Marťani právě přistáli

Myslíte si, ne nemluvím pravdu? Ale ano – a říká se jim… mohamedáni. Jinak s evropskou kulturou toho mají společného přesně tolik, co právě marťani. I přest je možné se od nich ledasčemu naučit…

Klára Samková | foto: parlamentnilisty.cz

Islám se dotýká českých zemí – a zejména Moravy – již po staletí. Vždy coby prvek ohrožující život a bezpečnost obyvatelstva. Hrůza „z Turka“, případně „z Tatara“, v každém případě z islámu, prolíná našimi dějinami od legendy o „štramberských uších“ přes barokní korespondenci českých šlechtičen, kterou tak mistrně zpracoval ve své hře „Sáňky se zvonci“ Antonín Přidal. Jako červená nit se jí prolíná hrůza pisatelek, že jejich manželé „potáhnou na Turka“. Boj proti islámské roztahovačnosti, doprovázené nebývalou krutostí, je součástí středo-a východoevropských dějin. Je to součást kolektivní duše národů tohoto území.

V jednadvacátém století pak dostává tato prastará duchovní součást středo a východoevropské identity nový háv. Obrovské bohatství umožnilo Saúdské Arábii, přezdívané v zemích Koruny České na Saudskou Barbarii, účinný ideologický atak. Jakoby prorok Mohammed vstal z mrtvých a řekl, že veškerá ropa (jejíž užitečnost pro islámský svět vymyslela a umožnila právě evropská civilizace) a z ní plynoucí bohatství jsou zde jen pro to, aby se naplnilo jeho čtrnáct století trvající úsilí o podmanění si celého světa. Děje se tak ve chvíli, kdy se Evropa po mnoha stovkách let zbavila své vlastní závislosti na náboženské ideologii a kdy dospěla – zejména na základě svého vlastního „sebezkušenostního“ výcviku k názoru, že všichni lidé jsou si navzájem svými bližními, že všichni jsou hodni úcty a že – alespoň teoreticky – zisk získaný rabováním Země není to, co přináší lidskému rodu štěstí a bezpečnost.

To, k čemu Evropa na základě svého bolestného vývoje dospěla, je zcela v rozporu s tím, co přináší islám: kdyby v Evropě přistáli marťani, nezpůsobilo by to větší údiv a zároveň větší snahu o pochopení něčeho tak exotického a zároveň něčeho tak – pro nás zcela neuvěřitelně a nepochopitelně – jiného.

To, co na islámu přitahuje, co jej činí tak neodolatelným, je něco, co Evropa momentálně ztratila: totiž jednota slov a činů. Ano, islám skutečně chce, aby se všichni vzdali své osobní, národní, morální a etické identity. Není to hra. Je to něco, za co je správné zcela přirozeně položit život…

Oproti tomu stojí Evropa se svými pochybnostmi, se svým „vím, že nic nevím“ a se svým politikařením, odvěkou snahou „jestli by to přece jen nešlo nějak zaonačit“. Nešlo. Islám k nám dnes přichází s důležitým – a možná tím nejdůležitějším poselstvím. Totiž, že je nutno si stát za svým. Že je potřeba hloubat, přemýšlet, avšak neustupovat z toho, k čemu jsme došli a co považujeme za správné. Jestli nás něco přišel islám naučit a jestliže je něco, co od něj nutně musíme přijmout, je to jeho absolutní jednota slov a činů.

Učit se od nepřítele je už podle starověkého čínského mistra Sun Tzu to nejvyšší umění. Pokud se o islámu chcete něco dozvědět z „druhé strany“, předpokládám, že víte, kam sáhnout. Já zde to napsat nesmím, abych se neprovinila „kodexu bloggera“ a snad nedaj bože/Aláh někoho obchodnně nepropagovala… (můžete se mne zeptat na [email protected])

V každém případě hledejte vhled do nepřátelských pozic. Protože nepřátelské pozice to jsou. Je na nás, abychom to pochopili, poučili se a, jak praví klasik, přijali „poučení z krizového vývoje“. Je třeba vzít na vědomí, že u nás skutečně „přistáli Marťani“, kteří s námi mají společného pouze to, že to jsou lidské bytosti, přičemž ve všech ostatních aspektech vnímání světa se lišíme.

Je třeba pochopit, že ke každému dialogu je vždy potřeba dvou a že stejně jako v manželství snaha jednoho nemůže nikdy nahradit snahu obou. Je třeba využít této mimořádné příležitosti, kterou nám islám svým způsobem přinesl tak říkajíc až pod nos a utvrdit se v tom, kdo vlastně jsme my sami, v co věříme, jak chceme žít, jaké morální hodnoty vyznáváme a jaké hranice jsou pro nás již nepřekročitelné. Je potřeba si uvědomit, že jsme Češi – a nikdy se nevzdáme.