Daň krve! Devširme, doslovně „sklizeň“, řecky ΠΑΙΔΟΜΆΖΩΜΑ

V tom hnusném tureckém slově jsem léta dysgraficky pletl písmena, asi jako léta v latinském názvu lišaje smrtihlava (Acherontia atropos). Samo podvědomí se bránilo. „Musíš to sepsat, málokdo to ví“, přemluvil mě nedávno kolega…

Martin Konvička
foto: Radek Velička (Centrální informační agentura, z. s.)

Devširme neboli „daň krve“, byla institucí, na níž po staletí stála Osmanská říše. Tedy ten obávaný „Turek“, který byl pro Evropany pozdního středověku a novověku asi nejbližším kontaktem s islámem. Šlo o pravidelné odvody, v tureckém podání sklizeň synů podmaněných křesťanských národů, kteří byli ve věku 8–10 let vyrváni svým rodinám, zotročeni, násilně islamizováni, a poté, na základě osobních vloh vycvičeni k tvrdé vojenské službě, nebo vzděláni pro kariéru státních úředníků, nebo vykastrováni a využiti jako palácoví služebníci. Šílenou instituci zavedl někdy ve XIV. století sultán Murad (1326–1389, vládl 1362–1389), který pro islám dobyl většinu jižního Balkánu, ale padl během První (pro nás úspěšné) bitvě na Kosově Polji. Údajně se tak snažil bránit nepotismu, neboli „rodinkaření“, v řadách osmanských elit. Špičkoví vojáci a byrokraté prostě neměli mít žádné rodinné vazby. Měli to být otroci státu, tedy samotného sultána, věrní jedině a pouze svému pánovi.

Ďábelské odvody postihovaly přibližně 20 procent křesťanské chlapecké populace – a to od poloviny XIV. do začátku XVIII. století, tedy zhruba 350 let. Přesný počet uloupených a zotročených chlapců si nikdo netroufá odhadnout, za ta staletí však muselo jít o statisíce, možná miliony, odvlečených. Tragédie postihovala prakticky všechny křesťanské národy Balkánu, anatolské křesťany (ano, anatolské: ještě okolo roku 1700 bylo dnešní „asijské Turecko“ z poloviny křesťanské), Armény a křesťany z oblasti kolem Černého moře (Čerkesy a podobně). Osvobozeni byli jediní synové, dědicové profesí označených za důležité pro stát (některá řemesla), a také děti Cikánů a chlapci špatně rostlí či s tělesnou vadou. Pohroma tudíž postihovala zdravé, pohledné a dobře rostlé synky prostých lidí.

Jednou za 4–5 let museli tátové předvést své potomky příslušného věku před osmanského úředníka – „sběrače“. Za spořádaný průběh odpovídali předáci křesťanských obcí – tedy duchovní. I to bylo součástí oné „právní autonomie“, tak vychvalované dnešními zkreslovači dějin. Představte si: Jste táta, hlava rodiny, vychováváte několik synů, dáváte jim ze sebe to nejlepší, oni vám věří, vidí ve vás vzor a oporu… A vy víte, že za pár let, až dosáhnou příslušného věku, je spolu jinými táty přivedete před beje, a ten vám některé z nich vezme. Už nikdy je neuvidíte. Zkuste se zamyslet, jaký to muselo mít dopad na atmosféru v rodinách. Na to, jak ženy viděly své muže a děti své táty. Jak se museli všichni bát křesťanského kněze. Jaké nekonečné, celoživotní mučení to muselo být. A jaký to muselo mít dopad na křesťanské kluky samotné, když viděli slabost křesťanského Boha, a strach rodičů, a neporazitelnost osmanské moci.

Ta rána je v psychice balkánských a východoevropských národů dodnes. Kdo ty kraje zná, ví, že tamní skvělí přátelští a pohostinní lidé občas a jakoby znenadání podléhají záchvatům skoro hysterie, střídané s přehrávaným „mačovstvím“. Uvážíme-li osudy jejich rodů, nemůžeme se jim divit.

Jakmile byli chlapci vybráni k „převýchově“, byli oděni do krvavě rudých oděvů (což mělo ztížit šanci na útěk) a odvedeni v poutech do vlastního Cařihradu, kde byli obřezáni, přinuceni přijmout islám (tj., podřídit se) a následně rozděleni pro palácovou službu (tito byli kastrováni), nebo další výchovu. Ta začínala v tureckých selských rodinách, kde se měli naučit jazyk, zvyklosti, a utužit fyzickou prací. Nikdo nikdy nezjistí, kolik jich tuto počáteční fázi nepřežilo. V další fázi, ve věku 14–16 let, byli ti nejtalentovanější vyčleněni pro vyšší vzděláni v tomu určení škole Enderun – chlapecké koleji s přísnou disciplínou, kde je připravovali na nejvyšší vojenská, inženýrská nebo úřednická místa. Zbytek se stal janičáry –elitními, fanatickými a v celibátu žijícími profesionálními vojáky.

Pravdou je, že část takto odvlečených to přes specializované vzdělání dotáhla na nejvyšší místa osmanské armády či správy. Tento aspekt zdůrazňují turkofilní a islámofilní autoři. A to nejen turečtí (tam by to ještě šlo pochopit), ale i takové západní „akademické autority“, jako orientalista Bernard Lewis nebo Carolina Finkel, což je – ač se tomu nechce věřit – žena. Tvrdí, že devširme bylo „nástrojem sociální mobility“. Občas pro to najdou i nějaký ten důkaz (chudí rodiče prosící osmanského beje, aby vybral zrovna jejich syna, vysoko postavený úředník, který si ke stáru vzpomněl na rodnou vísku a zařídil jí nějakou protekci…). Co na tom, že tu úžasnou kariéru udělal možná jeden chlapec z tisíce, zatímco drtivá většina nechala své kosti na některém z nesčetných válečných polí své doby? Že i ti úspěšní byli navždy vytržení z kořenů, poštváni proti víře a tradici svých předků, zbaveni šance založit vlastní rodiny? (Janičáři se někdy od 16. století ženit směli a jejich sbor se nakonec stal skoro dědičnou kastou, ale to už byl pozdní soumrak celého systému). Obhajoba devširme je srovnatelná s obhajobou holokaustu, a možná ještě horší, protože holokaust bral lidem pouhé životy, kdežto devširme bralo celým národům budoucnost, hrdost, duši.

Ač se písemných důkazů dochovalo pramálo, není problém usvědčit islámofily ze lži. Především to je lidová tvorba postižených národů – poezie, písně – kde se téma odvlečení „Turky“ opakuje stále dokola. Osmanské úřední záznamy prozrazují, že se rodiče někdy záměrně znetvořovali své syny (aby nesplnili kritérium fyzické krásy), nebo je naopak „ženili“ už ve věku osmi let („odvody“ se týkaly jen neženatých hochů). V řeckém kraji Mani obsahují venkovské domy ve svém jádru tajnou místnost, skutečný kryt, který měl odolat i ohni, kdyby se otrokář rozhodl spálit rodině dům. Tam měli ukrytí chlapci přežít to nejhorší. Další variantou byl útěk celých komunit do divokých hor. V řeckém pohoří Pindos mají oblast, které se dodnes říká Agrafa (dosl. „Nezapsaná“). Je to oblast vesnic vysoko v horách, jež unikly zapsání do osmanských seznamů. Jakých asi a proč se asi Řekové, přímořský národ milující teplo a olivové háje, stěhovali kamsi do jehličnatých lesů, kde se od prosince do dubna drží sníh? Útěk obyvatel z úrodného přímoří vedl k vylidnění celých krajů. Zanedbání vodohospodářské infrastruktury pak způsobilo, že v oblastech, jež byly v předosmanské době centry zemědělství, nacházeli cestovatelé XIX. století malarické bažiny. Jinou variantou byl útěk na sever, do křesťansky kontrolovaných Uher, Polska či Ruska. Docházelo i k lokálním povstáním, třeba roku 1565 v Albánii, nebo 1705 v severořecké Naouse (tehdy rezolutní odpor místních přispěl upadající osmanský režim k úřednímu zrušení celé instituce – nepoddajnost se vyplácí, a ne že ne). Poslední možností, jak devširme uniknout, pak byla konverze k islámu. To byl případ chudých komunit v bulharských nebo bosenských horách.

Lidová píseň z řeckého Epiru (odpusťte mi neumělý překlad přes angličtinu) snad hovoří za vše:

Proklet buď, vladaři, třikrát buď proklet
Za strašné zlo, které pácháš, za tu bolest
Okovy nasadils našim kněžím, svatým otcům
Teď vedou naše syny k janičárům
Pláčou jejich mámy, tátové, sestry, bratři
Už nikdy nepřestanou plakat tou bolestí
Já plakat nepřestanu, dokud budu živa
Ukradl jsi mi bratra, teď mi bereš syna

Písemných svědectví z pohledu utlačovaných národů se zachovalo relativně málo. Některá, třeba prosby o pomoc adresované řádu Johanitů ze Rhodu, nebo dokonce papeži, nás dojmou svou naivitou. Ze svědectví „cestovatelů“ je často zmiňován Bartholomeo Georgiewič, „maďarský“ (jihoslovanský?) dobrodruh z XVI. století, který na 13 let upadl do tureckého otroctví, ale podařilo se mu uprchnout a probít zpátky domů. Ten pokládá svůj osud za snesitelný, ve srovnání s osudem unesených chlapců.

Asi nejsilnější obžalobou pak je kázání soluňského metropolity Isidora Glabase, pronesené v 28. února 1395. V tu dobu byla Soluň poprvé, zatím jen dočasně, obsazena nepřítelem (1387-1402), Konstantinopol se však dosud držela. To arcibiskupovi dovolilo vzácnou otevřenost. Devširme označuje jakoΠαιδομάζωμα („pedomázoma“), doslova krádež dětí. Vedle řekněme běžných výtek – že chlapci ztratí pravou víru, a tudíž i naději na spásu a že rodiče přijdou o syny, kteří by jim byli oporou ve stáří a vyprovodili je na poslední cestu – se kázání týká i tématu navýsost citlivého, sexuální stránky celé instituce:

„…dostanou se do spáru cizích mužů, bez nejmenší šance se bránit nebo uniknout, a budou přinuceni podrobit se cizím zvykům a stát se nádobami barbarského chtíče, mluvy, necudnosti a dalších zlotřilostí…“

Kradení křesťanských dětí kupodivu zahanbovalo i některé mohamedány, zejména v době úpadku osmanského systému (v XVIII-XIX. století). Objevovaly se hlasy, že se vymykalo šáriátskému právu, konkrétně podmínkám dhimmy, smlouvy o „ochraně“ mezi islámskými nadlidmi a poddaným lidem knihy. Standardní odpovědí bylo, že anatolští, balkánští a kavkazští křesťané dhimmu kdysi dávno porušili, protože bojovali a nepodřídili dostatečně ochotně. Asi nejsilnějším důkazem, že instituce typu devširme k islámské expanzi patří, však je existence otrockých armád v jiných fázích, a v na jiných místech, mohamedánské historie. Celibátní (a tudíž nuceně homosexuální) otrocké armády, založené na odvodech a islamizaci chlapců podmaněných národů (tzv.ghilmān) využívala prakticky všechna islámská impéria, od arabských Abbásovců, přes perské Sáfiovce po indické Mughaly. V našem prostředí jsou asi nejznámější egyptští mamlůci („mameluci“), což byla původně otrocká armáda, která se v době rozvalu Abbásovského chalífátu zmocnila země, založila „elitní“ rodiny včetně vládnoucí dynastie, a vládla Egyptu až do napoleonského období. Není bez zajímavosti, že i přechod od celibátních ryze mužských uskupení k rodinným dynastiím se opakoval s železnou pravidelností. Málem by se týkal i janičárů, kdyby je „reformistický“ sultán Mahmut II. (vládl 1808-1839) roku 1826 – zcela nereformně – nevyhubil do posledního muže.

Existuje dvojí vysvětlení, proč byly islámské režimy tak závislé právě na nucených konvertitech. Za prvé, paranoidní, falešnými pravidly svázaný a doslova „mafiánský“ islám vede nutně k „rodinkaření“, které je dlouhodobě nepřítelem každé státní moci. Za druhé, ortodoxní islámská výchova už v raném dětství zabíjí jakékoli myšlení a iniciativu – vyrábí z mohamedánů hysterické tupce. Když ale chcete mít efektivní armádu, nechcete ji stavět z tupců. Údajně však stačí pár let normální, tedy například křesťanské, výchovy, aby si budoucí voják vštěpil základy samostatného myšlení, chápání příčin a následků, nebo zodpovědnosti za druhy ve zbrani. Proto byl konvertovaný chlapec lepším vojákem či administrátorem než rodilý alláhovec.

Dávno jsem pojem devširme, ale neznal jsem řecký pojem παιδομάζωμα. Poprvé jsem jej slyšel od řecké kolegyně entomoložky, komentovala jím příběh mých kořenů. Ten pojem, užívaný pro nejhorší stránku osmanské nadvlády, totiž po 2. světové válce oživila „roajalistická“ propaganda k pojmenování evakuace, nebo chcete-li únosu, rodin řeckých levicových partyzánů do zemí východního bloku. Pravdou je, že původní záměr mohl být podobný tomu osmanskému – vychovat z evakuovaných elitní levicovou avantgardu. Východní blok však nebyla Osmanská říše, ty děti, k nimž patřila i moje máma, nebyly odnárodněny, a ani s tou levicovou indoktrinací se příliš nezadařilo. Některé stránky osmanské devširme – roztržení rodin, ztráta kořenů – však zůstaly. Vlastně nám to ukazuje, že totalitní režimy napříč dějinami toho mají společného víc, než se na první pohled zdá.