Z obhajoby svobody, kterou jsem poznal v devadesátých letech, neslevím

Psaní článků ani členství ve spolcích nesmí být projevem odvahy. Jsou to jedny ze základních občanských práv, které máme. Zůstanu svůj. Aneb o boji proti dezinformacím a svobodě slova.

Tomáš Břicháček

Poslední dobou se mi opakovaně stává, že někdo v souvislosti s mými články mluví o odvaze, plutí proti proudu nebo mi tlumeným hlasem říká, že mi drží palce, abych vydržel apod. Měl bych to snad brát jako pochvalu, ale ve skutečnosti mě to především mrzí.

Publicistiku v naší době jsem nikdy nebral jako příležitost pro předvádění statečnosti. Věnuji se jí proto, že mě naplňuje a dává mi prostor informovat čtenáře o záležitostech z mého oboru, které považuji za zajímavé pro širší veřejnost, nebo pro vyjádření se k aktuálním otázkám.

Publicistika je součástí svobody slova a veřejné diskuse v demokratické společnosti. Je to pole pro soutěž argumentů, pro přesvědčování druhých o vlastním pohledu na věc, využití práva projevit svůj názor. Autor jde se svou kůží na trh a je jen na něm, jak kvalitní produkt čtenářům předloží a jakým způsobem se u nich zapíše. To jediné, čeho by se však měl přitom obávat je, že u čtenářů propadne, nebo že jej překoná jiný diskutér.

Vyrůstal jsem v devadesátých letech, která byla zlatou érou svobody. Tehdy se nikdo nezdráhal říkat a psát, co si myslí. Lidé se neohlíželi, jestli je nikdo náhodou neposlouchá, a netlumili hlas, když chtěli sdělit svůj názor. Nebáli se stýkat s tím či oním pro jeho politické postoje. Neřešilo se, co je korektní a co nekorektní. Cenzura a zákazy se tehdy nenosily.

loading...

Svoboda je návyková. Ti z nás, kdo jsme silně prožívali onu krásnou dobu a nedáme na ni dopustit, nechceme zapomenout na tehdejší atmosféru a nechceme se smířit s tím, že by mělo být všechno zase jinak.

Jako jedno z ohrožení svobody slova jsem už před časem označil tzv. boj proti dezinformacím. Uvedl jsem, že jej vnímám jako nástroj sloužící k umlčení nepohodlných názorů, k vytěsnění ideových protivníků z veřejné diskuse, k jejich převýchově a zastrašení. Nenapadlo mě přitom, že bych se měl s těmito snahami setkat i osobně v rámci svojí tvorby. Doposud jsem totiž měl dojem, že i moji ideoví odpůrci, kteří se dívají na současný model evropské integrace příznivě, mě jako zástupce opačného názoru vesměs respektují, a uznávají, že co do faktografie odvádím poctivou práci.

A přece, užívám si takhle dovolenou na chatě v Kníně a najednou telefonát. Jeden novinář na mě vybafnul, že prý jsem v dozorčí radě obecně prospěšné společnosti Český portál, která údajně provozuje dezinformační weby a že tam vycházejí moje články a jestli mě to neovlivňuje v mojí práci na úřadě a proč tam jsem a jak se to stalo atd. atd. Nějak už mi tam jenom chyběla otázka z Šakalích let „Co tím sledujete?“.

Přiznám se, že mě to trochu překvapilo. Čekal bych spíše dotazy na obsah mých článků, než že ze mě někdo bude dělat dezinformátora z titulu členství v nějakém orgánu nebo kvůli tomu, na kterých webech jsou moje články, které píši primárně pro svůj blog (!), přejímány.

Každopádně výsledkem našeho hovoru byl článek na Deníku N. K němu se nijak vyjadřovat nebudu, protože to nemám zapotřebí. Myslím, že čtenáři si udělají svůj úsudek sami. Pouze bych poznamenal, že hlavní vypovídací hodnota textu se netýká ani tak mojí osoby, jako spíše jeho autorů.

Jsem členem několika spolků a řady dalších v minulosti. Mimo jiné jsem předsedou Klubu esperantistů v Praze. Na pasivní funkci v dozorčí radě Českého portálu, kterou vykonávám už asi od roku 2011 (a zapsána v rejstříku je od roku 2015), jsem až dosud příliš často nepomyslel.

loading...

Jak jsem se k ní vlastně dostal? V prosinci 2005 jsem vyhrál 1. cenu v soutěži Přemýšlejme o Evropě, kterou organizovala Nadace rozvoje občanské společnosti. Když jsem vítězný text na téma demokratický deficit EU chtěl publikovat, narazil jsem na začátku roku 2006 na dvě média a kolektivy kolem nich – euPortál vydávaný Českým portálem a Revue Politika vydávanou Centrem pro studium demokracie a kultury (CDK). Spolupracovat jsem začal s oběma. Nejdříve jsem psal spíše jednodušší texty pro euPortál, postupně jsem se orientoval na propracovanější polemické články, psané primárně pro Revue Politika. Pokud jde ovšem o osobní stránku, zapojil jsem se mnohem více do okruhu lidí kolem Českého portálu. Byla to parta pravicově smýšlejících studentů různých vysokých škol, se kterými jsme si padli do noty. Mám s nimi spojeno mnoho krásných zážitků, které tvoří nedílnou součást mých studentských let. Po škole jsme se rozletěli do různých míst republiky a do různých profesí, přátelství však zůstalo. Proto i Český portál.

Vůči webům Českého portálu přiznávám určitou distanci z důvodu stylu i obsahu. Jak jsem sdělil i uvedenému novináři do telefonu, s dobrou čtvrtinou článků nemusím souhlasit vůbec, u čtvrtiny mohu souhlasit s obsahem, ale ne s formou. Také přiznávám, že celkově poněkud bulvární styl, který zde převažuje, není moje parketa. To však není důvod pro to, abych je nerespektoval jako užitečné diskusní platformy, kde se objevují mnohé podnětné texty, a abych nad nimi nafoukaně ohrnoval nos. Někdy je lepší selský rozum ze čtvrté cenové, než všechna nažehlená moudrost v nóbl kavárně. Chtějí-li redaktoři sdílet některé články z mého blogu, nevidím důvod, proč bych jim v tom měl bránit. Mimochodem nepíšu je výlučně pro čtenáře těchto webů, ale pro všechny, kdo o ně mají zájem, ať už na ně natrefí kdekoli.

Psaní článků ani členství ve spolcích nesmí být projevem odvahy. Jsou to jedny ze základních občanských práv, které máme.Nebojme se je využívat a nedovolme nikomu, aby nám je vzal. V této věci není prostor pro kompromis. Jinak bychom se po třiceti letech ocitli zase zpátky, kde jsme byli.

Karel Hašler v písni Svoboda je svobodazpíval: „Otrok, jenž se osvobodil, pamětliv má být svých pout. Že by mu je, ač je shodil, zas mohněkdo navlíknout.

Za sebe mohu slíbit, že z pojetí svobody, kterému jsem se naučil v devadesátých letech, neslevím. Zůstanu svůj.

loading...
Reklama:
loading...