Jak se v červnu nepovedl protiútok mocenské elity

Většina účastníků demonstrace na Letné nechtěla utahování šroubů a už vůbec ne zavádění policejního teroru, ale na názorech účastníků demonstrací zpravidla příliš nezáleží. Záleží na názorech těch, kdo budou vyneseni k moci.

Petr Hampl | foto: © Centrální informační agentura, z. s. (CIA) – © Radek Velička

Když přemýšlíme o současném konfliktu mezi lidem evropských zemí a mocenskými elitami, zpravidla jsou uvažovány jen dvě varianty dalšího vývoje:

a) Elita si udrží moc.
b) Elita bude smetena revolucí (ať už násilnou nebo nenásilnou).

K tomu přistupuje možnost, že by elity přišly k rozumu a podařilo se najít jakýsi kompromis. Taková naděje se zablýská pokaždé, když jsou elity poraženy ve volbách, ale nikdy nevydrží dlouho.

Z dějin ale známe ještě další možnost. Je jí zesílení tlaku, zostření dozoru, rozdrcení nižších tříd. Vrchnost zničí poddané hospodářsky i psychologicky, zabrání jim vytvářet zdravé vztahy. Dostane je do stavu tak zuboženého, že žádná revolta nebude přicházet v úvahu.

loading...

Objeví se jen občasné zoufalé pokusy, které budou velmi snadno potlačeny. Vládcové tak nepostupují často, protože většinou potřebují aktivní činorodé poddané. Když těm poddaným nebude co odebírat, nebude to výhodné ani pro vrchnost. Navíc zpravidla existují různé zvykové a jiné mechanismy, které poddané přece jen trochu chrání a které není snadné překonat. Někdy jsou ale schopni ty obyčejné pracující nahradit nebo vůbec nevědí, že jejich práci potřebují. Nebo se snaží balancovat na hraně – udržet je v zoufalé situaci, a zároveň jim umožnit něco vytvářet.

V našem případě přichází v úvahu za b). Při pohledu z okna humanitní fakulty, sklobetonové centrály nebo neziskovky může snadno vzniknout dojem, že „my děláme důležitou práci a vlastně ještě doplácíme na ty příživníky v dílnách, fabrikách a na polích.“ Sám jsem si nedávno psal s jedním lobbistou, který už 25 let působí trvale v Bruselu. Ten člověk je upřímně přesvědčen, že není byrokratem, že svou kreativní činností vytváří hodnoty a že by mu normální pracující měli být vděčni. Možná vám to připadá zvláštní, ale není to výjimečné – zvláště tam, kde je výše platu pokládána za měřítko lidské užitečnosti.

Příslušníci elit tedy mohou snadno dostat nápad, že je nejvyšší čas tu drzou lúzu trochu přidusit. Samozřejmě mezi sebou nevedou řeči typu „zničíme chudé lidi,“ ale navzájem se ujistí, že je zapotřebí zabránit amorálním voličům Zemana a Okamury v prodeji země Číňanům nebo Putinovi. Ostatně Alexandr Mitrofanov okomentoval poslední události: „za to vděčíme Zemanovým voličům.“ To je ta vrstva, proti které je veden útok. Nikoliv prezident osobně. Takže tu máme barevnou revoluci.

V případě České republiky má milionovou barvu, ale na tom příliš nezáleží. Většina účastníků demonstrace na Letenské pláni samozřejmě nechtěla utahování šroubů a už vůbec ne zavádění policejního teroru, ale na názorech účastníků demonstrací zpravidla příliš nezáleží. Záleží na názorech těch, kdo budou vyneseni k moci a kdo mají od začátku pod kontrolou centrálu. Ostatně, účastníci demonstrací v listopadu 1989 také nechtěli nic z toho, co se odehrálo v následujících desetiletích.

A požadavky řídícího výboru milionové revoluce jsou sice nejasné, nicméně nacházíme v nich příliš mnoho zlověstného. Odchod premiéra opírajícího se o volební vítězství. Demise přímo zvoleného prezidenta. Jmenování nových funkcionářů jakýmsi nespecifikovaným revolučním výborem. Takové změny v justici, kdy političtí soupeři budou automaticky odsuzováni. K tomu se žádá účast Bohumila Kartouse proslulého požadavkem na detailní státní dohled nad všemi občany, protože každý je potenciálním zahraničním agentem. K tomu přistupuje fašistická skupina Člověk v tísni. Nechybí ani ekoextrémisté. Vše „obohacují“ další sorosovské skupiny.

ebylo by vůbec přehnané čekat, že pokud by takoví „revolucionáři“ zvítězili, následovalo by zatýkání, vyhazování z práce, zabavování živností, a v podstatě zákaz každodenního života. Cílem by bylo prostě zadupání nižších společenských vrstev a jejich zničení takovým způsobem, aby žádný odpor nepřicházel v úvahu – do doby, než bude dokončena výměna obyvatel. Jenže milionoví revolucionáři narazili na bojovného prezidenta a jasný odpor části parlamentu. Ačkoliv získali totální převahu v médiích, narazili na odpor neformálních skupin šířících informace. Pokus o zašlapání českých nižších vrstev do země skončil trapasem.

loading...

Organizátoři si nemohou stěžovat. Udělali svou práci, dostali zaplaceno a příště vše mohou zopakovat. Hůře jsou na tom ti, s jejichž emocemi si ošklivě pohráli. Nejdřív ty emoce vybudili. Pak jim ukázali vybraný cíl, který představuje ztělesněné zlo. Pak jim dali naději, že povykováním na Letné to zlo odstraní. A pak je poslali domů. Dále tu máme eurofanatiky, kteří se už těšili, jak budou likvidovat své chudší spoluobčany, kteří se radovali z přepadení Ladislava Jakla a doufali, že se něco podobného stane normou.

„Ta naše revoluce nebude sametová,“ vyhrožovali. Teď je jim nejspíš do pláče. Patří jim to. Protiútok mocenské elity byl tedy odražen. Celé to bylo hloupé a zbytečné.

loading...
Reklama:
loading...