Jsme pravda a láska a jdeme si pro tvé děti

O chování lidí a věcí se nejvíc dozvíme, když se věci vymknou zažitému pořádku. Teprve, když přestaneme systém hladit po kožíšku, ukáže se v pravém světle.

Viktor Lošťák



Když mne zhruba před deseti dny oslovil rodič jednoho z žáků základní školy v naší městské části, a stěžoval si mi jako místnímu zastupiteli na to, co považoval za nepřípustnou indoktrinaci jeho dítěte ze strany školy, očekával jsem, že jde o událost, která přinejmenším prověří, jakým způsobem se systém v takových situacích chová. Stalo se. Výsledek?

Než se k němu dostanu, popíšu velmi stručně, oč vlastně šlo. Základní školu měla navštívit pětice anglicky hovořících cizinců z několika zemí, včetně islámských. Otevřeným cílem programu je propagace hodnot multikulturality, jde o akci pořádanou neziskovou organizací AIESEC. Dotčený rodič je názoru, který s ním v zásadě sdílím, že multikulturalismus je partikulární politický názor, a výuka se tudíž už proto mění v indoktrinaci. A co je ještě důležitější, multikulturalismus je především lživý, protože zastírá skutečné problémy, jaké soužití různých kultur v jednom prostoru přináší. Učí děti bludy a jemu i mně to zkrátka vadí.

Jenže se rychle ukázalo, že o tohle tu nakonec jde ze všeho nejmíň. Výsledkem je poznání, že nad všemi ideologickými spory ční problém mnohem větší – a to je patologické chování celého systému.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Václav Havel (1989)

Škola zde stála před stížností rodiče. Očekával bych, že k řešení přistoupí s přinejmenším stejnou profesionalitou a kompetencí, s jakou podobnou situaci řeší soukromý sektor. Každý přece někdy stál před nespokojeným zákazníkem. Ale nic takového se nestalo.

Mezi praxí školy a tím, co škola hlásá, je absolutní rozdíl. Nemůže být větší. Škola poučuje děti o mírném, klidném soužití, v němž se problémy řeší diskuzí a debatou, ale sama postupuje cestou výhradního násilí.

Jedinou reakcí, jakou vedení školy na stížnost reagovalo, byla snaha o potlačení protestu. Od samého začátku se škola víc starala o shánění příznivců, kteří by stěžovatele ukřičeli, než o jednání s cílem dosáhnout smíru. Škola dostala hned dva velmi skromné návrhy na vyřešení situace, ani jeden z nich by návštěvu cizinců neohrozil. Ani jeden neodmítla – prostě na ně nikdy nereagovala.

Zato telefonátů rodičům bylo hodně, aby se vyjádřili, aby hlasitě podpořili, aby bojovali. Boj, to je to jediné, o co škola od začátku usilovala. Ani náznak jakékoli dohody, jen zadupat protivníka. Když pak na vlastní uši slyším, že na stěžovatele by měla být poslána sociálka, aby mu vzala děti, protože má názory jaké má, začínám to celé chápat. Jsou to všechno jen žvásty.

O právech kdekoho a všech těch krásně pozitivních věcech kážou lidé, pro něž slovo „dohoda“ leží za hranicí jejich mentálního obzoru. Jistě o takových věcech často a rádi sami mluví, dokonce o nich leckdy i učí. Nic jiného než slova v osnovách pro ně ale nikdy neznamenaly. Je to jen taková lepivá růžová pohádka, co lijí do hlav těch druhých. Budou pak povolnější.

Pod kašírovaným povrchem tohoto systému je skryto něco úplně jiného. Kde se mluví o diskuzi, míní se násilné přinucení. Kde je řeč o soužití, myslí se ostouzení. Kde je řeč o pravdě a lásce, tam je lež a nenávist.