Jako za bolševika! Nebo ještě horší?

S eurovolbama prožívám déja vu (čte se „deža ví“ a není to odpověď na otázku kriminalisty na dotaz „kam zmizely ty měděný dráty?!“).

Tomáš Tyl | foto: archív autora

Už teď to vypadá, že budeme všichni povinně věšet modré vlaječky do oken, kdy se nám tady formují uliční výbory, které budou evidovat, kdo vyvěsil, jestli dost a kdo – nedej Eurokomise! – ne – ti budou napoprvé upozorněni na své závadové chování a pokud je nenapraví… tak po volbách…!

A jak ty volby dopadnou? Vážení… To přece všichni víme. O nás vůbec nejde. Co se děje v Evropě, to vidíte, ne?! Kolik tam máme poslanců? Hrstku. A z té hrstky – Štětina, Polčák, Svoboda, Šojdrová, Telička… Děkuji, to stačí.

Čtu si znova příspěvek české občanky paní Evy Decroix kandidující do Evropského parlamentu, kterou „Evropa formovala, dala jí šanci, vzdělání i rodinu“. A jakmile jsem se dočetl až k této větě – „A tak jako každý z nás patříme do nějaké rodiny a ta určuje naše směřování a je to místo, kde víme, že můžeme požádat o pomocnou ruku, stejně tak my jako republika patříme do rodiny Evropské unie a máme tu odpovědnost a štěstí pracovat na jejím dalším rozvoji a směřování.“ – blesklo mi – JO, TO ZNÁM!!! To si pamatuju! Bylo mi asi pět nebo šest, já seděl před černobílou televizí u mých prarodičů a tam – Křeslo pro hosta! A ono je to tady, jak kdyby to bylo včera! Skoro po 35 letech! Ale je to tady. A musím říct, že na ZŠ jsem byl nejlepším recitátorem. Vždycky jsem si vzpomněl na Pelikánovou, na Munzara, na Moučku a na desítky dalších, kterým jsme to dávno (taky) odpustili. Aby člověk podal ideologicko-recitátorský výkon, musí se do toho položit. Myslet politicky, soudruzi… Jo, přiznejme si to, Báječná léta pod psa jsou příběhem ne nepodobným co do hlavního hrdiny i mně, akorát já začal být cvalda až po vysoké a brýle jsem nikdy nenosil. Ovšem recitace… Myslím, že můj poslední výkon byl někdy kolem roku 1993, kdy jsem na ZŠ Vejrostova uváděl výstavu o Bystrci básní Jaroslava Seiferta „Píseň o rodné zemi“ známější pod prvními slovy „Krásná jako kvítka na modranském džbánku…“. Tenkrát to bylo pěkné, protože to už nemělo tu ideologickou pachuť a byl to prostě Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu, kterou si ani nesměl převzít – člověk, co byl opravdový patriot, miloval tuto zemi a jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Ta krásná – krátká – léta svobody, která bych moc přál dnešním mladým.

Ale místo toho?! Ideologická masírka. „Roli evropského poslance proto vnímám jako roli věrozvěsta, který přináší vysvětlení a pochopení toho, co se na obrovské Evropské úrovni děje, zpět do krajů a k lidem. Jean Monnet, jeden ze zakladatelů myšlenky spojení evropských národů řekl v roce 1952: „Nevytváříme koalice států, sjednocujeme lidi.““ – no, jo, díky… Věrozvěsti, ty potřebujeme… (minule jsme jim říkali „poradci“). Jean Monnet a do absurdna dovedené jeho myšlenky jsou zhoubou Evropy, kdy on a zejména jeho následovníci nepochopili historickou kontinuitu svébytných evropských národů, a proto se snažil vytvořit unifikovaný guláš – věřil tomu, že když nebude národů, nebudou války. Pěkné… Až na to, že je to úplná blbost, protože když smícháte všechno dohromady, tak to není ani k jídlu, ale hlavně – vždy převládne jedna chuť (a ta potlačí všechny ostatní). Teď z toho máme německo-francouzský eintopf. A do toho Coudenhove-Kalergiho „řešení“ v podobě tvorby unifikované ovladatelné celosvětové masy/rasy. Díky, Mama Merkel.

Ne, nezlobte se. Ano, připravte se na to, že ta masáž bude obrovská, ale já už teď říkám – ne, nechci! EU před rokem 2005, prosím. Toto, co je zde dnes a to šílenství…

Ne, já jsem to zažil a já si to pamatuji – krátkou verzi máte tady:

Srovnejte to s textem eurofanatiků ZDE.

A kdo by chtěl, tady máte Křeslo pro hosta celé: