Když kapitán chtěl vrátit migranty vytažené z moře u libyjských břehů do Libye, vyhrožovali mu zabitím a v podstatě unesli loď

Migrační invaze pokračuje naplno a při vědomí politické síly organizátorů dokonce arogantně odhodila zábrany a odkryla své záměry. Jakkoliv jsou vyjádření EU opatrná, nezměnilo se v přístupu a záměrech Evropské komise vůbec nic. Jen slova jsou jiná.

Jiří Kobza

Migranti už jasně a veřejně přiznali své cíle dostat se do Evropy jakkoliv, nelegálně, násilně, ale za podpory vedení EU především masově.

Shrňme si vývoj poslední doby: Když kapitán chtěl vrátit migranty vytažené z moře u libyjských břehů do Libye, vyhrožovali mu zabitím a v podstatě unesli loď, která je nakonec do Itálie dovezla. Pachatelé sice byli zatčeni, ale za zmínku stojí, že se v médiích neobjevila zmínka o tom, že by z ostatních „zachráněných“ na obranu kapitána a posádky někdo něco udělal. V Ceutě už došlo k neskrývaně násilnému přechodu hranice za použití improvizovaných zbraní. Výsledkem bylo nejenom, že Španělsko tyto nájezdníky přijalo, ale dokonce španělská vláda rozhodla o odstranění žiletkového drátu z vrcholu hraničního plotu.

Nyní, když po vzoru Itálie lodím neziskovek odmítají povolit přistání snad všechny evropské přístavy, přecházejí migranti na čluny, které přejedou Středozemní moře, přistanou kdekoliv na pláži – a náklad nájezdníků se během okamžiku rozprchne do okolí.

To vše se děje bez toho, aby se vedení EU snažilo jakkoli rozhodně zakročit. Bez toho, že by Evropskou komisi vůbec napadlo, že jedním z jejích primárních úkolů není zaplavit Evropu násilnými a nepřizpůsobitelnými migranty, ale naopak starat se o bezpečí občanů, kterým vládnou a kteří jim platí jejich luxusní život.

Tato ohebnost vedení EU i rostoucí násilí imigrantů při pronikání do Evropy ukazuje to na několik znepokojivých jevů:

1. potvrzuje naprosto zřetelně, že se nejedná o žádné zoufalé uprchlíky, ale o válečníky, odhodlané dobýt slabou a liberálním levičáctvím prohnilou a zdecimovanou Evropu;

2. potvrzuje jasnou provázanost vývoje evropské legislativy a zájmů organizací, organizujících nelegální migraci, protože jinak by již muselo být přikročeno k razantním protiakcím při obraně hranic;

3. potvrzuje organizovanost nelegální migrace; organizátoři totiž mají čerstvé informace, jak reagovat na změny situace a kde jsou slabá místa obrany evropské hranice a podobně.

Co dělají migrační neziskovky, aktivisté a všichni ti advokáti v mezičase? No zasypávají nelegální migranty při jejich pronikání na evropské území sušenkami a zajišťují jim legislativní servis! Kdo to ale uvšechvšudy řídí a platí?

Celá tato realita a okolnosti těm, co ještě něco vědí o historii naší země, nemůže nepřipomínat rok 1938, kdy sudetští Němci svými rostoucími požadavky i násilím na Češích, stejně tak jako tehdejší „spojenci“ Francie a Velká Británie, nutili naši slabou a pátou kolonou prolezlou vládu ustupovat se staženým ohonem. Dějiny se opět opakují, jenže tentokrát už se nejedná o jeden malý stát, nýbrž o celou Evropu.

Přiznejme si konečně, že jsme ve válce! Ve válce, kterou ještě nikdo nebojoval. Ve válce, na kterou nejsme připraveni. Naše zredukovaná armáda ani nejspíš neví, jak v takové válce bojovat. Ve válce, kde nepřítel je všude kolem nás: počínaje nájezdníky, před nimiž se nesmíme bránit, protože vedení států i EU je jednoznačně na jejich straně (snad zaslepené vidinou, že je migranti budou volit a jejich luxus za státní peníze zůstane zachován). Ve válce, kde nás, Evropany, naše vlastní vedení bezohledně zradilo a zaprodalo korporacím, které jako parazit hostiteli vysály sílu i vůli se bránit. Zaprodalo nás pomatené Kalergiho myšlence multikulturní Evropy osídlené hloupým nahnědlým obyvatelstvem, ochotně pracujícím otročícím pro „elity“?

Argumentace koloniální minulostí zde ve střední Evropě neobstojí. Neměli jsme žádné výhody z kolonií ani z otrocké práce Afričanů a tak nikomu nic nedlužíme! My nejsme tedy povinni splácet materiální nebo údajné morální dluhy kolonialistů – a nenecháme se k tomu ani donutit. Jakkoliv naše vláda, poslušná EU, lavíruje mezi rostoucí nespokojeností obyvatel a cukrem a bičem EU, touha po přežití o sobě dává znát i v ostatních státech. Národní uvědomění i prostý pud sebezáchovy a zachování rodu se probouzí napříč Evropou a chtěl bych věřit, že není daleko doba, kdy vlády, které mají tento chaos a násilí na svědomí, skončí po zásluze před soudy svých vlastních národů.

Spojme tedy své politicky a hlavními médii roztříštěné vlastenecké síly ke společnému boji o přežití našich dětí, naší kultury a naší země. Demokracie zde u nás stále ještě nemá všechny zuby vytlučené politickou korektností a levicovým aktivismem (jakkoliv se o to mnoho sil snaží). Dává nám stále nástroje, jak se ubránit.

Stačí přemýšlet u voleb, koho a proč volit!