Führerin Merkel chce zachránit umírající Evropskou unii

Merkelová pozvala celou Afriku a Blízký východ v roce 2015 do Evropy se slovy „My to zvládneme“ a nyní zjišťuje, že tuto situaci Německo již nezvládá.

Radovan Vích




Inu volby se blíží a proto od poloviny března chce její ministr vnitra Thomas de Meziére oživit „Dublinské dohody“, které jsou od počátku porušovány, a které hovoří mj. o tom, že se azylové řízení zahajuje a řeší v prvním státě EU do kterého imigrant vstoupí.


Řecko a Itálie tak budou pod obrovským tlakem z několika důvodů. Ekonomická situace a zadlužení obou zemí není příznivé, proud migrace nebude klesat, do toho jim budou posíláni migranti z cílových zemí a chystají se volby v Německu, ve Francii, v Holandsku, v Rakousku a také u nás. Někde ten pomyslný „papiňák“ praskne a to bude hnací motor na požadavky pro okamžité a zásadní řešení.

Pokud se tomu chce Evropa vyhnout, měla by jinak postupovat zejména v boji proti ISIL, a následně přijmout zásadní „Marshallův plán“ obnovy pro Libyi a Sýrii, kterému by měla předcházet rozsáhlá diplomatická jednání.

Jednotlivé státy by měly převzít mnohem větší odpovědnost za svou vlastní obranu. Po nástupu Donalda Trumpa do prezidentské funkce bude mnohem větší tlak na převzetí odpovědnosti EU za svou obranu a přehodnocení funkce USA v roli „světového četníka“. Toto by si měli elitáři z EU hodně rychle uvědomit, včetně Sobotkovy a Babišovy vlády, která letos vydá na naši obranu směšných 1,08 % HDP. Je také jasné, že pokud vyhraje Marine Le Pen ve francouských prezidentských volbách (což je velmi pravděpodobné), dojde na vyhlášení referenda o frexit. To bude znamenat de-facto po brexitu jednoznačně konec EU na současném půdorysu a bude muset vzniknout něco jiného. Vznikne tedy zřejmě Evropa na bázi svobodných národů, které sami mezi sebou budou uzavírat vzájemně výhodné smlouvy o pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu. V našem případě zřejmě dojde na mnohem větší spolupráci se státy V4.

A představa, že by v tomto novém uspořádání nehrálo roli Německo, je nereálná. Národ Schillera, Goetheho, Wagnera bude jedním z pilířů nového uspořádání Evropských států. V případě přiznání omylu by ale Merkelová ztratila zbytek své stále se zmenšující domácí voličské základny. V Německu také probíhá stejně jako u nás mediální „masáž“ v podobě tzv. politické korektnosti. Německo prostě na dlouholeté vládnoucí křesťanské koalici CDU/CSU má stále stigmata důsledku dvou světových válek, kde vše lze shrnout do sloganu „když jsme kdysi všem ublížili, tak teď všem pomůžeme“. Takové úvahy jsou ale poplatné době. Evropské státy mají rozdílnou historii, kulturu, ekonomiku, infrastrukturu a hovoří se v nich 24 rozdílnými jazyky. Jejich faktická integrace není v podstatě možná. A proto se nikdy nestanou Spojenými státy evropskými. Evropa je slabá a stále slábne. To si ale Merkelová nechce stále uvědomit.