Můžeme mít rádi EU?

Evropský parlament (EP) se chystá vyčlenit prostředky (mj. z daní našich daňových poplatníků) na společnou proevropskou kampaň před dalšími volbami do europarlamentu, které se budou konat v roce 2019. Otázkou zůstává, jestli v té době bude ještě EU.

Radovan Vích

Bude to také v době, kdy Brexit již bude dokončen, tedy v době, kdy by měl být již také dořešen výpadek britského příspěvku do unijního rozpočtu, který je ročně cca 9% (10 mld €) , a to není v sedmiletém plánovacím cyklu EU zrovna málo. Dotační politika EU po roce 2021 je v nedohlednu, ale již dnes je jasné, že dotační penězovod pro nás dozná zásadních změn, pokud neskončí úplně. Platit ale budeme do Bruselu i nadále.

Prostředky na kampaň, abychom měli EU rádi, by měly jít na to, aby evropské občany přesvědčily nejen o tom, že je potřeba jít k evropským volbám, jež mají tradičně nízkou volební účast, ale také proto, aby svým hlasováním podpořili další trvání EU. Unijní federalisté jsou zoufalí z výsledku nedávných voleb v Rakousku a u nás, a proto chtějí vytvořit propagandistickou mašinu, který bude umlčovat oprávněné kritické hlasy. I u nás byly před minulými volbami na kampaň EP, která měla voliče motivovat k hlasování ve volbách, vyčleněny vysoké finanční prostředky. Nechvalně známé je z minula například propagandistické video tehdejší kandidátky do europarlamentu Zuzany Roithové o Lisabonské smlouvě a nelegální migraci.

Eurokritické názory jsou dnes vnímány jak diskurs v kontextu nezvládnuté migrace. Nutno říci, že je to pravda pouze částečná. Zásadní je přístup elitářů jak z EU, našich současných vládních představitelů a také našich europoslanců k projednávané agendě. Jejich přístup k prosazování zájmů našich občanů na poli bezpečnosti, hospodářství, zemědělství a v sociální oblasti je tragický. Nikdo z nich také nebyl schopen našim občanům dostatečně vysvětlit výhody našeho členství v EU, které zejména po přijetí Lisabonské smlouvy nemá pro naše občany racio.

V kontextu těchto úvah se zamýšlím nad tím, proč bych měl mít současnou EU rád. Mohu mít rád své rodiče, manželku, sourozence, své děti, příbuzné, našeho psa atp. Zcela určitě mohu mít rád také třeba můj dům, mé rodné město anebo vesnici, mou vlast. Některé z těchto věcí mohu i milovat. Zcela určitě jsem spoustu věcí nezmínil. Ale proč bych měl mít rád EU? Byrokratický konglomerát, ve kterém se hovoří 24 jazyky a jehož oficiálním jazykem má být jazyk jednoho ze zakládajících států, který paradoxně z EU odchází jako první? Společenství, kterému vévodí Juncker, Tusk a bez Merkelové a Macrona nejsou schopni prosadit absolutně nic? Organizaci, která z našich daní podporuje dotační programy z nichž vznikají kauzy jako ROP Severozápad, dotuje stavby jako wellness pro koně anebo asfaltky na lesních cestách? Spolek, který zlikvidoval naše cukrovarnictví a zemědělství a uvalil sankce na Rusko a naši podnikatelé a skláři sem nemohou vyvážet své výrobky? Administrativní moloch, který nám nařizuje koho a kdy si máme do země vzít a integrovat, kolika litry vody máme splachovat, zakazuje nám Rum a vnucuje nám bankovky s mosty, které mají nahradit možná náš poslední nástroj suverenity – snad nejkrásnější bankovky na světě podle návrhu Otakara Kulhánka?

Názor, že EU nemá alternativu je zcela lichý. Podívejme se na dění v Katalánsku, výsledky voleb ve Francii a Nizozemí anebo na politickou situaci v našich okolních státech. Rakousko, Polsko, Maďarsko a výsledky komunálních voleb na Slovensku. Tím vzniká potenciál dalšího rozvoje formátu Visegrádské čtyřky společně s Rakouskem a popřípadě dalšími státy, které mohou vytvořit alternativní protiváhu pro jednání se světovými mocnostmi. V tomto případě se jedná minimálně o 70 milionů občanů. Anebo předchozí formát EHS, který zabezpečoval čtyři svobody (pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu). Může také vzniknout zcela nový formát co nejužší spolupráce našich sousedních států, který bychom mohli v rámci naší zahraniční politiky iniciovat.

Ze všech výše uvedených důvodů se domnívám, že naši občané by měli mít možnost se v rámci referenda rozhodnout, zda chtějí anebo nechtějí přijmout euro a zda chtějí být i nadále součástí stávající EU. Referendum ale musí splňovat čtyři parametry – lze ho vyhlásit v případě shromáždění minimálně 100 tisíc podpisů, obsah nesmí být v rozporu s Listinou základních práv a svobod, může mít i nulovou účast a musí být pro vládu závazné. V opačném případě je to z mého pohledu pohrdání voliči.

Pokud má vzniknout něco nového, tak se to staré musí začít bourat. O tom hovořili již před sto lety takoví muži, jako T.G. Masaryk a Dr. Edvard Beneš. A to byli nějací vlastenci, státotvorci a demokraté. Anebo to byli separatisté s diskursem?

Čtete dále VlasteneckeNoviny.cz | Další články k tématu:

loading...
Reklama: polados-prepravujeme-vas-byznys

Komentáře: