Nedělní chvilka poezie Miroslava Macka – tentokrát s Charlesem Bukowskim

Charles Bukowski, vlastním jménem Heinrich Karl Bukowski (1920 – 1994), americký básník, povídkář a romanopisec německého původu a v Německu též narozený. Tisíce jeho básní, stovky povídek a šest románů popisuje sociální, kulturní a ekonomické podhoubí Los Angeles.

Miroslav Macek

Na jeho tvorbě se dozajista podepsalo jeho nepříliš šťastné mládí s agresivním otcem, který jej tloukl za každou maličkost, stejně jako vlastní plachost, potencovaná těžkou formou akné v pubertě. Problémy řešil již od útlého mládí alkoholem.

Ze zdravotních důvodů nebyl za 2. světové války odveden do armády. Ve 24 letech publikoval první povídku, literárně se však neprosadil a odmlčel se na dalších deset let, dle jeho vlastních slov strávených tvrdým popíjením. Pracoval jen příležitostně a žil vesměs na ubytovnách.

K psaní povídek se vrátil po nevydařeném manželství a zplození dcery s přítelkyní až počátkem 60. let. V roce 1969 mu John Martin z nakladatelství Black Sparrow Press nabídl spolupráci a v tomto nakladatelství za podpory nakladatele vydal také většinu svých velkých děl, množství básní a povídek však vydával též v malých, často obskurních nakladatelstvích.

V roce 1994, po velmi zběsilém životě, zemřel na leukemii a jeho pohřeb, organizovaný jeho tehdejší ženou ve spolupráci s buddhistickými mnichy, byl symbolickou tečkou za jeho abnormálním životem. Z jeho ohromného básnického díla jsem si pro Vás dovolil vybrat a přeložit báseň „A radio with guts“…

Charles Bukowski | repro: bbc.co.uk

Radio s kuráží

Když bydlel jsem ve druhém patře v Coronado Street
tak v opilosti
vyhodil jsem oknem radio
a samozřejmě hrající,
sklo rozbilo, jak proletělo oknem
a přistálo tam dole na stříšce
a stále hrálo
a já pravil ženě
„To radio je boží!“

A ráno okno vyvěsil jsem
z pantů
a spěchal s ním hned fofrem
ke sklenáři,
jenž vsadil do něj zase nové sklo.

A kdykoliv jsem prohodil ho oknem,
vždy v opilosti,
tak přistálo vždy na té stříšce dole
– a pořád hrálo –
div, tohleto radio,
holt přístroj s kuráží.

A ráno jsem vždy zase vzal to okno
a chvátal ke sklenáři.

Už nemám tuchy, jak to skončilo,
neb odstěhovali jsme se
pak pryč.

A pod námi tam žila jedna ženská,
co pracovala v plavkách na zahradě,
vždy s lopatkou tam cosi dělávala
a mávala s ní pořád ve vzduchu
a tak jsem vždycky vysedával v okně
a koukal na ni v ostré záři slunce
a hudba vyhrávala.