Odmítnutí kvót je otázka principu

„Děti, jsou tři způsoby, jak si počínat. Dobře, špatně a po lidovecku.“ „Není to taky špatně?“ „Jo, ale rychlejc…“

Alois Sečkář




Předseda KDU-ČSL v pátek představil svůj názor na řešení bruselských kvót na migranty – přijmout jich pár, abychom měli pokoj od EU, ale jenom tak málo, aby se Češi moc nevztekali. Jeho postoj mi přijde mimořádně cynický.

Férový názor, jakkoli s ním nemůžu souhlasit, je chtít migranty přijímat, abychom byli užiteční a vůbec. O něco hloupější, ale pořád konzistentní, je kvóty odsoudit, ale krčit rameny, že když to většina schválila, tak nezbývá, než se přizpůsobit. Nejpodivnější je tvrdit, že dotací jsme inkasovali dost nato, abychom se dnes revanšovali – ale stále to svým způsobem dává smysl.




Zato tahle Bělobrádkova ani ryba, ani rak, to je vskutku politický majstrštyk. Naoko splnit, aby to dobře vypadalo venku, ale vlastně nesplnit, aby to dobře vypadalo doma. Je fakt, že pověstná schopnost lidovců dohodnout se s kýmkoliv na čemkoliv je notoricky známa.

Skoro by se chtělo říct: „Skvělý nápad!“ Bruselský vlk se nažere, ale česká koza zůstane celá. Potíž je v tom, že kvóty jsou otázkou principu. Principu, jestli chceme o svých záležitostech, o svých penězích a vlastní bezpečnosti rozhodovat sami, nebo se podřídíme pokaždé, když si evropští mocipáni dupnou a zahrozí nám prstem.

Proto je jediné správné řešení povinné kvóty vnucené ze zahraničí jednoznačně odmítnout a způsob zapojení České republiky do řešení migrační krize řešit tady doma s vlastními občany. Úkolem českých politiků je zastupovat české voliče, ne Brusel – a ani ne Putina nebo kohokoliv jiného, komu bychom lezli do zadní části těla. Páteř má člověk proto, aby stál rovně, nikoliv v předklonu.

Máme na to, být samostatnou a přesto – nebo spíš právě proto – prosperující zemí. Ve znaku máme lva, nikoliv šakala, který v ústraní čeká, co na něj zbude. Naši nejvyšší představitelé by se podle toho měli začít chovat. Nebo je možná na čase je v příštích volbách vyměnit.



Zdroj.