Dětem máme pomáhat tam, kde se narodily a kde žijí

Asi se k vám dostalo, co řekl tenhle týden 14. dalajláma. Velmi významná světová osobnost. A řekl silná slova. “Myslím, že Evropa patří Evropanům. Uprchlíkům pomáhejte, vzdělávejte je, ale nakonec jde o to, aby zvelebovali své vlastní země.” Psaly o tom všechny noviny. Od FRANCE 24, The Independent, The Washington Times, Daily Mail až po naše Novinky.cz.

Andy Babiš

Dovolím si říct, že tohle je myšlenka, na které stojí moje, jak tomu říkám, protimigrační diplomacie. Píšu vám o ní už několikáté hlášení. Vzdělávat lidi, pomáhat jim tam, odkud migrují. Učit je starat se o svou zemi. Snažím se tyhle věci říkat a prosazovat několik let. Jednal jsem o tom naposledy v Itálii, na Maltě, v Maďarsku, Německu a chystám se to otevřít i teď 19. září na neformálním summitu hlav států v Salcburku.

Dal jsem rozhovor do Práva, kde jsem řekl, že odmítám přijmout padesát syrských sirotků, ale zároveň měl titulek znít, že chci pomáhat hlavně českým dětem a sirotkům. Těm já totiž pomáhám dlouhodobě. Když jsem viděl, jak titulek vyzněl, byl jsem v šoku. Je to obrovská negativní emoce. Novináři to dělají naschvál. Chtějí titulkem šokovat, i když je naprosto vytržený z kontextu. A začala hysterie. Babiš je nelida.

Přitom já osobně už jsem syrským dětem pomohl, když jsem v roce 2016 daroval českému Červenému kříži 435 000 korun na nákup dialyzační jednotky včetně dalšího potřebného zařízení. Jednotka byla určená pro záchranu syrských dětí. Přímo na místě, kde je pomoc nejvíc potřeba.

Já říkám od začátku, že máme dětem pomáhat tam, kde se ty děti narodily a kde žijí. Jsou traumatizované, je potřeba se jim věnovat komplexně a určitě nejde o to je převychovat v Čechy. Bavili jsme se o tom s paní Šojdrovou v pátek ve sněmovně a domluvili se, že budu přemýšlet, jak dětem pomoct v prostředí, kde vyrostly. Nemyslím si, že by stát měl tyto děti přijmout, dát je do našich dětských domovů nebo je dávat do pěstounské péče.

Víte ale, já mám vždycky před očima hlavně naše děti, děti v dětských domovech. Taky mámy samoživitelky, co často nemají ani na oběd pro svoje děti. To je pro mě důležité. Těm já pomáhám už hodně let. Na fond pro rodiče samoživitele posílám od svého vstupu do politiky všechny svoje příjmy včetně ministerských.

Před sedmi lety jsem založil Nadaci Agrofert, za tu dobu rozdala víc než 338 milionů korun. Pokud si pamatuju správně, tak Forbes psal, že podle darovaných částek to je největší soukromá nadace u nás. Takový já jsem nelida.

Moje nadace pomáhá hlavně dětem, které bojují s nějakým hendikepem. Fyzickým, psychickým i s hendikepem chudoby a sociálního vyloučení. Přispíváme na invalidní vozíky a jiné zdravotnické pomůcky, na intenzivní rehabilitace pro děti s postižením mozku, které pojišťovny zatím nehradí. Pomáháme dětem osamělých rodičů. Máme stipendijní fondy, které umožňují studovat dětem ze sociálně slabých rodin.

Pomáhá i naše vláda, troufnu si říct, významně. Od roku 2015 jsme do různých zemí kvůli migraci poslali 2,5 miliardy. V Sýrii máme lékaře a další experty, ošetřili jsme už 2500 pacientů včetně řady syrských dětí. Děláme, co jde.

Zpátky k syrským sirotkům. My přesně nevíme, kdo to je. Když člověk řekne “sirotek”, automaticky si všichni představíme malinké dítě. Ale paní europoslankyně za lidovce Michaela Šojdrová, která si prošla utečenecké tábory v Řecku, říká, že to jsou kluci mezi 12-17 lety. I sám pan Bělobrádek je kvůli tomu zdrženlivý s jejich přijímáním. Ví to lidi, kteří mi začali hned včera psát, že by si je rádi vzali k sobě domů?

Teď, jak to píšu, se objevil článek na Parlamentkách: „Jak je to prý se sirotky ze Sýrie“. Dávám vám ho do komentářů. Jsem zvědavý na ty, kteří mi včera celý den nadávali. Jak vůbec víme, že jsou sirotci?

Hodně lidí se na mě po tom rozhovoru v Právu zlobí, protože si přečetli jen ten titulek o syrských sirotcích. Já vím. Je to určitě super munice pro některé politiky a komentátory. Tak jo. Tak já se jich teda ptám: co bude s těmi 50 dětmi, které bychom měli přijmout? Náš Klokánek už teď nemá dost místa pro české děti. Takže přijmeme děti syrské? Které nemluví naší řečí a pro které budeme muset najmout učitele? Kde budou bydlet? Kdo to všechno zaplatí a co pak řekneme třeba těm českým rodičům, kteří sami nemají na školní oběd pro svoje vlastní děti nebo se starají o děti s hendikepem a chybí jim peníze na zdravotní i školní pomůcky a další věci? To víte, že jich máme spousty.

Systémové řešení migrace znamená pomáhat těm, kteří k nám utíkají, v jejich vlastních domovech. Včetně jejich dětí nebo sirotků. Proto jsem vděčný i za slova dalajlámy, jedné z největších světových autorit.

Jasně, možná jsou lidi, co si teď seškrabou z auta tibetskou vlajku, když se dalajláma shodl s Babišem. Té nenávisti je v naší společnosti, řekl bych, až nezdravé množství. A jak jsem napsal na Expres.cz, připadá mi dokonce, že čím víc se České republice daří, tím víc se vzájemně nenávidíme. Ocituju tady jen kousek a na zbytek si můžete kliknout v dole komentáři, kdo jste nečetli:

“Lidem rekordně rostou platy, seniorům naše vláda prosadila největší navýšení důchodů v historii naší země. Máme nejnižší nezaměstnanost v celé EU. Máme jeden z nejnižších dluhů v Evropě, ten dluh stále v poměru k HDP snižujeme. Jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, které se naštěstí vyhnula masová migrace. A taky máme zatím štěstí, že u nás nedochází k žádným teroristickým útokům. To není pocit, ale fakt. Ještě nedávno jsme naopak zažili nejhorší a nejdelší ekonomickou recesi, kdy spousta lidí přišla o práci. Měli bychom si proto dnes všichni užívat. Zasloužíme si to, je to totiž úspěch nás všech, ať už volíme kohokoli. My se ale místo toho nenávidíme.”

Jsou lidi, kteří mě nesnáší, protože museli začít poctivě odvádět daně. Elektronická evidence tržeb, kterou jsem prosadil a která byla vlastně jediným digitálním projektem minulé vlády, nám všem už přinesla 10 miliard korun navíc. A jak napsala naše paní ministryně financí Alena Schillerová na Twitteru: po náběhu 3. a 4. fáze EET počítáme navíc s 18 miliardami ročně. Víc než 30 procent z toho půjde obcím a krajům.

Taky se snažím, aby co nejvíc peněz zůstávalo v České republice a neodcházely na zahraniční konta. Uspořádal jsem v Lichtenštejnském paláci večeři pro nejvýznamnější investory a podnikatele, které v Česku máme. Pozvání přijali třeba zástupci firem Foxconn, Mondelez, Makro, Philip Morris, Johnson Controls, Bosch Group, Siemens, Continental Barum, ČS, ČSOB, UniCredit Bank, Kooperativa, Škoda Auto, Hyundai Motor, Veolia Voda, Vodafone, IBM, Innogy, Ahold, T-Mobile a spousta dalších.

Večeře byla v angličtině. Nejdřív jsem jim poděkoval, že u nás investují a vytváří pracovní místa. Taky jsem je ale upozornil, že lidi vnímají, kolik peněz odchází na dividendách mimo Česko. Firmy by měly vydělané peníze investovat u nás, a to mnohem víc než doposud.

Bylo by dobré vytvořit Fond rozvoje státu, do kterého by se soustředil soukromý kapitál. Z něj bychom pak rozdělovali peníze na předem určené projekty, které slouží lidem i firmám. Hlavně, sociální oblast, doprava, nebo třeba digitalizace.

A taky zavést žebříček sociální zodpovědnosti, ve kterém by firmy soutěžily, která dává nejvíc peněz do kultury, výstavby školek ve městě, kde působí, nebo na důchodové spoření pro svoje zaměstnance. A tím by si i budovaly image před veřejností. V nadnárodních firmách se tomu říká CSR – Corporate Social Responsibility.

My jako stát za to nabízíme, že budeme dál odstraňovat překážky v jejich podnikání. Třeba už jen tím, že dostavíme dálnice, které předchozí vlády totálně nezvládly, nebo že nastavíme vzdělávací systém tak, aby měly firmy dostatek vhodných absolventů.

Je to prostě celé o dohodě. Já v jednání a domluvu vždycky věřil. Rozhodně víc než v nějaká drastická opatření nebo zvyšování daní. Bavili jsme se víc než dvě hodiny a rozhodně to nebylo naše poslední setkání.

Naše vláda se stará nejen o prosperitu, ale taky o bezpečnost. Žijeme v tak poklidné zemi, že si to vlastně ani neuvědomujeme. Bylo to 11. září, kdy jsme si připomněli sedmnácté výročí největšího teroristického útoku v dějinách. Dvojčata v New Yorku dnes můžeme vídat už jen ve filmech natočených do roku 2001.

Na rozdíl od jiných světových metropolí můžou lidi u nás po Praze chodit a nemusí mít strach. A děláme všechno pro to, aby to tak zůstalo. Určitě jste viděli v novinách a možná i tady u mě na videu to obří cvičení DEMON. Konalo se symbolicky právě 11. září. Pan policejní ředitel mě pozval, abych se přišel podívat, jak probíhá.

Dva tisíce dobrovolníků si zahrálo na rukojmí, které drželo 40 ozbrojenců v Kongresovém centru Praha. My jsme to s ministrem vnitra Janem Hamáčkem sledovali naproti z hotelu Corinthia. Začalo to v 10:00, ale já přišel už 8:20, za Útvarem rychlého nasazení, abych zjistil, jestli mají srovnatelné vybavení jako mají třeba ve Francii, kde je teroristických útoků nejvíc a mají s tím největší zkušenosti. Taky jsem chtěl vědět, jak s nimi spolupracují.

Celý protiteroristický zásah řídila operační skupina Útvaru rychlého nasazení, zapojily se zásahovky ze všech krajů, speciální jednotky pro ochranu jaderných elektráren Temelín a Dukovany, pražská speciální pořádková jednotka, Integrovaný záchranný systém a policejní letecká služba. Bylo to neskutečně působivé. Odstřelovači zlikvidovali ozbrojence na střeše a jednotky si probily cestu dovnitř Kongresáku ze země i výsadkem z vrtulníku. Rukojmí pak evakuovaly s minimálními ztrátami na životech.

Věřím, že v reálu by byli stejně úspěšní. Kromě silného zážitku jsem si odnesl i plno informací o tom, jakou by naše zásahovka potřebovala další výstroj. Například ji chybí velkokapacitní vrtulník, do kterého by se vešla celá jednotka. Je potřeba nákupy koordinovat s armádou.

A byl jsem i na další policejní akci. I když o dost poklidnější. Spolek veteránů Policie ČR slavil 10 let od založení. Dával jsem na Facebook celou galerii fotek. Bylo mi ctí se potkat s lidmi, kteří věnovali většinu svého života službě druhým. Spolek sdružuje 7000 členů a spousta z nich zůstává aktivní i po odchodu do civilu.

Řekl jsem jim, že práce policistů si naše vláda opravdu váží. A nejsou to plané řeči, protože jim zvyšujeme platy. Nevím, jestli si to lidi ještě pamatují, ale než jsme nastoupili, snížila vláda v letech 2010-2013 policajtům průměrnou mzdu z 33 210 na 31 912 korun. Naše vláda, ve které jsem byl já ministr financí, to otočila a za čtyři roky jsme platy zvýšili skoro na 38 tisíc.

A budeme v tom pokračovat. Vždyť práce policie je čím dál komplikovanější. Terorismus, kyberkriminalita… Uděláme všechno pro to, aby policie tyhle výzvy zvládala a zůstali jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě.

Reklama: