Václav Klaus mladší napsal o slovanství a vlastenectví. Budou havloidi kadit atomové hřiby?

PRAHA | Poslanec Václav Klaus mladší ve svém tradičním komentáři na serveru Novinky.cz uvažuje, co si dnes můžeme vzít z odkazu upáleného mistra Jana Husa, ale i z odkazu věrozvěstů Konstantina a Metoděje, kteří dorazili na Velkou Moravu roku 863. Jak Konstantin a Metoděj, tak Hus nám podle Klause ukazují, že má smysl vzdorovat tupému podvolení západnímu centru dobové moci, píše v perexu server parlamentnilisty.cz.

Poslanec Václav Klaus ve Sněmovně | repro: iROZHLAS (darmožroutská)

Češi, Moravané a Slezané si užili prodloužený víkend. 5. července si připomněli, že roku 863 přišli do naší země Konstantin a Metoděj, kteří přinesli na Velkou Moravu nové písmo a snažili se místní obyvatelstvo poučit ve víře v jejich vlastním jazyce. Kněží kázající v latině, kteří žili na západ od našich hranic, se tehdy bouřili, ale zdejší obyvatelstvo bylo podle všeho spokojeno.

Podobné to bylo o pár století později s Janem Husem, také on se snažil zdůraznit národní rys v šíření víry, když se snažil kázat v jazyce, kterému by lidé žijící na tomto území rozuměli. Za svou snahu nakonec zaplatil životem, ale i díky němu dnes mluvíme česky.

Podle Klause oba příklady ukazují, že má smysl obhajovat náš zájem i proti vůli dobových mocipánů.

„Dnes však nechci psát o rozdílech, ale o tom, co tři velké muže naší historie naopak spojuje. Bezpochyby vzdělanost. Především však snaha o národní nebo chcete-li slovanský akcent víry. V opozici proti tupému podvolení západnímu centru tehdejší moci. Konstantin vytvořil hlaholici (písmo slovanské) a přeložil s bratrem do staroslověnštiny liturgické knihy. Aby mohli šířit víru v jazyce místních lidí,“ napsal Klaus v komentáři.

„A kdybych chtěl napsat politickou agitku, doba se zas tak nekonečně nezměnila. Všechny síly jsou rozestaveny tak jako vždy v minulosti,“ doplnil ještě poslanec(zdroj)
.

Cyril (5. 7.), Jan (6. 7.) a Metoděj (5. 7.)
První červencový týden se před devatenácti lety (zákon z roku 2000) zavedením státního svátku (a volna) 5.-6. července změnil. Lidé si jinak berou dovolenou. I ti, kteří se absolutně nestarají o náboženské a podobné otázky, tak vnímají začátek července jinak než dříve. Zákony, i takto méně významné, mění společnost.

Jedná se o dva dny navazující hned za sebou a přitom předmět oslav byl dlouhá staletí takřka protikladný. Hus, v očích katolíků neznaboh a kacíř, symbol revoluční revolty a náboženského vzepětí úplně jiného směru (které o pár desítek let později najde částečně své místo u protestantů).

Proti němu postavený katolický svátek. Ano, 5. červenec je marketingově vybrané datum (až papežem Lvem XIII. roku 1880), které s životem Konstantina a Metoděje moc nesouvisí. Bratři přišli ze Soluně na Moravu na jaře 863 (a některé pravoslavné církve také slaví 24. května). Církev se ovšem takto pragmaticky chová skoro vždy. Například Vánoce: dle mnoha badatelů (např. Kepler spočetl konjunkci Saturnu a Jupiteru – hvězda betlémská – na září roku -7) se Ježíš vůbec nenarodil v zimě a církev také několik prvních století 24. prosince nic neslavila, až pak takto překryla významné pohanské svátky slunovratu.

Husa dělí od slovanských bratří zhruba půl tisíciletí. 500 let. Zatímco Cyril zemřel v Římě přirozenou smrtí jako uctívaná osoba, Husa upálili a Metoděj od upálení nebyl daleko. Hus vyzdvihovaný národními obrozenci, Masarykem i komunistickou propagandou, proti katolické věrnosti rakouskému císařství – konzervativismu. Větší internacionálnosti (národní směr českých katolíků symbolizovaný Beranem, Tomáškem a jejich následovníky je spíše záležitostí posledních desetiletí v části církve).

Dělení i geografické, celé mládí jsem trávil prázdniny na chalupě u Tábora – celé okolí má husitské památky – tady na tomto návrší kázal Jan Hus; prarodiče mé první ženy pocházeli z Husince a měli tam na náměstí obchod, několikrát jsem byl na Husových slavnostech; můj dědeček, narozený pár desítek kilometrů severozápadně, automaticky inklinoval po první válce k církvi husitské; chodil jsem na přednášky okolo Betlémské kaple v Praze. Ateistické a odbojné Čechy. Naopak teď v pátek jsem byl na Velehradě a tady ještě dnes cítíte jinou, konzervativní kulturu. Nemyslím preláty za oltářem, myslím ten kraj. Ráno před mší na panáku slivovice u pana starosty – vidíte nastrojené děti, mladé manžele s kočárkem naladěné na mši – tady je víra živá a přirozená, je součástí kraje. Přímo to cítíte z každého kamene a každého návrší.

Dnes však nechci psát o rozdílech, ale o tom, co tři velké muže naší historie naopak spojuje. Bezpochyby vzdělanost. Především však snaha o národní nebo chcete-li slovanský akcent víry. V opozici proti tupému podvolení západnímu centru tehdejší moci. Konstantin vytvořil hlaholici (písmo slovanské) a přeložil s bratrem do staroslověnštiny liturgické knihy. Aby mohli šířit víru v jazyce místních lidí.
Co jiného je podpora Husa o překlad bible do češtiny, „aby i laik mohl kázat“.

Všichni byli v soukolí mocenských her své doby. Konstantin brilantně obhájí u papeže Hadriána liturgii v staroslověnském jazyce a vyslouží si nenávist západních kleriků trvajících na třech jazycích, které Pilát napsal na Kristův kříž (latina, řečtina, hebrejština).

Vzestup bratří je podpořen Rostislavem a jeho snahou „o samostatnost“ a snížení vlivu Franků na území Velké Moravy. Papež Hadrián patrně chce posílit spolupráci s Byzancí, proto nechá tuto část Evropy evangelizovat „slovanskými bratřími“. Podpora však není absolutní a síly jsou různé. Po smrti Cyrila je Metoděj uvězněn („skoro tři roky ve smrduté otevřené jámě“), neb Ludvík III. Němec prosadí u církevního sjezdu v Řezně podřízení celé oblasti v duchovní sféře a sesazení Metoděje. Mocenský vzestup Svatopluka a papežův zásah nakonec přivedou konečně Metoděje z jámy až na arcibiskupský stolec na Moravě. Nicméně pak se časy zase zhoršují a po Metodějově smrti jsou jeho učedníci rozehnáni, slovanská liturgie zakázána…

Jan Hus těží ze sporu Václava IV. s kurfiřty. Dekret kutnohorský mění poměry na Univerzitě Karlově ve prospěch Čechů. Situace dvojpapežství ukazuje reálné problémy církve té doby a Hus patří k prvním reformátorům nebo jejich předchůdcům. Vliv Václava IV. však slábne, nepřátelé jsou mocní a okolo Jana Husa se začíná stahovat smyčka. Obrací se k lidem, snaží se bránit. Zikmund ho však obětuje, neb kostnický koncil má za cíl odstranit rozkol církve (dva papeži) a Hus je zde jen okrajovou postavou sporů a mocenských her. Mučednická smrt.

Jejich dílo však překonalo staletí. Upevnění Slovanů na své nejzápadnější výspě je realitou i po 1100 letech. Americký kardinál Charles D. Balvo mluvil v pátek na mši česky a chvílemi myslím i staroslověnsky.

Smrt Husa zažehne na desítky let nepokoje v zemi. Je předstupněm reformace církve, symbolem pro národní obrození i českou samostatnost. Tradice českého intelektuála – bojujícího samotného jen idejemi proti přesile mocných (jiné země mají spíš válečníky). Jistá skepse vůči všeobecně přijímaným pravdám a tím i schopnost přežívat doby poroby pro nás Čechy.

Ne náhodou se církve různých směrů spojují začátkem léta, aby uctily tyto národní velikány naší historie. (A kdybych chtěl napsat politickou agitku, doba se zas tak nekonečně nezměnila. Všechny síly jsou rozestaveny tak jako vždy v minulosti.)