Propaganda je dokola opakovaná pohádka. Až jí uvěří všichni, tak pak mají pravdu za lež

Zničili Klaus s Mečiarem Československo? Nezničili. Bylo už zničené a vlastně už de facto rozdělené. Oni se jen postarali, aby bylo toto rozdělení co nejhladším způsobem vypořádáno i de iure a po technické stránce.

Ladislav Jakl

Druhého ledna roku 1990 jsem zrovna pobýval v Mnichově, když tam přijel v rámci své historicky první zahraniční návštěvy čtyři dny po svém zvolení prezident ČSSR Václav Havel. Stál jsem pod balkonem v davu, ke kterému promlouval náš nový prezident spolu s bavorským premiérem Maxem Streiblem, když mě na protějším chodníku upoutal srovnatelně velký dav s transparenty, zadržovaný německými policisty. Byli to v Bavorsku usedlí slovenští imigranti, kteří této unikátní příležitosti využili ne k uvítání nové svobody své staré vlasti, ale k demonstraci za samostatnost slovenského státu.

Musím přiznat, že mne to ohromilo. Považoval jsem za zcela legitimní, že se v nově rozené demokracii budou objevovat různé názory na uspořádání federace, ale překvapilo mě, že pro zjevně významnou část zahraničních Slováků je věc národní emancipace zásadnější věcí než pád komunismu a obnovení demokracie. Až o několik měsíců později mi došlo, že podobné pohnutky nelze hodnotit zvenčí a že pokud je necítíme naléhavě my, mohu to jiní autenticky vnímat úplně jinak a je třeba to prostě brát na vědomí.

Češi byli takto autentickým emancipačním postojem Slováků zaskočeni ještě několikrát. Cítili se ve své federaci komfortně, a přestože jim často z ÚV, Hradu či vlády poroučeli spíše Slováci než Češi, brali federální stát za svůj a s naivní samozřejmostí předpokládali, že to takto cítí všichni. Necítili.

Proto byli tito Češi tak zaskočeni urputností „pomlčkové války“, romantickým národovectvím slovenských politiků a umělců, aktivitami Matice slovenské, militantností Slovenské národní strany, jednostrannými akty a prohlášeními z půdy oficiálních slovenských institucí, požadavky na změny kompetencí a na samostatnou politiku v oblastech, jejichž výkon je atributem suverénního státu, tlakem na přehodnocení finančních toků či zahájením prací na slovenské ústavě. Považovali to vše za výstřelky, ne za projevy nové reality.

Někteří čeští představitelé nebyli ochotni smířit se s tím, že tyto jevy mají svou autentickou legitimitu ve vůli slovenského lidu, a tak je brali za pouhý voluntarismus několika nezodpovědných slovenských politiků, který je třeba ustát, umlčet nebo přeargumentovat. Nepochopili hloubku a přirozenost slovenského postoje a nebrali ho vážně. Tím vlastně zmařili i poslední naději na jakžtakž fungující federaci pro alespoň několik příštích transformačních let, protože vyvolali na slovenské straně do značné míry oprávněný pocit, že Češi Slováky nevnímají jako rovnocenné partnery.

Začátkem června roku 1992 proběhly federální i republikové volby. Secesistické postoje vyhrály na Slovensku na celé čáře. Jediná strana, která kandidovala v obou republikách – ODS – s programem funkční federace, na Slovensku zcela propadla. Tím to výsledkem federace de facto skončila, ne rozhodnutím dvou či několika politiků.

Mnozí dnešní komentátoři tehdejšího dění dokola opakují mýtus o tom, jak jsme žili–byli ve společné bratrské federaci a dva nezodpovědní politici – Klaus a Mečiar – se rozhodli bez mandátu občanů tuto federaci rozdělit. Lidí, kteří této pohádce věří, se někdy zeptám: a kdo byl tehdy prezidentem toho krásného Československa? Správnou odpovědí je: nikdo.

Nový slovenský republikový parlament přijal deklaraci o svrchovanosti a nezávislosti 17. července, jen několik týdnů po volbách. Václav Havel, který byl teprve o den dříve podruhé zvolen československým prezidentem, okamžitě pochopil, že po jednostranně vyhlášeném odtržení Slovenska již nemá čeho býti prezidentem, a ihned ohlásil svou rezignaci, která vstoupila v účinnost o tři dny později, 20. července. Zlomil nad federací hůl jako první.

Může někdo za této situace mluvit o ještě existující federaci? Nikoli. Ta už fakticky nežila. Pro nové republikové premiéry – Václava Klause a Vladimíra Mečiara – to znamenalo vypořádat se s úkolem: provést rozdělení i věcně, do poslední technikálie. Že i v této fázi mohou vznikat vážné konflikty, které jsou způsobilé nadělat ohromné škody na celé generace, to jsme viděli na mnoha tehdejších příkladech. Přátelská koexistence obou našich samostatných republik je dnes možná i díky tomu, jak dobře, citlivě a promyšleně byla provedena právě ona technická část rozdělení.

Ne, Klaus a Mečiar nerozbili Československo svým svévolným rozhodnutím. Československo rozbili Slováci, chtějící žít konečně posvém. Klaus s Mečiarem pouze dostali úkol, který jim dala doba a nevyhnutelnost. A svůj úkol splnili.


Psáno pro Newsletter IVK | Zdroj | Titulek redakční

Reklama: