Kdy už začneme skutečně řešit radikální islamisty?

Přijímáme, monitorujeme, vyjadřujeme lítost, držíme se za ruce, zapalujeme svíčky, pořádáme koncerty. Trochu málo na radikální islamisty.

Jaroslav Míth





Laxní přístup západní civilizace k teroristickým útokům a jednání radikálních islamistů je opravdu alarmující. Dokud to „nebouchne“, nebo někdo nejede s výbušninou kolem pasu na místo, tak se nic neděje. Přitom se po celé Evropě pohybují tisíce radikálních muslimů. Víme o nich a přitom s nimi nikdo nic nezmůže. Mají přece svá lidská práva a je třeba s nimi zacházet v rukavičkách.

Ve Velké Británii, Německu, Belgii, Nizozemsku, Švédsku i jinde si tak mohou různí imámové v rámci svobody slova kázat ve svých mešitách, co se jim zlíbí. Navrátilci z Islámského státu jsou přijati zpátky bez jakýchkoliv omezení a bez toho, aby za vraždění nevinných civilistů v Sýrii a Iráku nějak pykali. Tisíce lidí se radikalizují, jezdí se školit do příslušných zemí a sledují na internetu náborové stránky. A opět s nimi nic neděláme a necháváme je volně působit. Svobodně se pohybují po ulicích evropských metropolí, a dokud někoho nezavraždí, mohou si dělat, co chtějí.




Práva takto narušených islamistů jsou tak dávána na roveň řádného obyvatele evropské země, který má čistý trestní rejstřík, řádně platí daně a dodržuje veškeré zákony. To považují za zvrácené a hodně nebezpečné. Stejně jako všudypřítomnou falešnou politickou korektnost a ideologii multikulturalismu, které brání v otevřeném popisování reality. Úzkostlivá snaha, aby se náhodou někdo necítil ukřivděn, nás přivedla do situace, kdy se nám radikální islamisté otevřeně vysmívají a my jim po každé ráně nastavíme druhou tvář.

Zatímco oni nám vyhlásili válku, my strkáme hlavu do písku a děláme, jako by se toho vlastně až tak moc nestalo. Zvykáme si. Myslím si však, že nás je stále ještě většina, která si na něco takového v žádném případě zvykat nechce. Nehodlám se dívat na to, až se z Evropy stane druhý Blízký východ, kde jsou násilnosti na denním pořádku. Nebudu čekat se založenými rukama, až začnou muslimové prosazovat svůj pochybný pohled na mezilidské vztahy i u nás.

Nikdo mě nepřinutí, abych si zvykal na to, že já, moje děti a přátelé budeme neustále vystavení riziku útoků. My sice zatím žijeme v relativním bezpečí, ale to se může brzy změnit. Jestliže chce dnešní Evropa přežít, musí se začít opravdu bránit. V minulém století se jasně ukázalo, že appeasement (ustupování) proti zlu nezabírá. Evropská veřejnost od politiků žádá konkrétní kroky. Doufejme, že se probudí brzy. Jinak by taky už mohlo být pozdě.


Reklama: