Dluhy a exekuce

Po staletí fungoval docela jednoduchý morální princip. Každý si má dávat pozor, komu půjčuje. Když půjčím peníze někomu, o kom je zřejmé, že ty peníze nemůže vrátit, přijdu o peníze a dobře mi tak. Aspoň si budu příště dávat pozor.

Petr Hampl | foto: © Centrální informační agentura, z. s. (CIA) – © Radek Velička

Firmy, které půjčují chudým lidem peníze na dovolenou, ty si nezaslouží nic jiného než bankrot.

Celý problém s exekucemi by se dal vyřešit jednoduchým paragrafem (formuluji neobratně, právníci by to uměli lépe): Po žádném dlužníkovi nesmí být požadovány náklady na vymáhání větší než polovina dlužné částky.

Pokud někdo dluží tisícovku, nesmí stát vymáhání víc než dalších pět set. Jestli by některý věřitel chtěl zaplatit advokátovi či exekutorovi odměnu třeba deset tisíc, ať to klidně udělá, ale ze svého.

Do týdne by bylo po exekucích, a taky po nezodpovědném půjčování. Ale to se nestane, protože exekuce jsou jedna z těch oblastí, kde ztráty a zisky přesně kopírují sociální rozdělení. Příslušníci nižších tříd platí, blahobytní příslušníci vyšší třídy vydělávají, aniž by za to poskytli jakoukoliv protislužbu. Jen výjimečně se v dějinách stává, že by se bohatí takové příležitosti vzdali dříve, než se začnou chutí chovat tak násilně, že se jich bohatí začnou bát. A to už může být pozdě.

loading...

Ve všech oblastech života by měl být uplatňován princip přiměřenosti. Když mi kolega dluží dvě stovky, nestrávím 10 hodin získáváním těch peněz. To se na to raději vykašlu. I když jsem měl firmu a někdo nám zůstal dlužit třeba 15 000, pečlivě jsem se rozmýšlel, kolik dám advokátovi, kolik času mě to bude stát, a jestli mi ta částka za to stojí. Jestli to nenechat být a s tím zákazníkem už nikdy neobchodovat. To je normální, takhle postupujeme všichni.

Jedním z kořenů průšvihu s exekucemi je právě zapomenutí principu přiměřenosti. Na vymožení pětikoruny je teď možné vynaložit 30 000 korun.

Druhá logická chyba spočívá v přenášení principů mezi situacemi. Všimněte si, že fanatičtí zastánci principu „z dlužníka musíme dostat všechno, bez ohledu na následky“ nemají argumenty z reálného života. Místo toho vymýšlí situace, jaké v praxi nenastávají (ale teoreticky by mohly nastat), a na nich demonstrují údajnou prospěšnost principů, které se ve skutečném životě ukazují jako ničivé.

Smiřme se s tím, že pokud má být nějaké princip uplatněn v úplně každé situaci, musí to být princip velmi obecný (např. nedělej ostatním to, co nechceš, aby oni dělali tobě), ale rozhodně to nemohou být konkrétní pravidla typu vypořádávání pohledávek.

loading...
Reklama:
loading...