Existují zločiny z předsudečné lásky?

Ministerstvo vnitra při výkonu své agendy zavedlo pojem „předsudečná nenávist“, což má být lehčí či zastřenější projev extremismu, který je ale na druhé, závažnější straně považován za předpolí terorismu.

Jan Schneider v Pražské kavárně Parlamentních listů | reprofoto: ParlamentniListy.cz

A v této souvislosti Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo – slovy Jana Laty, „národního korespondenta pro boj proti terorismu, extremismu a trestným činům spáchaným z nenávisti za rok 2018“ – naléhavou potřebu vypořádat se s existujícími nedostatky právní úpravy, a to tak, že v případě „bezprostředně hrozícího, probíhajícího či dokonaného teroristického útoku“ by mohla policie nasadit odposlechy na základě souhlasu státního zástupce. Případně získané důkazy by pak ex post zlegalizoval příslušný soudce.

Jak je vidět, „předsudečná nenávist“ a odposlechy povolené nikoliv soudem, ale pouze státním žalobcem, jsou od sebe blízko i daleko, podle toho, koho se zeptáte. Jako v tom vtipu, jak realitní makléř vychvaluje zájemci nemovitost, že jen ráno v župánku vyjde z domu a hned může skočit do řeky, načež se zájemce zarazí – a co když přijde povodeň? Prosím vás, uklidňuje ho makléř, kde je váš dům – a kde je řeka!

Ono žádoucí zrychlení procesu povolování odposlechu by bylo pouze v tom, že by odposlech schválil přímo státní zástupce. Nyní odposlech povoluje soud na základě návrhu státního zástupce, avšak vhodnou organizací „dosahů“ příslušných funkcionářů lze tento proces dostatečně optimalizovat.

Nelze totiž pominout několikeré úskalí tohoto návrhu.

loading...

Povolování odposlechů státním zástupcem by bylo proti praxi Evropského soudu pro lidská práva, který požaduje, aby zásahy do základních práv občanů (zejména právo na soukromí) bylo vázáno na souhlas nezávislé instituce, za niž výslovně považuje soud, nikoliv však státního žalobce (státní zastupitelství).

Kdyby v návrhu šlo jen o již probíhající nebo dokonaný teroristický čin, dalo by se snad o zkrácené proceduře nasazení odposlechu uvažovat, i když se vtírá pochybnost: kdo je v takové situaci schopen posoudit, zda šlo o teroristický čin, nebo třeba výbuch plynu (ale odposlechy by už možná běžely!)?

Ovšem požadovat zkrácenou proceduru nasazení odposlechu pro „bezprostředně hrozící“ teroristický čin, to je skutečně už za hranou. Vzpomeňme jen na humbuk kolem policejní operace FÉNIX, která pak skončila fiaskem, když ji soud vyhodnotil jako policejní provokaci.

K tomu všemu ještě připomeňme, že ani extremismus, ani „předsudečná nenávist“ nejsou právně definovanými termíny, takže kolem nich panuje značná mlha. Proto se nelze zbavit dojmu, že skrytou intencí návrhu může být jakási psychologická příprava pro odůvodnění zrychlených postupů povolování odposlechů pouze vzdálenou souvislostí s terorismem. Ministerstvo vnitra se o své občany stará – někdy až překračuje své kompetence (to když se cítí povoláno k tomu, aby „vyvracelo desinformace“: to v zákoně skutečně nikde nenajdete). A když se státní zastupitelství chce v rámci podobně dojemné péče o občany soustředit na „předsudečnou nenávist“, je potřeba zbystřit. Z jakého titulu by tak činilo?

Podle Ústavy Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Žádný zákon se však nezměnil, jak ve Sněmovně výslovně potvrdil ministr vnitra Jan Hamáček! Ministerstvo vnitra podle něj „zavedlo“ pojem „předsudečná nenávist“, aniž by vysvětlil, co to znamená. To má ale na právní řád podobný vliv jako zavedení čípku.

Ponechme tedy onen zásadní rozdíl mezi nenávistí, což jest osobní emoce, na kterou má každý právo, aniž by byl kriminalizován, a mezi šířením nenávisti, vzbuzováním nenávisti, což jest trestný čin. (Nota bene, jak kvalifikovat třeba předsudečnou nenávist ke lži? Nebo předsudečnou lásku? Nebo předsudečnou lásku k penězům?) A překročení oné dělící roviny ponechme na posouzení soudcům, nikoliv ministerským úředníkům či státním žalobcům.

loading...
loading...
Reklama:
loading...