Dáme přednost svobodě v chudobě před bohatstvím v otroctví?

Otroctví je jako náš stín, před kterým nemůžeme utéci, místo okovů máme moderní dobu. Ve světě, kde pornoherec vydělává 10x víc než hasič zachraňující majetek a životy, a kdy nagelovaný simulant na fotbalovém trávníku má plat jako sto vědců dohromady, je zbytečné hledat logiku. Jenže bez peněz bychom v dnešním systému věcí nemohli žít. Chudoba určitě není ctnost. Ale bohatství taky ne!

Václav Řehák im Bad Tölz | foto: Radek Velička (Centrální informační agentura, z. s.)

Političtí představitelé „káží vodu a pijí víno“. Všichni jsme neustále bombardováni zprávami o nutnosti škrtů a úsporných opatření, nezbytnosti dát naše peníze humanitu, na podporu migrantů, obětovat něco málo na nápravu klimatických změn, téměř násilím nám jsou lidu obecnému vnucovány ty správné postoje a hodnoty.

Ale místo dobročinnosti a chudoby, kterou požadují po »stádu«, dávají vůdci přednost zlatu a pocitu moci. Ostatně pocit moci má na mozek člověka podobný efekt jako kokain, a mnohdy tito vůdci podléhají pocitům spasitele. Cítí se být povoláni a jsou teď mnohdy zmateni z toho, že lid neřičí nadšením nad jejich konáním, ale koná právě tak jako se dělo v Katalánsku, děje se ve Francii, Belgii, a začíná se dít ve Švédsku. Ale kdyby se něco opravdu hodně nepovedlo, nic se neděje, oni děti nemají.

Byly to však hmotné statky, které náš učinily šťastnějšími? Vzpomeňme si na svoje dětství. Málo vzpomínáme na značkové boty nebo drahé hodinky a mnohem víc na legraci, kterou jsme zažili, na hezké chvíle, kdy jsme si povídali, kdy jsme byli pospolu s lidmi, které jsme milovali, zkrátka na jednoduché lidské věci a hluboké momenty.

Kupodivu se zdá, že po této stránce zůstala střední a východní Evropa mnohem věrnější Antice. Národy se dostaly do nové situace, kdy v onom mnohdy civilizovanějším západě se pomalu tvořil a upevňoval multikulturní policejní stát, a přitom na východě a ve střední Evropě lidé hleděli na politickou garnituru skepticky s dostatečným odstupem.

loading...

Ovšem když se lid obecný dostane do stavu, kdy se láme chleba, jdou všechny žerty stranou. Psychopatičtí politici, kteří ten lid vedou, nebudou váhat a pár desítek nebo stovek „darebáků“ nechat zastřelit, ale nebudou moci všechny zabít.

Írán v letech 1978-79. V tomto roce Íránci požadovali rezignaci šáha Muhameda Rezu Pahlávího. Ten reaguje tím, že posílá 7.9.1978 vojáky proti davu a jsou zabíjeni stovky Íránců, kteří přišli protestovat s holýma rukama. Ale čím více armáda střílí a zabíjí (8.9.1978), tím víc se davy posunují bez strachu ze smrti. V jednom okamžiku, kdy armáda viděla odhodlání davu, odhodila zbraně a utekla. To byl rozhodující zlom rozhodující, který poslal režim šáha k zemi.

Ajatolláh Chomejní tehdy světu hlásil, že bylo zmasakrováno na 4.000 protestujících. Přestože režim ukazoval, že zemřelo při protestech 49 lidí, jako by přiléval jakýmkoliv prohlášením benzín do ohně. Šáhův režim padl.

Nicméně pozor, právě toto byl onen spouštěč megamaléru, který se nazývá Islámská revoluce, a který doslova jako mor rozežírá od té doby celý svět. Takže zda je na místě nadšení z toho nově příchozího? Například zde v tomto případě začal Islamizmus. Následky jsou dnes zřejmé.

loading...
Reklama:
loading...