Nedělní chvilka poezie Miroslava Macka – tentokrát se dvěma Ludwigy – Uhlandem a Wittgensteinem

Paul Engelmann, přítel Ludwiga Wittgensteina, jednoho z největších filosofů 20. století, vydal jejich vzájemnou korespondenci a memoáry coby homogenní dodatek k Wittgensteinovu „Traktátu“, textu převážně o teorii logiky. Tato korepondence objasňuje cesty, kterými se ubíraly během války a po ní Wittgensteinovy myšlenky, ovlivněné více než málo „mysticismem“.

Miroslav Macek

Mnozí to, samozřejmě, vědí. Nicméně při čtení Traktátu, bereme-li vážně Wittgensteinův vztah k mysticismu, ztrácí na důkazní váze nejen Russelův odpudivý úvod k textu, ale i Russelovy dopisy Wittgensteinovi.

Engelmann poslal Wittgensteinovi báseň „Hloh hraběte Eberharda“ (báseň Ludwiga Uhlanda, dodávám) a v přiloženém dopise k ní dodal následující: „Téměř všechny ostatní básně se pokoušejí sdělit nesdělitelné ; tato se o to nepokouší a právě proto se jí to podařilo“. Wittgenstein na to odpověděl: „…opravdu skvostné…takto to prostě je: jen tehdy, kdy se nesnažíš sdělit nesdělitelné, nic se neztratí. Nesdělitelné pak je – nesdělitelně – obsaženo ve sděleném!“ Zde je ta zmíněná Uhlandova báseň v mém překladu:

Hloh hrabětě Eberharda

Pan Eberhard, ten hrabě,
jenž z Württembergu byl,
kdys chránit Svatou zemi
se zbožně vypravil.

Když zelení tam jednou
jel půlden celičký,
tak utrhl si z hlohu
jen kousek větvičky.

Pak do železné přilby
ji pevnězastrčil
a do bojů s ní chodil
i na moři s ní byl.

Když navrátil se domů,
tak zasadil ji hned
a vyrašil z ní záhy
jak lístek, tak i květ.

A hrabě každoročně
se k hlohu vypravil
a s potěšením shlížel,
jak přibývá mu sil.

Když hrabě stářím sešel,
strom z větvičky se stal
a stařec pod ním sníce
tak často sedával.

A jeho mocné větve
mu šumem každý den,
vždy mládí připomněly
a také Svatou zem.

Ludwig Wittgenstein (1889 – 1951) | repro: macekvbotach.cz