Obrana politiků před lidem jako metoda sjednocení společnosti

Společnost byla vždy rozdělená ve většině otázek. Různé skupiny poddaných mají protikladné zájmy. V některých postojích se může velká většina občanů sjednotit. Například při vojenské intervenci. Ale i v tom případě se najde nemálo lidí, kteří se z ní snaží vytěžit něco pro sebe. Laborují nebo kolaborují. Ostatně podobné to je i při nevojenských intervencích, například ekonomických nebo ideových.

Ivan David




V celé Evropě je lid stále více sjednocen v negativním postoji k politikům jako „třídě“, jen menšina znovu a znovu věří, že ti „jejich“ jsou „správní“. Evropskou výjimku tvoří Rusko, kde za sjednocení lidu za prezidentem odpovídají zejména drastické výsledky vlády jeho předchůdce a protiruské sankce v důsledcích namířené proti všem.

Hlavní příčinou neobliby politiků jako třídy je opodstatněné přesvědčení, že dělají pro občany příliš málo ve srovnání s jejich sliby a oprávněným očekáváním. Politici se ovšem nevzbouří ve prospěch většiny občanů proti svým chlebodárcům. Zdání demokracie se však dá provozovat dál s ovládnutím televize a s propracovanými metodami korupce. Kombinace líbivých prohlášení a koblih vytvářejících krátkodobé blaho v zažívacím traktu dosud spolehlivě stačí. Samozřejmě ve spojení s naivitou velké části voličů.

Prezident Zeman se občas chová, jako by ke třídě politiků ani nepatřil. Odmítá se nechat tak docela řídit režimem prosazovanou ideologií a často říká to, co lidé chtějí slyšet. Je to prý populismus a je to ošklivé. Hlavně je to nekolegiální k politikům, kteří se snaží, aby se nic nezměnilo, protože správně předpokládají, že každá větší změna je může ohrozit. Prezident zlovolně nechává občany zažít pocit „my a oni“. Rád se vystavuje jako terč a brzo je znát, kdo na něj útočí, a kdo ho obhajuje. To je zřejmě nepřípustné rozdělování společnosti, zatímco by ji měl sjednocovat, tedy říkat to, co ostatní politici, aby si lid uvědomil, že je sjednocen a není úniku.

Politici všech vládních a většiny opozičních stran jsou ve skutečnosti součástí téhož režimu, který nepřipustí jiné, než drobné parametrické změny. V rámci režimu si politici nemohou vůbec dovolit řešit jakékoli podstatné společenské problémy, protože by se tím režim mohl zhroutit a oni s ním. Je celkem jedno, jsou-li spíše neschopní nebo spíše neochotní. Z hlediska výsledků to vyjde nastejno.

banner-cex-660x220

V poslední době se objevily anomálie, z nichž nejnápadnější byly „brexit“ a „Trump“. Tyto anomálie se uplatnily jen proto, že jejich riziko bylo skutečnými držiteli moci podceněno. Naši demokratičtí vládcové znají výsledky nezfalšovaných průzkumů veřejného mínění. Mají opravdový strach z uplatnění vůle lidu. Proto nepřipustí, aby takové otázky, jako je vystoupení z NATO (které chrání je, nikoli občany) nebo z Evropské unie, mohly být svěřeny lidovému, tedy demokratickému, hlasování. Byly by nebezpečné pro „demokratický řád“ v pojetí demokracie jako vlády nad lidem. Mohou sice nepřipustit vládu lidu, ale nejsou schopni úplně zabránit nastolování nebezpečných otázek v lidových parlamentech, jako jsou restaurace, domácnosti či pracoviště.

V evropských poměrech si lze jen těžko představit tak dokonalou demokracii, jaká vládla v Singapuru osmdesátých let. Domy byly stavěny na sloupech, tedy bez přízemí, kde by se mohli lidé nebezpečně srocovat. Vznikl-li hlouček čítající více než tři osoby, již přispěchal policista, aby se vmísil do debaty.

Ani obrana před všelidovým hlasováním, tedy referendem či plebiscitem nemusí být pro politiky dostačující. Z toho důvodu se kontinuálně a stále více provádí sledování občanů, kteří nejsou zárukou, že na ně televize a koblihy v žádoucím smyslu zapůsobí. Čím méně je režim schopen zajišťovat zájmy občanů, tím více poroste úloha tajných služeb a jejich spolupracovníků. Nespolehliví už dnes neprojdou prověrkou nejen na stupeň „tajné“, ale ani na stupeň „řadový pracovník“ v celé řadě institucí a provozoven. Problém ovšem tkví v tom, zda taková péče režimu nepodráždí příliš mnoho dosud relativně loajálních občanů. Příští revoluce nemusí být nutně barevná z dovozu, ale může být tuzemská, černobílá. A dost možná po Evropě se šířící jako v roce 1848 nebo 1968. Vůdcové se najdou. A nemusí být bez úspěchu.



Zdroj.