Rusko a Čína, vztahy na nové úrovni

Když jsem před pěti týdny byl v Pekingu na summitu Pás a stezka (Belt and Road), na závěrečném státním banketu seděli vedle sebe ve velmi družné debatě u jednoho stolu čínský prezident Si Ťin-pching a ruský prezident Vladimir Putin. Po celou dobu, protože jsem seděl pět metrů od nich u jiného, vedlejšího stolu, jsem měl možnost vidět, že přes tlumočníka hovoří vlastně stále jen spolu.

Jiří Paroubek

Vůči Rusku jsou uplatňovány již více než pět let hospodářské sankce, které jistě ruskou ekonomiku zkrušily, ale nesrazily ji na kolena.

Naopak, například ruskému zemědělství se daří, jako se mu nikdy předtím nedařilo. A pokud bývalý Sovětský svaz sklízel svou pšenici především v Kanadě a ve Spojených státech, dnešní Rusko významnou část vyprodukované vlastní pšenice vyváží. V průmyslové oblasti je to pochopitelně pro Rusko složitější. Není jednoduché si opatřit nejmodernější technologie, protože ty jsou převážně jen na Západě.

A pokud jde o Čínu, tu se nyní americký prezident Trump snaží přitlačit v obchodních jednáních kombinovaných s navyšováním cel na dovoz čínského zboží do USA, k uzavření dohody, která bude představovat (v očích Číňanů) jakýsi Pax Americana.

To je samozřejmě pro národ, jehož vůdcové se bojí vždy o ztrátu tváře, nepřijatelné. Ale pochopitelně nejedná se jen o tyto faktory, kterými tlačí Západ, tedy především USA, ale i Evropská unie Rusko a Čínu k vzájemné, hlubší a intenzivnější spolupráci.

Protože jsem v těchto dnech v Číně, mohu sledovat čínskou státní televizi v anglickém jazyce CCTV. V ní se objevila z úst čínského prezidenta Xi z počátku jeho návštěvy v Rusku formulace, ve které označuje ruského prezidenta Putina za „blízkého, intimního přítele“.

Snaha Západu vytvořit z Ruska a Číny jednotlivě mezinárodní párie vedla, ba přímo natlačila tyto dvě země k užší spolupráci a spojenectví. Ruské neomezené surovinové zdroje a čínské vyspělé technologie a neomezený potenciál pracovních sil mohou být závažným faktorem ve světové politice, pokud dojde k jejich spojení. To ale prezident Trump jistě nezamýšlel.

Jeden z jeho republikánských prezidentských předchůdců, Richard Nixon, se svým ministrem zahraničních věcí Henrym Kissingerem, se naopak komunistickou Čínu, tehdy pod vedením Mao Ce-tunga, snažili začátkem 70. let minulého století získat ke strategickému spojenectví.

A povedlo se jim to, protože jak Spojené státy, oslabené neúspěšnou vietnamskou válkou a politickou krizí Watergate, tak Čína, se cítily v ohroženi globální rozpínavostí Sovětského svazu. Tehdejší Sovětský svaz, byť byl státem s omezenými zdroji, se choval jako supervelmoc s neomezenými možnostmi, která zasahuje po celém světě. A jeho zájmy se tak často křížily jak s americkými, tak s čínskými zájmy.

Donald Trump neuvažuje strategicky jako Kissinger s Nixonem, ale jako hokynář a evropští lídři mu, až na výjimky, poslušně posluhují.

V Evropě chybí silní politici typu Chiraca a Schrödera, kteří by byli schopni říci Američanům: „My máme jiný názor na věc a jiné zájmy“. V každém případě se Rusko s Čínou posunuly do nové kvality strategické spolupráce, alespoň podle vyhlášení svých nejvyšších představitelů, a je jen otázka co to vlastně znamená.