Dvojcesta do dvou zcela odlišných zemí

Spojené státy a Kazachstán jsou zcela odlišné země v mnoha ohledech. Navíc je v jedné časový posun vůči nám mínus šest hodin, zatímco ve druhé plus pět hodin. V jedné se právě připomínalo 100 let od Velké říjnové socialistické revoluce, tedy od zrodu komunistického systému, ve druhé nominální komunismus skončil před čtvrt stoletím, ale připomíná se tam spíše vznik samostatného státu, tedy konec podřízenosti Moskvě. Kazachstán se vymaňuje z postkomunismu, post-moderní, post-demokratická, politicky korektní Amerika se k němu naopak přibližuje. To je obrovský paradox dějin.

Václav Klaus ve Spojených státech

Amerika je v mnohém zvláštní. Po příletu jsme si dali v hotelu pivo (mimochodem, velmi dobré, už dávno neplatí, že si člověk v USA nemá dát pivo), ale pivo – ve slušném hotelu půl kilometru od Capitol Hill – jsme dostali v zavařovacích sklenicích, které my používáme tak na marmeládu.

Americká „pivní“ sklenice

V televizi běží reklama na první, prý skutečně „psí kávu“, protože normální káva údajně psům nedělá dobře. Hlavní zprávy v médiích – každý den nové – jsou o tom, že si ta či ona žena po čtyřiceti letech vzpomněla, že ji ta či ona dnešní politická, herecká či mediální celebrita tehdy sáhla na koleno. To je považováno za symbol pokroku a za dokončení osvobození žen z mužského područí. I tak seriózní knihkupectví jako je Kramer´s bookstore na Dupont Circle má desítky posměšných knih o Trumpovi, z kontextu vytržených citátů z Trumpových zpráv na Twitteru, karikatur Trumpa – jakýkoli elementární respekt k hlavě státu zcela chybí. Bohužel v tom nejsme příliš odlišní a Ameriku doháníme (a možná brzy předeženeme). Dnešní chaos je dán nesmírným oslabením tradičních politických stran – demokratů a republikánů – což je také velmi podobné situaci u nás.

V knihkupectví Kramerbooks

Po příletu jsem sledoval v televizi velikou radost demokratů, že vyhráli volby guvernéra ve Virginii, což považují za signál politického obratu v zemi. Nevím, ale republikáni jsou – zdá se – Trumpem beznadějně hypnotizováni a rozpolceni. Přesto „staří“ republikánští kongresmani se zcela jasným pravicovým postojem ještě existují. Jedním z nich je kalifornský Dana Rohrabacher, který je v kongresu už od roku 1988.

Chcete naše noviny finančně podpořit?Zašlete libovolnou částku na účet číslo: 2901046670/2010. Pod variabilním symbolem 0011. Děkujeme Vám za přízeň.

Zveřejnil(a) Vlastenecké Noviny dne 7. prosinec 2017

Na návštěvě v Kongresu

Konference, na kterou jsem přijel, se konala v budově Library of Congress, která má svůj, pro Ameriku historický šarm, ale americký konferenční oběd stojí také za fotografii. Kultura jídla a stolování tam pořád ještě chybí. U nás by si nikdo neodvážil takto organizovat oběd na velké mezinárodní konferenci.

Konferenční oběd na Capitol Hill

Konference ke 100. výročí – jak oni říkali – bolševické revoluce, která přivedla do Washingtonu delegáty z mnoha zemí světa, byla ostrou, nemilosrdnou kritikou komunismu a obhajobou kapitalismu – ani jedno, ani druhé se už v Evropě nevyskytuje. Kapitalismus je v dnešní Evropě vlastně nepatřičné slovo.

Trochu mi vadilo vystupování profesionálních sovětologů, zejména zcela teatrální vystoupení celebrity současných historiků Nialla Fergusona, který dnes učí na Harvardu, na závěrečné večeři. Já neumím tleskat vystoupení dalšího amerického profesora, když v dopoledním programu říkal, že dříve v Rusku vládli komunisté, zatímco dnes tam vládnou „criminals“. To je karikaturou současného Ruska.

Jelena Žemková, ředitelka nadace Memorial (Paměť) v Rusku, se tam úplně ztrácela. Mluvila měkce, tiše, jemně, navíc jen rusky, a nikdo si jí ani nevšímal. Osud způsobil, že jsem vedle ní seděl v letadle při zpátečním letu z Washingtonu do Frankfurtu, a tak jsme si mohli se svými pocity vzájemně postěžovat. I bez angličtiny cítila stejně silně jako já teatrálnost hlavních projevů, ale smířená s tím, říkala, že boj vede doma, že tady ho vést nemusí. (Stejně jako já si zoufala nad americkým jídlem a říkala, že nejlepší jídlo bylo při obou cestách v letadle.)

Záběr z mého projevu

Já na rozdíl od ní chci boj hrát i tam, neboť vzhledem k tomu, že věrně kopírujeme Ameriku a západní Evropu, jedná se o jeden, jediný boj, který je nedělitelný. Byla tam naprostá absence kritiky dneška, proto jsem svůj projev (www.klaus.cz/clanky/4200) koncipoval úplně jinak než většina řečníků. Nazval jsem ho „Communism Is Over, What About Freedom?“.Trvám na tom, že nás dnes ohrožují jiné „ismy“ než marxismus a komunismus. Mnoha lidem se to líbilo.

Potkal jsem se tam s řadou starých dobrých přátel od Ed Feulnera (prezidenta Heritage Foundation), po Johna Fonteho až k Julianě a Rogerovi Pillonovým.

Rozpačitě se však dívám na mladou generaci šéfů Victims of Communism Memorial Foundation, která konferenci zorganizovala. Je už úplně jiná než ta, která mi před léty v této nadaci udělila Truman-Reaganovu cenu svobody. Jsou to mladí, profesionální američtí kritici komunismu, kteří to mají jako svůj byznys (resp. zaměstnání), nic skutečně autentického v nich není.

Jiná, lepší atmosféra je v Center for National Interest, kde jsem měl své další vystoupení. Je to bývalá Presidential Library Richarda Nixona, která je – v čele se svým šéfem D. Simesem – daleko koncepčnější. Nixona nám připomněl ještě páteční brunch v hotelu Watergate, kde se v roce 1972 odehrálo ono známé odposlouchávání Demokratické strany, které prezidentu Nixonovi zlomilo vaz. Dnes je podobných událostí celá řada, ale tehdy to právě tím všechno vlastně začalo, tehdy začala vznikat mediokracie.

Před hotelem Watergate

Smutné je, že se u nás žádná velká akce ke 100. výročí VŘSR nekonala. Nebylo, kdo by ji organizoval, kdo by ji platil, kdo by tam řečnil. U nás by ale taková povrchní akce neměla smysl. My bychom chtěli více než rétorická cvičení, my bychom chtěli analýzu.

A teď už ke Kazachstánu. V Praze jsem strávil jen o něco více než 24 hodin. Hlavně jsem spal, abych vyrovnal strašlivé časové rozdíly. Nejvíce mne doma zaujala zpráva ČT 24, kterou jsem si četl, když jsem jel na letiště. Španělský premiér Rajoy (ze kterého jsem měl vždycky velmi nepříjemný osobní pocit) přiletěl do Barcelony, aby tam přispěl „k obnovení demokracie“. Toto orwellovské hraní si se slovy je děsivé, EU politici začínají ve zneužívání jazyka překonávat politiky komunistické.

Do Kazachstánu, na Astana Club Meeting, letím přes Moskvu. Noc je časovým posunem velmi krátká. Vylétáme před šestou hodinou večerní z Prahy, v Astaně jsme v půl sedmé ráno. Ale ztratilo se pět hodin. A hned v devět začíná celodenní program.

Kazachstán je 9. největší zemí světa, má 2,7 milionu čtverečních kilometrů. Rád srovnávám – je to 34krát území České republiky a je to asi jako celá západní Evropa. Je ve střední Asii, ale je-li pohoří a řeka Ural dělítkem Evropy a Asie, částí svého území patří Kazachstán k Evropě. Jsou tam pouště, polopouště, stepi, ale i hory – Altaj, Ťan-šan. Nejvyšší hora je vysoká 7010 metrů nad mořem.

Žije tam ale jen přes 18 milionů lidí. Od roku 1846 byl Kazachstán až do prosince 1991 součástí Ruska, resp. Sovětského svazu. V éře Sovětského svazu více než polovina obyvatel Kazachstánu byli Slované – Rusové a Ukrajinci. Teď se to obrátilo, Rusové a Ukrajinci se po zhroucení Sovětského svazu vrátili domů. Dnes už tam také převažuje islám (asi 2/3) nad křesťanstvím. (V roce 1989 v Astaně žilo jen 17 % Kazachů, dnes už víc než 60 %.)

Za peníze Saúdské Arábie postavená mešita

Když jsem byl v roce 2004 v Kazachstánu, prezident ještě sídlil v Almaty (rusky Alma Atě), v největším městě, které je nedaleko hranic s Čínou, Kyrgystánem, Uzbekistánem. To bylo považováno za riskantní, a proto bylo hlavní město přestěhováno do Akmolinska (což znamená „bílý hrob“) a pak přejmenováno na Astanu (což kazašsky znamená hlavní město). Vím, že se řada velvyslanectví nechce ani dnes přestěhovat do zcela uměle vytvořené Astany. Když už jsme u jmen, od roku 1961 se toto město jmenovalo Celinograd. Byl to nešťastný pokus Chruščovovy vlády obdělat celiny a udělat z Kazachstánu obilnici Sovětského svazu. Nezdařilo se to.

Pohled z okna mého hotelového pokoje

Dnešní město bylo světoznámými zahraničními architekty postaveno na zelené louce. Je zcela umělé, jako podobná hlavní města typu Brasiliany, Canberry, ale trochu i jako místo mé předchozí návštěvy Washington.

Kazachstán má prezidentský systém, pozice prezidenta Nazarbajeva, ale i respekt k němu je v zemi velmi vysoký. Prezidentský úřad má asi navždy. Setkal jsem se s ním mnohokrát. Naši zemi zná velmi dobře, v Karlových Varech se každý rok léčí a hraje tam golf. Pořádal jsem na jeho počest oběd na Pražském hradě někdy v roce 2011.

Nový prezidentský palác v Astaně

Je silným prezidentem, nadhled mu dodává už 25 let prezidentování (i předtím byl šéfem Kazašské komunistické strany). Mám pocit, že mu o Kazachstán skutečně jde, což o všech našich politicích říci nemohu. Určitě má jinou představu o demokracii než my, ale já nevím, je-li na náš typ demokracie Kazachstán připraven a jestli by mu prospěl. Setkali jsme se i tentokráte u příležitosti Astanského fóra.

Sedím vedle kazašského ministra zahraničí

Daří se mu Kazachstán měnit. Modernizovat. Obrací zemi na východ, do Asie, a do světa. Ve svém projevu řekl, že kdysi vedly všechny cesty – silnice i železnice – jen směrem do Sovětského svazu, nic na východ, nic do Číny. V okamžiku konce Sovětského svazu byl obchod s Čínou nulový, teď dosahuje ročně 15 miliard dolarů. Ostře kritizoval masovou migraci. Nebezpečí radikálního islámu v Kazachstánu a v celé střední Asii vůbec nepodceňuje. Explicitně chválí globalizaci. Nemluví o Západu, mluví o Severu.

Zaujal mne jeho – na konferenci opakovaně citovaný – projev z dubna 2017 o pohledu do budoucnosti své země. Uvedu pár jeho tezí:

– první podmínkou modernizace Kazachstánu je zachování kazašské kultury, vlastního národního kódu;

– předpokladem konkurenceschopnosti země je konkurenceschopnost každého jednotlivého člověka (tedy ne zboží!);

– století radikálních ideologií pominulo, sloganem příštích desetiletí je realismus a pragmatismus;

– je třeba budovat meritokratickou společnost (dodává že, takový systém nesnáší kmotrovství);

– preferuje evoluční, nikoli revoluční vývoj. Pouze evoluční vývoj dává národu šanci prosperovat. V opačném případě hrozí, že „spadneme opět do pasti dějin“;

– připravuje provedení přeměny kazašské abecedy do latinky. Všechny děti se prý stejně už dávno povinně učí angličtinu, a proto to pro ně nebude problém, atd., atd.

Skoro bych měl strach zkoumat, jestli by někdo z našich prezidentských kandidátů přišel s takovýmto programem. Mám strach, že nikoli.

Budova, ve které se konala konference

Na konferenci v Astaně je asi 70 účastníků z 28 zemí, dveře jsou přísně uzavřeny – žádné doprovody, poradci, dokonce ani velvyslanci nemají přístup. Genderově je to nevyvážené, jen pět žen. Vesměs politici a akademici. Tři exprezidenti – turecký Gül, Danilo Türk ze Slovinska a já. Nejčastějším slovem je Eurasie. Kazachstán se cítí být v samotném centru tohoto superkontinentu a považuje to pro sebe za mimořádnou šanci. Proto je velmi aktivní.

Setkání s prezidentem Nazarbajevem a Gülem

V dialogu tří exprezidentů (moderovaném známým komentátorem Hardtalku v BBC Suckerem) jsem mluvil na téma „Brexit and Rise of Populism in Europe“ (uveřejněném na www.klaus.cz/clanky/4201). Odmítal jsem akceptovat tezi, že je populismus významnou charakteristikou dnešní Evropy. Za populismus je totiž v Evropě vydávána jakákoli kritika dnešní EU a jakákoli kritika arogantního chování a jednání evropských politických elit.

Asiaté přítomní na konferenci Evropské unii nerozumí, strašně si ji zjednodušují, netuší její centralismus a její byrokratický, tedy post-demokratický charakter. Účastníci z Evropy (i z Velké Británie) jsou oficiózní, politicky korektní, plně oddaní myšlence EU. Jsou to euronaivisté, nikoli eurorealisté. Diskuse s nimi možná není.

Nesmírně zajímavá byla debata o Turecku. Bývalý turecký prezident Gül, můj moc dobrý známý, není nadšeným obhájcem toho, co se dnes v Turecku a s Tureckem děje. Proto zcela logicky hájil zájem Turecka na přibližování se k Evropě a EU. Moderátor, anglický novinář, se ho velmi agresivně ptal, zda opravdu chtějí přijmout evropské „povinné“ standardy jako je svoboda projevu a shromažďování – s podtextem, že Turci zájem o členství v EU jen hráli. To Gül odmítal.

Mé vystoupení – mezi Sackurem a Gülem

Dovolil jsem si položit stejnou otázku, ale s jinými argumenty – opravdu chtějí Turci akceptovat takové povinné evropské standardy jako je např. likvidace rodiny dnešním agresivním genderismem, feminismem a propagací manželství osob stejného pohlaví nebo jako je likvidace národního státu a suverenity jednotlivých členských zemí? Než mohl prezident Gül odpovědět, pustili se do mne „Evropané“, že nic takového v EU nehrozí. Odpověděl jsem, že já tam naopak nevidím dostatečnou svobodu projevu a demokracii.

Kazachstán je ambiciózní země. Velmi aktivní ve světě, spousta politiků a úředníků se skvělou angličtinou, mnoho studentů studuje v zahraničí. Má – na rozdíl od nás – zahraniční politiku a aktivní diplomacii, na světových setkáních jsou vidět a slyšet. Velmi silně se angažuje v Asii, přáli by si, aby vznikla Eurasie. Nepřeceňují se však. Ministr zahraničí Abdrachmanov na Astanském setkání vyslovil zajímavou tezi, že mají „strategickou trpělivost“, což jsem ještě nikdy neslyšel. Mají své dlouhodobé národní zájmy, ale ví, že je nemohou uskutečnit ihned. Současně mluvil o tom, že musí vůči své zemi čelit mnoha předsudkům.

Noční fotka z mého hotelového pokoje

Nemohu se nevrátit k Astaně. Je produktem minimálně tří prvků:

– ambicí prezidenta Nazarbajeva a kazašské elity předvést Kazachstán světu jako zemi 21. století;

– relativního dostatku peněz díky ropnému bohatství;

– chybějící „vzácnosti půdy“, nadbytku prázdna a volného prostoru.

Výsledem synergie těchto tří prvků je dnešní hlavní město. Velké, příliš rozlehlé a málo zahuštěné, ambicionismem konstruktivistických světových architektů málo „člověčí“, v listopadu totálně šedé (resp. nezelené), nesourodé a nekonzistentní (neboť každá ze světových celebrit architektury se chtěla maximálně předvést). Jednotlivé stavby jsou často zajímavé, ale člověk se tam ztrácí. Cizinec na krátké návštěvě určitě, mám strach, že Kazach se tam ztrácí také. S Kazachstánem to nemá nic společného, spíše s moderními městy arabského poloostrova. Někdo vtipně poznamenal, že je to jako když Američan natočí film o atentátu na Heydricha.

Budova, ve které je naše velvyslanectví

Naše velvyslanectví je umístěno v jedné ze dvou zlatých „věží“ nedaleko prezidentského paláce. Máme sice celé poschodí, ale pro vyslanectví se tento objekt moc nehodí. Chodí se tam stále dokola, neboť vnitřek budovy je věnován technice budovy (výtahy, atd.). Kovový plášť budovy i v zimě nesmírně otepluje kanceláře, budova nemá garáže, uvnitř vyslanectví zastavují tři výtahy, atd. V jiných budovách nového města to asi nebude jiné. Stará Astana je logičtější, více evolučně vzniklá, více kazašská. Já to ale asi špatně hodnotím, nerozumím úsilí být světový.

Obří „sál“, kde se konala konference

Návštěva Kazachstánu byla zajímavá a inspirativní. Z Ameriky se vracím a kroutím hlavou, z Kazachstánu se vracím a hlavou pokyvuji. Vím, že jsou to neobvyklá a poněkud odvážná slova.

I zpátky letím přes Moskvu. Můj – v součtu jedenáctihodinový – časový posun znamená úplnou ztrátu jistoty o tom, v jaké části dne se právě nacházím. V Astaně vstávám a jedu na letiště po tamní páté hodině ranní, ani už nevím, je-li to brzy či pozdě.

Čtete dále VlasteneckeNoviny.cz | Další články k tématu:

loading...

Komentáře:

Reklama: polados-prepravujeme-vas-byznys