Poznámky z dálky: Obr Zeman a titěrný bezvýznamný Hamáček

Dovolená sestávající z řetězové návštěvy příbuzenstva, byť v tradiční dovolenkové zemi, má poněkud jiné parametry, než normální intelektuálovo flákání po světě…

Martin Konvička
foto: Centrální informační agentura (CIA) – Radek Velička

Jste limitováni preferencemi strýčků a tetiček, kteří nechápou vaši potřebu neustálého internetového připojení. Když k tomu připočtete snahu vylézt na každý druhý vyšší kopec („ještě nepatřím do starého železa“) a ulovit ty nejrychlejší horské motýly („dřív, než v tom starém železe skončím“), můžete domácí politické pinožení pozorovat jen z odstupu. Jako byste nebyl v nedalekém Řecku, ale kdesi daleko v Jižních mořích.

Z té dálky se nepřehledné věci jeví poněkud přehledněji. Prezident dosud neodvolal socialistického ministra kultury Staňka, jehož odvolání navrhla Staňkova vlastní strana, přesněji její šéf Hamáček. Má pro to jednoduchý důvod: Může. Je plebiscitem zvoleným prezidentem s obrovsky silným mandátem, zatímco Hamáček je tříprocentní výplň, použitá před časem prezidentem a šéfem vítězné strany Babišem, aby uklidnili snahu promigračního Bruselu rozvrátit politické poměry v jedné ze zemí V4.

Trik s Hamáčkem ovšem přestal zabírat – Brusel se do tuzemských politických poměrů nepřestal vměšovat a Hamáček nevyužil své účasti ve vládě ke zlepšení prestiže své strany, což je možné jedině odklonem od probruselského neomarxismu směrem ke konzervativní levici. V té situaci je vydržování Hamáčkových neomarxistů ve vládě zbytečné, s čímž se prezident ani premiér nijak netají.

Mohou sestavit vládu s účastí Okamurovy SPD (Brusel už těch podrazů zkusil tolik, že to horší být nemůže), nebo vládu položit a vyhlásit předčasné volby (zvítězilo by Babišovo ANO, o to silnější, oč víc na něj v poslední době útočí jednotná fronta veřejnoprávních médií, pouličních kraválistů a politických lepšolidí okolo Demokratického bloku). Signál o tom, jak by si počínal po volbách, dala „blesková“ schůzka premiérů V4 v Praze.

Babiš byl zkrátka do pozic natlačen – necitlivostí Bruselu, nesmiřitelností Demokratického bloku, médii vybičovanou nenávistí kavárenské mládeže – a tak se opírá o ty spojence, o něž s opřít lze. Lídři Maďarska a Polska jasně artikulují nekompromisní postoje vůči migraci, islámskému pronikání, v posledních měsících i „oteplovacímu“ šílenství (které je jen zástěrkou k ožebračení a znevolnění domorodých Evropanů). Babiš, ale ani slovenská vláda, nemusí artikulovat vůbec nic, protože Maďaři a Poláci to řekli za ně. Stačí jednat.

Mezitím ze západní Evropy přicházejí zprávy, charakteristické pro společnost, jež ztratila vůli žít. Či přesněji, jejíž nejhlasitější členové, tvůrci veřejného mínění, ztratili vůli žít. V Německu trestní proces s biologem, který se „prohřešil“ popíráním existence bezpočtu pohlaví.

V Británii tažení proti vlastnictví obyčejných nožů. V Irsku dokonce nápad zakázat soukromým osobám osobní automobily, nějak záhadně provázaný s plánem zvýšit islámskou imigraci do země.

Tady, ve středomořských letoviscích, je ta ztráta vůle patrná, když pozorujete postarší bezdětné párečky – občany „západní“ EU na nostalgické cestě za mládím – a velké rodiny občanů z „východní“ EU (Rumunska, Bulharska, Maďarska, Polska…) i ne-EU (Srbska, Severní Makedonie, a samozřejmě Ruska).

Babiš si nejspíš nikdy nechtěl vybírat, zda bude hájit budoucí bezdětné párečky, nebo budoucí velké rodiny. Dotlačily ho k tomu okolnosti a dotlačily ho k tomu – správně. Vypadá to zkrátka tak, že zas jednou budeme mít víc štěstí, než rozumu.