Extremisté na cestách

Řešil jsem v posledních týdnech docela kruté dilema… Zda se přidat k Petrovi a Tomovi a vyrazit na konferenci AfD do Berlína (a potkat tam, krom Mila Yannopulose, i jednu z nejstatečnějších žijících Češek, pracující momentálně ve stranickém štábu), nebo se zúčastnit pracovního porady evropských entomologů o ochraně snad nejohroženějšího evropského motýla. Je jím u nás vyhynulý žluťásek barvoměnný, dosud přežívající v rumunské Translyvánii.

Martin Konvička
foto: Centrální informační agentura (CIA) – Radek Velička

A protože varianta „Rumunsko“ umožňovala vzít sebou rodinu, zvítězila nakonec práce – tj. žluťásek – nad zábavou – tj. bouráním liberální demokracie. Houbelec jsem věděl, že i v Transylvánii pocítím jed z Bruselu. A ne, nemluvím o „schůzce vrcholných představitelů EU“, která se ve stejných dnech konala rovněž v Transylvánii, ve městě Sibiu, pouhých 150 km od Turdy, kde rokovali evropští motýláři.

Jako spousta motýlů, vyhynul žluťásek barvoměnný kvůli rychlým změnám v obhospodařování krajiny, které započaly v XIX. století, zrychlily se za socialistické kolektivizace (a kapitalistické bruselizace) a vyvrcholily po příchodu evropských dotací. Ty ho v našich Bílých Karpatech doslova zamordovaly, byť neúmyslně. Kdysi jsem o tom sepsal drobné odborné pojednání, na jeho základě mě zahraniční kolegové pozvali. Jako mnoho Čechů Rumunsko miluji pro zachovalou přírodu, jež souvisí s tradičním zemědělstvím – a jejíž odvrácenou stranou je skromnější život tamních lidí. Pro to vše tam přežívá i žluťásek. Před cestou jsem ovšem netušil, že i v Rumunsku začíná mít na kahánku. To pojednání je ZDE.

Důvodem jsou, jak také jinak, bruselské zemědělské dotace, či přesněji – garantované (a dotované) výkupní ceny skopového. Rumunská proevropská vláda se k ovečkám chová, asi jako se naše vláda chová k řepce. Dovedu si představit, že původní záměr nebyl špatný: „Je to hornatá země, pastva ovcí zde má tradici, dotujme tedy pastvu ovcí – a čím více, tím lépe“. Žluťásek (a spousta dalších motýlů, broků, květin nebo ptáků) samozřejmě pastvu v krajině potřebuje – ovšem s dodržením pravidla „všeho s mírou“. Rumunské dotované ovce nekončí na rumunském trhu. Jsou masově vyváženy do islámských zemí, které jich spotřebují nekonečné množství a na nějakou uměřenost kašlou. Rumunští oligarchové navíc vymysleli zásadu, že dotovat lze jen subjekty, hospodařící na minimálně 200 hektarech půdy. Dotační platby jsou solidní, malí však na ně nedosáhnou. Výsledkem je koncentrace majetků (a zdrojů), o jakých se komunistickému diktátorovi Ceauceskovi s jeho kolektivizačními plány nesnilo. Ochranu přírody komplikuje to, že místní zdola vyrostlé organizace a spolky, místo aby se staraly o přírodní bohatství země, rýžují na bonanze „evropských projektů“. Co za desítky let nedokázala tajná policie Sigurimi, to zvládá kombinace dotací a Bruselu úslužné byrokracie za jediné „programovací období“. Připočtěme k tomu, že ze země masově odcházejí mladí lidé, kteří mimo mafiánské struktury nebo státní službu nevidí perspektivu pro sebe a své rodiny. Výsledkem je (podobně jako u nás) pozvolná proměna krajiny v monokulturu – akorát že místo řepky jde o monokulturu přílišně vypásaných pastvin.

To vše jsme poslouchali od rumunských kolegů, bystrých mužů a žen mladší generace, kteří si servítky opravdu nebrali. Milovali svou zemi (a „svého“, protože skoro všude jinde už vyhubeného, motýla) – a otevřeně ventilovali zklamání z toho, kam vede karpatskou přírodu tolik očekávaná „cesta do Evropy“. Kolegové ze „starých zemí“, jinak po všech stránkách skvělí lidé, byli v nelehké situaci. Není pro ně lehké přiznat, že přístupy a nápady, které třeba i fungují v nizozemské, německé či britské politické kultuře, se v kombinaci s poněkud drsnějšími zvyklostmi jihovýchodní Evropy mění v katastrofu. Bizarnost plundrování evropské přírodní rozmanitosti, „aby ty ovečky mohamedáni podřízli zaživa“ přiznávali i oni. Moje názory na islám jsou jim více či méně známy.

loading...

No a do toho – nedaleký summit EU. Bylo víc než bizarní číst si obsahy proslovů, ve kterých všelijaké Merkelové pindaly o „úspěších Unie“, „sbližování ekonomik“, „rozvoji“ a „vzájemném naslouchání“. Z té záplavy banalit však šlo ledacos vydestilovat. Především samotné konání unijní veleakce. Rumunsko nebylo vybráno pro krásnou přírodu, ale jako odměna extrémně probruselskému socialistickému prezidentovi (je jím rumunský Němec Klaus Iohannis, který se kromě živení mohamedánů exportním skopovým zabývá plány na import půl milionu Pákistánců, aby prý nahradili úbytek původních obyvatel (ZDE).

Možná ještě důležitější na celém summitu však je políček „neposlušným“ zemím V4, tedy Maďarsku, Polsku a spol. Pohled na mapu prozradí, že hujerské postoje Rumunska komplikují plány na rozšíření ne-hujerské a nezamuslené V4, respektive Mezimoří, coby protiváhy stále šílenější osy Berlín-Brusel-Paříž. I Merkelová a spol. umí své nohsledy odměnit. A tak tam zněly sliby, že v příštím vedení EU dostanou větší slovo „představitelé národních vlád“, samozřejmě těch poslušných. Slibovala jim nové placené funkce.

Velkou publicitu měla návštěva Merkelové u komunity rumunských Němců, k níž patří i prezident Iohannis (nakonec Sibiu, místo konání akce, nese i německé jméno Hermannstadt). Nic proti těm lidem. Jsou to potomci řemeslníků, hlavně horníků a metalurgů, kteří do Transylvánie přicházeli už v XV. století, budovali tam města a zanechali po sobě úžasné kulturní i technické dědictví. Přesto mě při té publicitě trochu zamrazilo. Došlo mi, že posledním německým kancléřem, který karpatským Němcům věnoval tak ostentativní pozornost, byl válečný spojenec královského Rumunska, Adolf Hitler. Jistě, Merkelová hledá spojence, kde může – bylo by ale hodně smutné, kdyby se rumunští Němci zas jednou ocitli na špatné straně dění.

Na které straně je Merkelová, to se přesně v těch dnech ukázalo v německém Bundestagu. Podmínkou konání konference AfD totiž bylo, že na ní nepromluví americký novinář, bonvián a aktivista Milo Yannopulos – známý to homosexuál, milovník čokolády (je homosexuálně sezdán s čenochem, ve vztahu dělá „mamku“), a navrch ještě Žid. Yannopulos před posledními volbami otevřeně a nahlas podporoval Donalda Trumpa a Republikány proti Clintonové a jejím Demokratům. Činil tak proto, že Trump představoval obrodu obyčejné mužnosti (kterou má, coby homosexuál, logicky rád), zatímco Hillary zneužívala homosexuální (a rasovou, a židovskou) agendu k politickým špinavostem. Yannopulos též veřejně kritizuje islám – samozřejmě kvůli islámskému zabíjení Židů a homosexuálních „mamek“, tedy lidí, jako je on sám.

To se samozřejmě nedopouští. A tak mu, teplému Židovi, zakázali mluvit v Bundestagu, zatímco spolková kancléřka řečnila v karpatském Hermannstadtu o civilizační odpovědnosti karpatských Němců.

Abych ale nezapomněl na žluťáska: Jsem ohledně jeho osudu optimista, protože ta hrstka rumunských přírodovědců, kteří za něj bojují, jsou holky a kluci na svém místě. A protože mají podporu kolegů z celé Evropy, a to navzdory různým názorům na EU, Brusel, brexit i Milo Yannopulose. A protože závěr rozlučkové pitky byl příznačný: Manželka rumunským kolegům prozradila něco málo o mé (politické) orientaci, načež se rozvinula pálenkou kořeněná debata, zda byl větším zachráncem Evropy etnický Rumun Vlad Tepes, etnický Maďar János Hunyady, nebo teplý rakouský generál (a etnický Francouz) Evžen Savojský. Západoevropský kolega, našimi starostmi už poněkud otrávený, nechápal, cože jsme našli tak společnou řeč.

loading...

„Nic si z toho nedělejte, kolego“, uklidnil jsem ho. „Je to tím, že jsme kdysi všichni měli společného císaře“.

loading...
Reklama:
loading...