Vrtulníky a výběrová řízení

Výběrová řízení na vyzbrojování naší armády jsou dokladem rozkladu, který se šíří celou zahnívající EU. Místy připomínají scény z filmu Dědictví, kde vzorový český, či spíše moravský buran skvěle zahraný Bolkem Polívkou nejen vyhazuje jako host z restaurace číšníka, ale předvádí i další moudra.

Martin Koller | foto: ceskatelevize.cz

Dlouhá léta byla mnohá výběrová řízení přehlídkou neodbornosti, ostudy a podezření z korupce, která je jedním z hlavních pilířů ekonomiky EU, spolu s šedou ekonomikou a všemožnými ekologickými zlodějinami.

Česká armáda je dlouhodobě ostudně zanedbaná, především díky mnohým neschopným ministrům, kteří jsou vizitkou svých mnohdy protinárodních politických šéfů a partají. Když se podíváme na přehlídku ministrů obrany od roku 1990, byl posledním odborníkem generál Vacek. Někteří z jeho následovníků resortu nejen nerozuměli, ale se o něj ani nezajímali, s výjimkou případných penězotoků. Nicméně, ohánět se názorem, že přezbrojování armády nemá smysl, případně že do něj není třeba investovat, je mimo realitu.

Pokud bychom měli mít operetní armádu se zastaralou výzbrojí, která se hodí pouze k nějakým komediím, slavnostním nástupům a kladení věnců pro veřejnost, na což byl expert operetní generál a ministr Picek, měli bychom ji zrušit. Tím bychom ušetřili maximálně, ale ušetřené peníze by se zcela jistě rozplynuly v nějaké zlodějině typu pěstování řepky místo potravin, solárních, větrníkových i jiných ekozlodějinách, investicích do byrokratů v Bruselu a jejich podpory afroislámské invaze, předražených a nekonečných stavebních projektech, nákupech nekrytých ideologických měn, či podpoře domácích i přivandrovalých parazitů.

Český akviziční úsvit?

Teprve v posledním období se začínají na rozdíl od politických lobby a úředníků prosazovat při rozhodování o armádní výzbroji odborníci a uživatelé, tedy vojáci, kteří budou konkrétní techniku používat. Je to logické, nicméně v našem koloniálním euromarxistickém absurdistánu, doslova převratná novinka. To samozřejmě vadí přátelům starých časů.

Nejvíce se z tohoto hlediska ozývá společnost Glomex, která se mezi armádními odborníky netěší dobré pověsti, zato reprezentuje německé zájmy. Využívá k tomu především Seznam, který sice nepatří Sorosovi, ale produkuje informace takové úrovně, jako by Soros byl majitel, Allbrightová šéfredaktorka, zatímco redakční a ideologickou radu tvoří kamarádi z pražské havlérky a slouhové cizích zájmů Bakala, Babiš, Telička (který slouží jak Babišovi, tak Bakalovi, přestože se oba tváří, že nejsou kamarádi), Jourová, Hamáček, Keller, Fiala, Němcová, Filip, Dolejš, Halík, Herman, Janda, Petříček, Prouza, Špidla, Bartoš, Hřib, plus několik zanedbatelných figurek z KDU a STAN, jejichž jména si ani nepamatuji.

Co se týče kvalitních a odbornějších informací z oboru vojenství, kromě opsaných dávno známých věcí a reklamní zaplacené propagandy, abys hledal s lucernou v jedné a lupou v druhé ruce. Objevují se dokonce nesmysly o možnosti nákupu tanků, či jiné obrněné techniky, nebo vrtulníků z Koreje, případně Turecka. Internetovým pisálkům jaksi nedochází, že zajišťovat výrobu tanků ztracených v boji a servis techniky z druhého konce světa je v případě války naprostý nesmysl. Je zcela logické, že vojenský materiál by měly dodávat praxí prověření výrobci ze zemí, jež jsou blízké a politicky jisté, tedy z Evropy a USA.

Je to technická a bezpečnostní záležitost, takže vůbec nezáleží na tom, zda a kdo fandí, nebo nefandí USA a EU. Že je spojencem se nedá říci ani o dnešním Turecku, přestože je dosud členem NATO. Takto by měla být formulována rovněž zadání výběrových řízení. Nebo nám Hyundai začne odlévat tankové pancíře v Nošovicích a Erdogan pošle tanky rovnou s vojáky na ochranu kebabáren a šíření islámu?

ktuální jsou tři výběrová řízení, a to na vrtulníky, pásová bojová vozidla pěchoty a v podstatě stále na radary. Z výběrového řízení na bojová vozidla se stává opravdová kočičina. Security magazín a další výrobci zaplacené pravdy chrlí na Seznamu nevalnou propagandu nejen technickou, či taktickou, kterým ostatně sami tvůrci evidentně nerozumí, ale především politickou. Místy doslova lži bez ohledu na objektivní realitu ve službách Glomexu a německého dodavatele PSM vozidel Puma, která prostě nesplňují vojáky zadané parametry. Vedení Seznamu přehlídka žvástů evidentně nevadí, takže už asi zcela rezignovali na objektivní informace pro veřejnost, čímž výrazně připomínají ČT. Určitě nikoli zadarmo.

O nových radarech protivzdušné obrany je již vlastně oficiálně rozhodnuto, ale žijeme v EU naší koloniální republice, kde se korupce započítává do HDP. Proto nelze vyloučit cokoli, především odsouvání realizace nákupu, možná do nekonečna, s cílem vytvořit prostor pro konkurenci. Možná proto, že se čeká na movitějšího konkurenčního dodavatele. I bez obstrukcí falešně blonďaté vojenské odbornice Šlechtové a její feny Rambohafíky se dodávka radarů neuvěřitelně a nepochopitelně táhne. Přitom je jasné, že v případě velké války v Evropě, ať ji už vyvolá kdokoli, největší ohrožení naší republiky přijde shora.

Představa ruských tanků na Václaváku by měla být poukázkou do bohnické léčebny. Proti afroislámským doktorům a inženýrům protiletecké systémy nepotřebujeme, přestože blbost údajně nadnáší. Ono to ohrožení ze strany údajně agresivního Ruska asi nebude tak divoké, když modernizace protivzdušné obrany dlouhodobě pokulhává na posledních místech z hlediska zájmu odpovědných politiků. Z akvizice radarů v systému vláda-vláda toho asi moc do kapsy nekouká, takže se stále odsunuje. Jen pro zajímavost, za různou munici se má v dohledné době zaplatit různým dodavatelům devět miliard korun. Z toho tři miliardy jen za munici do pěchotních zbraní.

Bude další české výběrové řízení?

Výběrové řízení na vrtulníky, které by mělo být ukončeno již v červnu, začíná připomínat výběrové řízení na bojová vozidla pěchoty. Více propagandy, než objektivních informací. Nepříliš takticky zveřejněné rozhodnutí, že armáda nakoupí vrtulníky americké výroby, se stalo cílem internetových vášní a mediální propagandy z různých stran, opět především na Seznamu. Při objektivnějším zvážení všech faktorů však toto rozhodnutí má hlavu a patu. Je vcelku logické, že jako členská země NATO nebudeme nakupovat ruské vrtulníky, ať je jejich kvalita jakákoli.

Před listopadem 1989 jsme rovněž nenakupovali vrtulníky z USA, nebo z Francie. Je to politické rozhodnutí, které si odhlasovali občané tím, že volili a volí politiky, kteří podporují naše členství v NATO. To znamená členství se všemi důsledky a faktem, že USA představují kolem 70% sil NATO a zároveň disponují nejpokročilejším zbrojařským průmyslem, kterému tamní vláda poskytuje značnou podporu. Otázku akvizice vrtulníků lze hodnotit z několika pohledů a budeme se zabývat především konkurenčními americkými typy UH-1Y Venom společnosti Bell a UH-60M Black Hawk společnosti Sikorsky.

e třeba uvést, že z právního hlediska je americký dodavatel nesrovnatelně výhodnější ve srovnání s evropským. Důvodem je především slavná evropská byrokracie, která je tím jediným co, EU má, jak uvedla kdysi správně Margaret Thacherová. A to se nedožila současné reality chcípajícího ideologického euromarxistického a germánského mastodonta s mizejícími hranicemi, ovládaného omezenými a zkorumpovanými úředníky. Americká administrativa umožňuje prodej vojenské techniky do zahraničí v systému vláda-vláda. Evropská legislativa, která je nadřízená zákonům členských zemí něco takového neumožňuje a nutností je pouze standardní výběrové řízení. To může každý z nespokojených účastníků napadat do nekonečna, a tak zdržovat realizaci akvizice vítězného typu celá léta.

V praxi to vidíme právě u bojových vozidel pěchoty. Německá Puma sice jednoznačně nesplňuje vojáky zadané parametry, ale PSM a Glomex vyhrožují soudem a vyvolávají mohutnou, ale z velké části nepravdivou mediální kampaň, přestože výběrové řízení sotva začalo. Přitom právě v případě vozidla Puma došlo k evidentnímu zvýhodnění a zmanipulování předběžných testů a ukázek v Přáslavicích roku 2017. V podstatě se nám vrací situace předlistopadového socialistického obchodu, kdy o tom, co se bude prodávat, rozhodoval výrobce a prodejna, nikoli zájem kupujícího. Výsledkem byla samozřejmě korupce, kdy se upláceli řezníci za lepší flaxu i knihkupci za nedostatkové knihy pod pultem.

Nemusíme si dělat žádné iluze ani v současnosti, protože mediální tažení PSM a Glomexu za prosazení nevyhovující Pumy podporuje skupina kádrů z ODS, která dostala vedoucí funkce na ministerstvu obrany za vlády ministra Vondry. Mám je na fotkách z Paříže s tehdejší ředitelkou Glomexu, kterou nahradil nedávno bývalý náčelník Generálního štábu.

Evidentně další vzorově nezištná parta bojující stejně jako nezištný a vlastenecký oligarcha za lepší zítřky. Samozřejmě svoje. Neméně evidentně další doklad prohnilosti pražské havlérky, euromarxismu a směru vývoje EU. Z hlediska práva a ochrany před korupcí je tedy nepopiratelně výhodnější nákup americké výzbroje, včetně amerických vrtulníků. Totéž lze uvést o výše uvedených radarech izraelské výroby, protože Izrael rovněž umožňuje akvizice systémem vláda-vláda, což minimalizuje korupční toky.

Americký, versus americký vrtulník

Při srovnání počtu členů přepravovaného družstva nelze přehlédnout, že vrtulník UH-60M (Sikorsky) uveze bez problémů 11 plně vystrojených vojáků, ale UH-1Y (Bell) pouze deset a jen s obtížemi. UH-60M by v podstatě splňoval i požadavky resortu vnitra na vrtulník pro přepravu 12 osob speciálních jednotek, pokud by se k jedenáctičlennému družstvu připočítali oba palubní střelci. Přepravní prostor UH-1Y má objem 6,2 m³, zatímco UH-60M celých 11,2 m³. Výrobce ostatně uvádí v případě UH-1Y pouze 8 vystrojených vojáků. Porovnání obou vrtulníků je obtížné i z hlediska počtu vyrobených kusů a jejich použití. Je faktem, že UH-1Y je námořní vrtulník, který byl vyroben v počtu pouze 100 kusů. Starší verze, které používá v počtu zhruba 100 kusů armádní letectvo, jsou v současné době vyřazovány ze služby. Naopak UH-60M, což je verze UH-60 nabízená pro AČR slouží v počtu 2600 kusů. Různé verze UH-60 používají například Polsko (kde je realizována licenční výroba), Rakousko a Slovensko.

Typ UH-60 byl vyvinut v rámci programu UTTAS na základě zkušeností z Vietnamu jako nástupce původních UH-1. Má větší nosnost, dolet, odolnost v případě havárie a praktičtěji řešený vnitřek trupu. Nicméně je třeba dodat, že UH-1Y je ve srovnání se staršími verzemi UH-1 v podstatě technologicky nový vrtulník. Výhodou UH-60M je kolový podvozek, jenž umožňuje manipulaci v hangárech a na letištích bez speciálních prostředků, které potřebuje UH-1Y s lyžinovým podvozkem. Střelci obsluhující výzbroj UH-60M mohou vést palbu nejen do boků, ale i vpřed, a to i v kritické době výsadku, což v případě UH-1Y není možné. Rovněž podvěšená výzbroj na bočních závěsech je řešena v případě UH-60M tak, že nepřekáží výsadku. Naopak ji lze použít i na zemi. Střelci UH-1Y mohou vést palbu pouze při otevřených bočních dveřích, což vytváří nepřehlédnutelný problém v zimě. Celkově může UH-60M používat širší spektrum výzbroje.

Z hlediska elektronického a avionického vybavení je mírná převaha na straně UH-1Y, který používá vyspělejší verze části přístrojového vybavení z hlediska některých senzorů i elektronických protiopatření. UH-1Y má lepší stoupavost. UH-60M větší dolet, 2200 km, který lze dále zvýšit velkými přídavnými nádržemi, zatímco UH-1Y pouze 581 km.

Do současnosti nebyly publikovány srovnatelné ceny zakázky. V případě 12 kusů UH-1Y byla publikována systémová cena 575 milionů dolarů, včetně různého vybavení. U konkurenčního UH-60M je odhadována cena 800 milionů dolarů, ovšem s podstatně širším spektrem materiálu navíc. V celkovém balíku takzvané systémové ceny je řada položek, od daní, až po technické vybavení servisních techniků, náhradní díly, výcvik, zbraně a munici, případně různou avioniku na speciální objednávku. Důležitá je z tohoto hlediska cena za hodinu letu, kterou upravují jednoznačně americké oficiální zdroje. V případě UH-1Y je to 6431 dolarů, zatímco hodina letu UH-60M stojí pouze 3855 dolarů. S určitou nadsázkou bychom mohli konstatovat, že resort obrany bude řešit otázku, zda bude z hlediska provozních nákladů preferovat nákup vrtulníků, které budou stát v hangáru, nebo které budou létat.

Důležitá je rovněž spolupráce dodavatele s domácím průmyslem. Z tohoto hlediska existuje smlouva mezi Bell a domácí společností LOM. V případě Sikorsky lze předpokládat spolupráci s Aerem Vodochody, kde se vyráběly části vrtulníků UH-60 a S-70. Nicméně je otázka, jaký bude rozsah české spolupráce z hlediska technologických možností. Lze předpokládat, že nižší z hlediska servisu, než u starších původně sovětských/ruských Mi-17 a Mi-171š. Výhodou je z tohoto hlediska fakt, že USA umožňují offsety, které jsou v EU zakázány od roku 2010. Přitom se osvědčily například v rámci akvizice letounů Gripen pro naše letectvo.

K evropské konkurenci lze uvést jen tolik, že italský vrtulník AW139M konsorcia Leonardo Helicopter je moderní typ, který však neslouží jako vyzbrojený bojový v žádné armádě, ani v italské. Mimo běžnou dopravu ho využívají záchranářské a hasičské složky. Proto nemá na rozdíl od UH-1Y a UH-60M bojovou praxi. Naše letectvo by se tak mohlo dostat do nezáviděníhodné pozice zkušebního polygonu s mnoha finančními a právními riziky. Z tohoto hlediska nejsou jasné ani provozní náklady. Rovněž je obtížné určit odolnost ve srovnání s americkými bojovými typy. Výrobce nabízí ve srovnání s americkými dodavateli nižší cenu, ale není jasný balík systémové ceny a řada dalších faktorů, nehledě na otázku evropské byrokracie podporující korupci.