ČT se šířením fake news zařadila mezi dezinformační média

Česká televize se šířením fejku zařadila mezi dezinformační média, když v pořadu Newsroom podrobila kritice Asociaci nezávislých médií, která uděluje Krameriovy ceny. To je však v rozporu s jejím veřejnoprávním statutem. 

Jan Schneider v Pražské kavárně Parlamentních listů | reprofoto: ParlamentniListy.cz

Evropská unie a celý svobodný svět bojují s dezinformacemi. Naposledy se nám takto bojovně předvedla Česká televize, když v pořadu Newsroom podrobila kritice Asociaci nezávislých médií (ANM), která uděluje Krameriovy ceny.

Hana Malá z odboru PR ministerstva vnitra však oficiálně sdělila, že „ministerstvo vnitra neposuzuje konkrétní weby, ale konkrétní informace. Žádné seznamy tedy resort vnitra nevytváří.“ A podle definice ministerstva vnitra „dezinformace“ znamená šíření záměrně nepravdivých informací s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají.

Také Jan Korál

Česká televize se tedy úmyslným šířením přejatého fejku sama zařadila mezi dezinformační média, což však je zcela v rozporu s jejím veřejnoprávním statutem, nehledě k tomu, že tak činí za peníze široké veřejnosti. Toto závažné zjištění by nemělo nechat nečinnými poslance ani členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Není to první případ, kdy ČTv rozšiřuje nepravdivé informace – například v době kampaně pro umístění amerického radaru na českém území šířila dezinformaci, že by radar měl být namířen proti íránským a severokorejským raketám, přestože severokorejské rakety by oblétaly zeměkouli opačným směrem, jak dnes ví každé vzdělavatelné individuum (navíc sami Američané přiznali, že radar by byl zaměřen na Rusko).

Zajímavé bylo, když redaktoři Newsroomu uvedli, že též Jan Korál z webu NWOO prý šíří dezinformace. Jeho vyhrožování Ondřeji Kundrovi, kterým ho charakterizovali, však za dezinformaci kupodivu nepovažovali. Samozřejmě, že to je z Korálovy strany chyba, ale od redaktorů ČTv to je přinejmenším logická rozplizlost.

Nepřekonatelná propast

Veřejnost si musí zvykat, že demokracie, má-li být skutečně demokracií, v žádném případě není jednohlas a soulad a nerozborná jednomyslnost a podobné severokorejské libůstky. Jádrem demokracie je inteligentní řešení sporů, proto je náročná a musí být i dost tvrdá. Podle Chestertona je dokonce velmi demokratické srazit soka ze schodů, když se mu dopřeje výsady čelního souboje. Nemusíme ani chodit daleko.

Viktor Karlík z Revolver Revue vzpomíná na listopad 1989, kdy se v Činoherním klubu konala diskuse Občanského fóra a „v baru divadla Magor Jirous najednou zařval: Smrt Občanskému fóru! Všichni jen koukali a musím přiznat, že mě to taky zarazilo. Ale pak jsem si uvědomil, že Magor se projevil jako člověk, který uvažuje o pár kroků dopředu. Řekl: Co je? Vždyť je svoboda slova! To bylo geniální, protože většina lidí v té době Občanské fórum ještě vnímala jako něco svatého, na co se nesmí sáhnout. To bylo dobré. Chytré.“

Nezbývá než dodat, že za onu posvátnou krávu nyní platí EU a NATO. O jejich zániku, ale ani o vystoupení z nich se „nesmí“ mluvit – a když něco takového zaslechnou, novodobí svazáci se teatrálně pohoršují a „obávají se o demokracii“. Tím dokazují, že od pochopení podstaty demokracie je dělí propast téměř nepřekonatelná.

Nepochopený význam

Z jiného úhlu podáno, podstatou demokracie a míru je, že lidé spolu hovoří. Základním požadavkem Charty 77 byl dialog s mocí. K tomu je třeba podotknout, že chartisté si přitom dobře uvědomovali, že jsou režimu téměř stejně strašně protivní, jako byl režim jim. To je důležité si uvědomit nyní, kdy mnoho totalitních pohrobků vyřvává, že s komunisty se nemluví. Chovají se totiž jako protagonisté onoho režimu, který sami zákonem označili za zločinný. (Ostatně hodnotit historii zákonem, je sám o sobě echtovně totalitní manýr.)

Ačkoliv mají plná mluvidla Václava Havla, vůbec nepochopili význam toho, když říkal „nejsme jako oni“. Tito novodobí svazáčci, kádrováci a politruci jsou totiž úplně stejní, jako jejich předchůdci. Odmítání dialogu a střetu odlišných názorů je zdůvodňováno dalším totalitním argumentem. Například v televizní debatě dštil Šimon Pánek oheň a síru proti česko-ruskému fóru, protože jakýmkoliv dialogem s Ruskem prý „legitimizujeme jeho režim“.

Přesně takto ale odmítal „zločinný komunistický režim“ připustit jakýkoliv dialog s opozicí, neboť by těm „samozvancům a zaprodancům“ přiznal místo ve společnosti. V současnosti odmítají pod nejtrapnějšími záminkami různí „protikremelští bojovníci“ pozvání na debaty, kde jsou přítomni například autentičtí aktéři z Ukrajiny, protože by prý dávali legitimitu „volnomyšlenkářským“ akcím, které si dovolují zpochybňovat „oficiální pravdy“.

Nenechat se převálcovat

Dost neuvěřitelné je, že právě oni se tváří, že jsou jakousi legitimizační autoritou. Nemají na to, protože i na to, být chucpe, musí být člověk přece jen někdo. Tito jsou ale jen smutnými nádeníky rozkolu a válečného štvaní. Zbývá tedy ještě mnoho učinit k překonání těch největších výmolů na cestě k jakés-takés demokracii. Dlužno si přitom vzít skutečné poučení z minulosti, nikoliv prefabrikované způsobem, který je s totalitními móresy k nerozeznání.

Prostor svobody a fungující demokracie nespadnou jak mana z nebes, musíme se o ně trochu poprat, a pak o ně pečovat, a být přitom trpěliví a důslední. Nelze ustupovat „majitelům oficiální pravdy“, ať se zaštiťují Evropskou unií či dokonce Pentagonem. Nelze připustit, aby někteří z nás v průběhu jednoho života zažívali podruhé normalizaci: kdo není s námi, je proti nám!

Je třeba hájit zásadní právo – což je pro demokracii existenční nutnost – zpochybňovat a přehodnocovat v politické oblasti vše a zgruntu a periodicky, a nenechat se převálcovat tsunami lží ruděprávního střihu. Ale zvykneme-li si na to, nic jiného si nezasloužíme. Už jednou jsme to totiž zažili. Ale kdo si lže o vlastních dějinách, spadne do toho znovu.


Pokud máte žaludek tak dezinformační lživá zpráva mediální žumpy České televize je ZDE.