Zase 17. listopad

Byl jsem 17. listopadu 1989 na Albertově a pak až do pendrekového konce na Národní třídě. V následujícím období pak každý den na Václaváku a nakonec na Letné.

David Rath | reprofoto: YTB
(autor: Centrální informační agentura, z. s.)

Současně jsme obsadili budovy lékařské fakulty a po nocích rozváželi letáky „revoluce“ do nejrůznějších měst a vesnic. V prvních několika týdnech to bylo docela rizikové a řada lidí za to skončila ve vězení. S odstupem takřka třiceti let musím říci, že bych to udělal znovu – mělo to smysl.

Současně musím po pravdě říci, že se dnešní realita od našich tehdejších představ dost liší. Jde o další potvrzení toho, že zásadně změnit společnost není vůbec lehké. Nutno objektivně konstatovat, že dějinné převraty a revoluce dopadly naprosto jinak, než jejich aktéři slibovali a předpokládali. Komunisté po válce slibovali spravedlivou společnost a místo toho zavedli teror a všechno ukradli. Z tohoto úhlu pohledu je výsledek listopadu 1989 vlastně fantastický. Žádné popravy, žádné lágry, neexistence konfiskací majetku, minimum zavřených a ti spíš jen symbolicky.

Najdou se lidé, kteří to považují za chybu nebo slabost či dokonce součást konspiračního plánu. Je jedno, čeho to je výsledek. Důležité je, že společnost nebyla zatížena dalším masovým utrpením, zásadními křivdami, těžkými nespravedlnostmi, které ji vždy poznamenají na mnoho generací a znemožňují klidné soužití lidí.

A proč jsme vlastně tehdy stávkovali a demonstrovali?

loading...

Každý měl svůj osobní důvod, proč cítil nespokojenost. Zjednodušeně řečeno – tehdejší západní státy fungovaly po všech stránkách mnohem lépe než ten náš. Srovnání bylo ponižující a zdrcující. Nešlo jen o ekonomickou stránku nejvíce viditelnou na rozdílech v naplněnosti obchodů zbožím, úrovní aut a vybavení domácností nebo vzhledem měst, ale hlavně o pocit strachu, který se komunistický aparát snažil šířit. Strach a z něho plynoucí ponížení mělo různé podoby. Byl vtělen třeba do arogantní domovní důvěrnice – udavačky, která obcházela byty a bušila na ně jako gestapo, aby si drze prohlížela, jak žijete. Šlo o kolegy studenty, o kterých jste tušili, že jsou spolupracovníci StB a dávali jste si pozor, co před nimi říkáte – mnozí z nich ve skutečnosti s StB nespolupracovali.

Všudypřítomní učitele marxismu leninismu, kteří se snažili vymývat mozky a i náznaky nesouhlasu brali jako útok na podstatu společnosti. Slizcí politruci, kteří vás deptali svojí koncentrovanou hloupostí. Mimochodem, třeba povinná vojna – obdoba několikaletého kriminálu – mnoho rodin přímo hnala na náměstí protestovat proti komunistické vládě. Představte si, že každý byl postaven před fakt, že synové, bratři, milenci budou uvězněni v otřesných podmínkách a vystaveni šikaně primitivů a alkoholiků v důstojnických uniformách. Už to samo je silný důvod nenávidět takový režim.

V seznamu šiřitelů strachu bych mohl pokračovat dál, třeba i rozborem jakou úzkost prožívali lidé, kteří dostali nabídku vstoupit do komunistické strany, o spolupráci s StB ani nemluvě. Mě to naštěstí minulo, ale znal jsem několik vzdělaných a chytrých lidí, kteří neměli takové štěstí a mohl jsem pozorovat, jak je to psychicky ničí. Deptalo je dilema, zda se mají zapojit do mašinerie systému, o jehož nesprávnosti věděli, nebo se vzepřít a riskovat podřadné společenské postavení. Spíš jako zjevení svaté naivity pak působili ti ojedinělí, kteří měli pocit, že dělají správnou věc – to si totiž v osmdesátých letech už mohl myslet jen slaboduch.

I dnešek má své šiřitele strachu, ale jde o jednotlivé, i když mocné skupiny uvnitř policie a státních zástupců, kteří se snaží řídit a ovládat společnost prostřednictvím udavačství a strachu. Jde o ostrůvky těch, kterým se stýská po moci svých předchůdců na generální prokuratuře nebo u StB a tak si vytvářejí jakási soukromé diktaturky uvnitř represivního systému a vzájemně se ubezpečují, jak zachraňují společnost. Politici pak neřídí tyto nosiče strachu, jen jim někdy z naivity nebo vypočítavosti pomáhají a současně se stávají i jejich oběťmi. Jsme tedy naštěstí v úplně jiné situaci – všudypřítomný strach už není tím, co řídi každodenní život naší země. A to je moc dobře.

Nelze opominout, že mnozí si to nemyslí a jsou přesvědčeni, že strach je základem ovládnutí společnosti. Ti všichni nás přesvědčují, že udavačství, fízlování, zvyšování pravomocí represivního aparátu, nové paragrafy trestního zákona například za názory šířené internetem a vysoké tresty za nenásilné činy jsou správnou cestou ke štěstí. Nikoli, je to jen snaha získat zpět to, co v listopadu 1989 ztratili – moc. Nenechte se zmást, že si dnes neříkají komunisté, nic neznamená.

loading...
Reklama:
loading...