak skutečnou pohromou je prevence sociální, jež se etablovala nejprve v podobě tzv. postpenitenciární péče čili prevence kriminality. Snaha o převýchovu propuštěných pachatelů a jejich začlenění zpět do společnosti dostala na Západě v šedesátých letechvýznamný impuls v podobě filosofické teorie, vedoucí fundamentální útok proti údajně represivnímu charakteru západní společnosti.[2] Zločinec se v tomto pojetí změnil v oběť, jejíž individuální (zlo)čin má vždy kořeny ve společenském útlaku. Přesun viny z pachatele na společnost vedl ke snižování trestních sazeb za těžké zločiny, k „humanizaci“ vězeňství, k přehlížení obětí a utrpení jejich blízkých, a posléze k novým trestným činům předčasně propouštěných zločinců. Dialektickým završením této specifické odnože západního „humanismu“ je výrok norského profesora kriminologie Nilse Christieho z roku 1996, že zločin vlastně neexistuje…[3]

Expanze sociální prevence

Charakteristickým rysem sociální prevence je 1) neustálá expanze do dalších segmentů společnosti; 2) postupná rezignace na reálné cíle ve prospěch snahy o úplné potlačení inkriminovaného jevu. Jedná se o zřejmý projev sílícího utopického zápalu západních elit, které se odmítají smířit s lidskou nedokonalostí, jíž na úrovni praktické sociální politiky odpovídá úsilí o pouhou redukci negativních jevů, které není možné zcela odstranit, aniž by se za to zaplatilo omezením či ztrátou svobody, anebo hrubým, v konečném důsledku vysoce škodlivým zásahem do lidské přirozenosti. Nižší obecná kriminalita v komunistických státech ve srovnání se svobodným světem byla vykoupena právě za tuto cenu.

loading...

Expanze prevence mimo oblast kriminality, na niž byla v reálném socialismu z ideologických důvodů omezena, nabrala po roce 1990 rychlý spád. Z velké části šlo o ideový import ze Západu, zprvu zejména z OSN (ochrana dětí) a postupně stále více ze sociálně-inženýrského milieu Evropské unie a Rady Evropy. Škála oblastí, do nichž má stát ve jménu práv, blaha a štěstí lidských bytostí aktivně vstupovat, se neustále rozšiřuje. Brožura o sociální prevenci z r. 1992 zařazuje mezi sociálně problematické jevy např. nízkou úroveň výchovné funkce rodiny, sociální nezralost mladých manželství, sníženou úroveň výchovné funkce školy, problémy v oblasti trávení volného času, nezaměstnanost a dokonce i „krizové životní situace“.[4] Zadáme-li do vyhledávače v katalogu Národní knihovny heslo „sociální prevence“, objeví se skoro 800 položek, jež výše uvedené, prevenci údajně vyžadující jevy doplní např. o násilí na ženách, mužích (!) a seniorech, xenofobii a rasismus, bezdomovectví, užívání tabáku a alkoholu, sebevraždy, sociální vyloučení, ochranu seniorů před nástrahami moderních technologií, ztrátu bydlení, chudobu, životní selhání a v neposlední řadě rozsáhlou skupinu jevů, týkajících se dětí, které si zaslouží zvláštní pozornost.

Již pouhý tento výčet demonstruje výmluvně absolutní, totální povahu moderního pojetí sociální prevence. Ukazuje se, že předmětem jejího „zájmu“ se může stát každý. Doširoka rozevřená náruč preventistů je připravena přijmout ženy, děti i muže, staré i mladé, bohaté i chudé, zdravé i nemocné. Prevence se dnes začíná vlamovat téměř do každé životní situace, jež vždy skrývá potenciál rizika a nebezpečí, takže se snadno může změnit v „krizovou životní situaci“ nebo „životní selhání“. Práce, partnerské vztahy, sport, výchova dětí, zábava, dovolená – vše se stává polem pro aktivistické šiřitele svůdné představy o huxleyovském „krásném novém světě“ bez násilí, nenávisti, nemocí a strádání. Je to protipól přirozeného, tj. nedokonalého světa, v němž trvale a nevykořenitelně koexistuje radost a starost, dobro a zlo, veselí a smutek, potěšení a utrpení, bolest a libido. Úporná snaha potlačit negativní stránky našeho pobytu ve světě nutně vede k pohodlnosti a oslabení psychické odolnosti člověka, jež vzniká ze střetu s odvrácenou stranou života a je jednou z podmínek svobodné lidské existence. Již Kant postřehl, že zdaleka ne všichni lidé jsou ochotni převzít odpovědnost za svůj život, nicméně liberální demokracie není bez zodpovědných a samostatných jedinců myslitelná.[5] V tomto smyslu platí, že excesivní pojetí sociální (a koneckonců i zdravotní) prevence podrývá základy svobodné společnosti.

„Věda“ a praxe v oblasti sociální péče

V České republice dnes existuje mohutná pyramida sociálně preventivní péče, jejímž vrcholem je ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) a pomyslnou základnou stovky sociálních kurátorů na městských úřadech. Zatímco v devadesátých letech se ministerstvo zabývalo převážně otázkou zaměstnanosti a práce, nejpozději od vstupu ČR do EU se stalo hlavním nástrojem prosazování sociálního inženýrství ve společnosti, což dokládá založení speciálního oddělení prevence. V současnosti se s podporou MPSV budují regionální integrovaná centra prevence, byla vypracována metodika prevence ztráty bydlení a řeší se „politika stárnutí“, neboť ani zestárnout už nelze bez preventivního dohledu státu, resp. Velkého bratra z Bruselu, jenž v roce 2012 vyhlásil Evropský rok aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity.[6] Dalším projektem je Obec přátelská rodině, přičemž „přátelský“ je zde nutno chápat dialekticky jako ještě aktivnější zasahování sociálních kurátorů do rodičovských pravomocí. V letech 2008-2009 byl ministerstvem zadán projekt Stres na pracovišti – možnosti prevence. Experti ze Sociologického ústavu přitom mj. vypracovali „typologii stresorů“, k čemuž patrně není potřeba nic dalšího dodávat.[7]

Expanzivní povahu fenoménu prevence lze dobře ilustrovat na „Koncepci prevence a řešení bezdomovectví“, přijaté v srpnu 2013 vládou Jiřího Rusnoka s platností do r. 2020.[8] Jejím základem je tzv. „komplexní model práce s bezdomovci“. Bezdomovectví není stav, nýbrž „proces“, konstatují autoři koncepce, takže bude nutno jej řešit důsledně počínaje osvětou již od školních let až po návrat bezdomoveckého „klienta“ zpět do normálního života. Má se přitom cíleně působit na širokou veřejnost [!?] a v neposlední řadě zavést „ucelený informační systém o bezdomovcích“. A nejlépe také o potenciálních bezdomovcích, kterých může podle odhadů expertů až 100 000, takže by stát mohl začas disponovat další bohatou databází ke kontrole občanů. Charakteristická je rovněž terminologie, s níž koncepce operuje. Vedle dnes již univerzálního politicko-korektního pojmu „klient“, jehož sociálně a psychologicky sterilizační potenciál je všeobecně podceňován, jsou zde použity termíny „extrémní sociální vyloučení“ a „sociální rehabilitace“. Oba jsou typickými produkty sociálně-inženýrského myšlení soudobých elit, jehož základem je pojetí společnosti jako řádu nikoli spontánního, vyrostlého, nýbrž vytvořeného, do nějž je nutno neustále zasahovat a aktivně jej řídit.[9]

„Vědeckou“ základnu sociální péče a sociální prevence vytvářejí kromě Sociologického ústavu AV katedry a ústavy sociální práce, resp. sociálních studií, které existují skoro na všech státních vysokých školách. Jednou z největších je katedra sociální práce FF UK, kde působí 32 (!) vyučujících. Někde vznikla i specializovaná pracoviště, jako např. Centrum prevence rizikové virtuální komunikace na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. „Evropské“ úrovně v oblasti sociální práce dosáhla Ostravská univerzita, kde byl ve spolupráci s několika dalšími zahraničními univerzitami založen Evropský výzkumný institut sociální práce (ERIS). Jeho základním výstupem je elektronický Web Journal, v němž je prevence rovněž výrazně tematizována, jak dokládá ročník 2011, celý věnovaný ochraně dětí, či stať Rizikové situace v seniorském věku.[10] Absolventi kateder a ústavů sociální práce nacházejí namnoze uplatnění v tzv. nevládních neziskových organizacích, jejichž rozvětvená infrastruktura se stala nepostradatelnou součástí neustále se rozrůstající sociálně preventivní péče

loading...

Útok na dítě a rodinu

Nejhorších zločinů se levicoví sociální inženýři dopouštějí na rodině. Je to pochopitelné, protože rodina je největší překážkou, stojící v cestě jejich důležitému cíli – podrobit každé dítě maximálnímu státnímu dozoru a ideologické indoktrinaci. Prostředkem, jak toho dosáhnout, je formulace co nejšířeji pojatých práv dětí a jejich preventivní ochrana vůči okolí včetně rodičů. Legislativním východiskem dnešních evropských norem a postupů v této oblasti je deklarace práv dítěte, přijatá OSN v roce 1959.[11] Týrání dětí je zajisté mimořádně odporná záležitost a má být právem trestáno, nicméně dnešní fanatické tažení proti jakémukoli „násilí“ na dětech, resp. mezi dětmi již dávno překročilo rozumnou mez a stalo se přímým útokem proti intimitě a soukromí rodiny. Deklarace postuluje mj. tato dětská práva: zdraví, přiměřená výživa, bydlení, lékařská péče, vzdělání, hra a zotavení. Lze namítnout, že formulace těchto krásných, leč ryze utopických cílů, máme-li na mysli všechny děti, ať už v jednom městě, státě, neřku-li na celé planetě, je pouze ideálem. Omyl. Spojené národy, tj. konkrétně Úřad vysokého komisaře pro lidská práva, dětský fond UNICEF a Světová zdravotnická organizace, vedou od té doby zápas za práva dětí s rostoucí vehemencí a mnohé státy kupodivu naslouchají a poslouchají. Nikdo nechce být přece prohlášen za nepřítele dětí.

Po třiceti letech vypracovala OSN novou úmluvu o právech dětí (Convention on the Rights of the Child, 1989), v níž se dětem v rámci 40bodového prohlášení přiznávají četná další práva.[12] Patří mezi ně svoboda projevu, myšlení, svědomí, náboženství a sdružování,[13] jakož i právo na odpočinek a volný čas. Vrcholu tvořivosti dosáhli autoři tohoto pozoruhodného dokumentu ve formulaci právního nároku dětí účastnit se kulturního a uměleckého života![14] Chybí už jen právo na neomezenou sexuální seberealizaci, ale tento nedostatek globální elity jistě brzy odstraní. V roce, kdy se ve středovýchodní Evropě zhroutil komunismus, vzniká tedy na půdě ctihodné světové organizace úmluva, která – jak konstatuje v obsáhlé studii Stephen Baskerville – nejen postuluje absurdní výčet nerealizovatelných práv, ale mimoto vydává neštěstí a smutný osud dětí v chudých zemích za „zločiny“ jejich vlastních rodičů, kteří mají být kriminalizováni a zbaveni práv na výchovu svých dětí.[15] Za tím účelem podrývá nejen národní suverenitu, ale i autoritu volených zástupců na státní, regionální i místní úrovni, kteří se všichni mají podřídit vůli byrokratů v OSN. Po rouškou nedefinovatelného „nejlepšího zájmu dítěte“ podniká úmluva fatální útok na rodičovství jako takové; podle OSN děti vlastně nepotřebují rodiče ani rodinu, neboť nejlepším ochráncem jejich práv bude stát, řídící se nařízeními „humanistů“ v OSN.[16]



Nedospělý lidský jedinec, obtížený a dezorientovaný záplavou práv a nároků, musí být nicméně stále účinněji chráněn před nástrahami, nebezpečími a riziky dnešního světa. A tak se můžeme dočíst o nutnosti prevence traumatu, závislostí a záškoláctví, o prevenci protidrogové, předcházení problémům v chování žáků, prevenci rizikového chování v ústavní výchově, poruch komunikace u mladších dětí atd. Největší pozornost dětských „preventistů“ se však vztahuje na násilí, jak dokládá Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období 2008-2018, přijatá za éry ministryně pro lidská práva a menšiny D. Stehlíkové, která se kdysi neúspěšně pokusila – po skandinávském vzoru – kriminalizovat rodičovský pohlavek. Desetistránkový materiál vznikl v reakci na první světovou zprávu o násilí na dětech, vypracovanou OSN v r. 2002 a obsahující doporučení, aby všechny členské státy v rámci prevence násilí na dětech vypracovaly své národní strategie. Jeho autorky nenechávají nikoho na pochybách, že považují všechny rodiče za potenciální násilníky a agresory, které je nutno postavit pod permanentní kontrolu státu.[17]

Základním východiskem zprávy je tvrzení, že 1) statistická data o násilí na dětech, resp. mezi dětmi jsou dramaticky podhodnocená; 2) jakékoli fyzické i psychické potrestání dítěte je zlem.[18] Odtud jsou vyvozovány radikální metodologické a terminologické konsekvence jako je převýchova rodičů za aktivní účasti dětí k „pozitivnímu rodičovství a porozumění základním potřebám a právům dětí“, a plejáda pojmů, navozujících atmosféru, v níž se nejenom každý fyzický kontakt rodiče a dítěte, ale i každé slovo může stát násilím nízké intenzity, psychickým násilím, citovým týráním, verbálním útokem na sebevědomí dítěte apod.Preventisté jsou v tomto ohledu vskutku děsivě důslední: každá pranice, zatahání děvčete za cop, jakákoli nevinná hádka rodičů, ba i projev nepřiměřených ambicí dospělých členů rodiny (!) se v jejich pojetí mění z normálních a běžných situací v újmu a týrání dětí. Orwellovský duch je přítomen v každém odstavci tohoto textu, ale vrcholu dosahuje preventistický furor v poslední části nazvané „Participace dětí“, jež obnáší takovou míru lží a manipulací dětmi, jaké snad nedosáhl ani komunismus. Čtenáři je sděleno, že „téměř všechny děti“ (!!) podporují realizaci Strategie a jsou ochotné se do ní samy aktivně zapojit, přičemž největší zájem projevují o vzdělávání dospělých! „Velký zájem“ prý u dětí také vzbudilo právo na výchovu bez násilí, jehož užití děti „jednoznačně odsuzují“. Závěrem autorky konstatují, že děti si přejí, aby do „čela Strategie“ byla jmenována osobnost, která má „opravdový zájem o děti“, přičemž samy navrhly několik osobností uměleckého a sportovního života…[19]

Realizace komplexní „ochrany“ dětí u nás i v jiných západních zemích probíhá pravděpodobně pomaleji, než by si její původci přáli. Přinejmenším v teorii však platí, že sotva padesát let po porážce nacismu a nedlouho po pádu komunismu zavelel zdegenerovaný západní „liberalismus“, jehož duch je v OSN původcem všech těchto aktivit, k bezprecedentnímu útoku proti rodině a lidské přirozenosti. Jeho protagonisté plánují a prosazují nejzhoubnější zneužití dětí v dějinách. Mravně a citově nehotoví, nezralí a nedospělí jedinci se mají stát převychovateli a bezmála soudci svých rodičů! Morální a společenská tragédie, která se již mnoho let odehrává zejména ve Spojených státech a ve Skandinávii (soudní žaloby dětí vůči rodičům, udávání rodičů za pohlavek vlastnímu dítěti, odebírání dětí rodičům), se má ještě prohloubit a zahrnout celé lidstvo. Jak je možné, že tento atentát na lidskou přirozenost a zdravý rozum naráží ve vládách a parlamentech na tak malý odpor? Zdá se, že ve změkčilé a tragicky zfeminizované společnosti stačí, aby se odhodlaná zájmová skupina zaštítila bezpečím a zdravím jako svým hlavním cílem a zašermovala přitom náležitě (sou)citem, a dokáže prosadit cokoliv. Nevěřím, že většina ministrů u nás či jinde, kteří preventistické atentáty na svobodu a lidskou přirozenost schvalují, s nimi souhlasí. Mnozí je patrně vůbec nečetli a pokud ano, podlehli morálnímu vydírání jejich předkladatelů, ale hlavně byli a jsou přesvědčeni, že mají na starosti důležitější úkoly než jsou „bezvýznamné“ záležitosti, týkající se školní a rodičovské výchovy. Berou tak ale na sebe spoluodpovědnost za výchovu závislých, vystrašených a manipulovaných bytostí, které se budou v dospělosti až příliš často se svými problémy obracet na pečovatelský stát a jeho ochotné úředníky. Spoluodpovědnost za bezvadně vydlážděnou cestu do otroctví.

loading...

Síla a slabost sociálního inženýrství

Systém sociální péče a sociální prevence obestřel moderní západní společnost hustou, pro většinu občanů namnoze neviditelnou, nicméně účinnou sítí kontroly a dohledu, jejíž smysl je v zásadě totožný s někdejšími plány totalitních vládců: komplexní státní „péče“ o občana od kolébky po hrob. Jinak řečeno – ze společnosti se má stát gigantická mateřská školka, jak pravila před časem výstižně jistá novinářka, komentujíc program německých Zelených. Sociální prevence se stala vpravdě prevencí svobody. Vysoký stupeň její společenské virulence má týž zdroj jako je tomu u rovnosti – neohraničitelnost a nevztažitelnost k čemukoli pevně ukotvenému v řádu věcí. Prevence a rovnost, jakmile jsou jednou vrženy do veřejného prostoru, z nějž byl vytěsněn rozum jakožto základní formativní prvek, svádějí permanentní zápas s realitou, kterou neustále „překonávají“ a „předefinovávají“. Jejich charakter je hyperreálný, což vyplývá z absolutního cíle, o nějž usilují. V případě prevence násilí na dětech je jím úplné zamezení násilí, jehož nezbytným předpokladem je kontrola rodinného života. Pokud preventisté prosadí kupř. zákon, podle něhož všechny domácnosti s dětmi budou jednou za kvartál navštíveny sociálním kurátorem, který se bude za přítomnosti rodičů dotazovat dětí, zda nebyly bity a nemají hlad, je zřejmé, že to je jen první krůček. V dalších fázích bude potřeba zvýšit frekvenci návštěv, v rámci autenticity dětských výpovědí zamezit přítomnosti rodičů, zaměřit se též na velmi důležitý aspekt sexuálního zneužívání atd. Potenciál (morální i technologický) permanentního zdokonalování „ochrany“ dětí je nevyčerpatelný. Patřičně vyškolení preventisté mohou ostatně kdykoli odhalit v dětské psychice nové „slabé“ místo, jež bude nutno rovněž chránit před ohrožením.

Na stránkách Katedry sociální práce FF UK, hrazených mimochodem z Evropského sociálního fondu (ESF), se lze dočíst, že její pracovníci se mj. zabývají prevencí závislostí na sociálních službách. Zde se kruh se uzavírá: pečovatelský stát nejprve zahrne společnost až k zadušení svými sociálními službami, a když se na nich lidé stanou podle očekávání závislými, začne je z této závislosti léčit… Je-li ještě vůbec možno se ze svěrací kazajky sociální prevence vymanit, pak prvním krokem musí být „renesance rozumu“, o níž ve stejnojmenné knize píše Jiří Krupička.[20] Odtud vede cesta k obnovení autority národních elit a ukončení automatického přejímání legislativy z nadnárodních struktur, jakož i k odchodu z Evropské unie, resp. rozpadu EU. Následné přerušení penězovodu z Bruselu by zasadilo okamžitě smrtelnou ránu místní infrastruktuře sociálního inženýrství, jež je z velké části napojena na ESF. Dalším nezbytným a možná nejtěžším krokem by byla radikální redukce tzv. humanitních studií na vysokých školách, především sociologie, psychologie, politologie, religionistiky a jejich rozmanitých derivátů, z jejichž početných absolventů se rekrutují nejaktivnější levicově liberální kádry. Nedávno se jako první stát vůbec k tomuto rovněž ekonomicky dobře zdůvodnitelnému kroku odhodlalo Japonsko.[21]

Předcházející argumentace nesměřuje k popření smysluplnosti prevence jako takové. Prevence kriminality, protidrogová prevence, předcházení některým chorobám jsou zajisté záslužné aktivity, pokud kolektivní rozum (J. Krupička) bdí nad jejich přiměřenou aplikací. Přiměřenost lze v případě postpenitenciární péče nebo zdravotní prevence poměřovat v neposlední řadě svobodnou vůlí toho, jemuž je adresována; právě svobodná vůle informovaného dospělého člověka by měla být vždy rozhodujícím kritériem pro vstup do příslušného programu prevence. Pokud jde o celkový rozsah sociální ochrany ve společnosti, mohla by se dnešní supermoderní euroamerická civilizace inspirovat středověkem a raným novověkem. V oněch dobách požívali společenské ochrany pouze vdovy a sirotci, k nimž později přibyli zestárlí a nemocní poddaní, pro něž šlechta a stát zakládali špitály a chudobince. Je zřejmé, že opuštěné děti, (velmi) staří lidé, jakož i duševně nemocní a invalidé, jsou i dnes těmi skupinami, které si nejvíce zaslouží ochranu a přiměřenou státní péči.

Nejcharakterističtějším rysem vývoje západní společnosti v posledních padesáti letech je neustálé posilování státu. Obrovský nárůst finančních prostředků, které procházejí státním rozpočtem, umožnil vládám realizovat rozsáhlé sociální programy pro chudé, slabé, znevýhodněné či „ohrožené“. Pouhá pomoc však přestala dostačovat, takže se zrodila myšlenka sociální „prevence“, jejíž povaha nevyhnutelně ústí do vysoce aktivistických a sociálně-inženýrských postupů. Vládnoucí levicově liberální elity tím získaly další neobyčejně účinný nástroj ke kontrole, disciplinaci a převýchově obyvatelstva. Sociálně preventivní programy jsou hrazeny z velké části z peněz Evropské unie, čímž je zároveň zodpovězena i případná otázka, jakým způsobem by bylo možné tuto antiliberální politiku zredukovat a udržet v přijatelných mezích.


[1] IVK v roce druhém. Výběr textů. Publikace č. 15/2015. Institut Václava Klause 2015, s. 237-240.

[2] Foucault, Michel: Surveiller et punir. Naissance de la prison. Paris 1975; Marcuse, Herbert: Jednorozměrný člověk: studie o ideologii rozvinuté industriální společnosti. Praha 1991. K frankfurtské škole, k níž Marcuse patřil, obecně např. Valenta, Martin: Revoluce na pořadu dne. Kritická teorie frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně Zelených: diskurzivní analýza. Praha 2011.

[3] Die Freie Kriminologische Enzyklopädie, heslo: Nils Christie; http://www.kriminologie.uni-hamburg.de/wiki/index.php/Hauptseite.

[4] Voňková, Jiřina: Sociální prevence ano, či ne? Praha 1992.

[5] V roce 1784 Kant napsal: „Lenost a zbabělost jsou příčinami, proč lidé z velké části … rádi po celý život zůstávají nesvéprávní, a proč je pro jiné tak snadné vydávat se za jejich poručníky… Když [poručníci] nejdřív ohlupili své stádce a pečlivě zařídili, aby se tito klidní tvorové neodvažovali ani na krok bez vodítka, na které je uvázali, tak jim potom ukazují nebezpečí, která jim hrozí, pokusí-li se chodit sami.” Kant, Immanuel: Zodpovězení otázky: Co je osvícenství. In: Kant.Studie k dějinám a politice. (Uspořádali Milan Sobotka a Karel Novotný). Praha 2013, s. 148-149.

[6] http://active-ageing-2012.eu/

[7] Závěrečná zpráva dvanáctičlenného (!) týmu pod vedením ing. Lenky Svobodové je k dispozici na adrese http://www.mpsv.cz/files/clanky/9134/Zaverecna_zprava_STRES_2009_a_prilohy.pdf.

[8] http://www.mpsv.cz/files/clanky/16192/TZ_100913a.pdf.

[9] Srov. Hayek, Friedrich August: Právo, zákonodárství a svoboda.(Nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie.) Díl I. Praha 1991, s. 38-54. Spontánní řád označuje Hayek také „kosmos“, zatímco pro řád vytvořený používal pojem „taxis“.

[10] Nytra, Gabriela – Vontorová, Zuzana: Risk Situations in Senior Age. ERIS Web Journal 2/2014, s. 25-33.

[11] http://www.humanium.org/en/childrens-rights-history/references-on-child-rights/declaration-rights-child/.

[12] http://www.humanium.org/en/convention/text/.

[13] States Parties recognize the rights of the child to freedom of association and to freedom of peaceful assembly.(čl.15)

[14] States Parties shall respect and promote the right of the child to participate fully in cultural and artistic life and shall encourage the provision of appropriate and equal opportunities for cultural, artistic, recreational and leisure activity. (čl. 31/2)

[15] Baskerville, Stephen: Sex and the Problem of Human Rights. The Independent Review, 2011, sv. 16, č. 3, s. 361.

[16] Přesně v tomto duchu vyrukovala nyní extremistická strana německých Zelených s návrhem, že by děti měli mít kromě svých biologických rodičů ještě dva tzv. „sociální rodiče“. Srov. Junge Freiheit: CDU: Die Elternmodell der Grünen ist „Kopfgeburt“, 6.9. 2016.

[17] Eva Vaníčková a kol.: Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období 2008-2018. Praha 2009.

[18] Tamtéž, s. 8-10.

[19] Tamtéž, s. 16.

[20] Krupička, Jiří: Renesance rozumu. Praha 1994.

[21] Hampl, Petr: Proč japonské univerzity omezují a ruší humanitní obory. Neviditelný pes, 8. 1. 2016.


Zdroj: institutvk.cz

loading...
Reklama:
loading...