Fridays For Reason #2: Největší bohatství

Studenti, kteří stávkují za záchranu klimatu, jsou ovládáni strachem. Jejich mluvčí tvrdí, že svět tak, jak jej známe, za dvanáct let skončí, a že dnešní studenti nemají žádnou budoucnost. Tak proč by tedy měli trávit čas studiem?

Luboš Zálom | foto: FB autora

Strach. To je nejúčinnější zbraň v rukách zeleného hnutí. A nejde jen o strach z globálního oteplování. Lidé propadli stejně iracionálnímu strach z vyčerpání nerostných surovin.

V roce 1972 vydal vlivný think-tank Římský klub publikaci Limity růstu, podle níž by lidstvu v důsledku přelidnění měly dojít všechny důležité suroviny i zdroje potravin. Ekonom Paul Ehrlich zase napsal úspěšnou knihu Populační bomba, v níž předpovídá lidstvu stejný konec – kolaps civilizace v důsledku vyčerpání ložisek surovinových zdrojů a neschopnosti uživit stále rostoucí populaci. Ehrlich i členové Římského klubu mají tisíce následovníků. Všichni mají jedno společné: jejich teorie a předpovědi nikdy nevyšly, dokonce jsme se k naplnění jejich černých scénářů ani nepřiblížili. To však jejich jejich původce nijak neuklidnilo a nepřimělo své závěry přehodnotit. Brzy přišli na to, že stačí jen posunout datum vyčerpání zdrojů dále do budoucnosti a publicitu mají i nadále zajištěnou. Zelené hnutí se tak stalo jakýmsi apokalyptickým náboženským kultem, který předpovídá konec světa, k němuž však nikdy nedojde.

Problém však nespočívá v tom, že by Ehrlich či Římský klub určili chybné datum nebo postavili své statistiky do mylného kontextu. Chyba je v celé myšlenkové teorii o vyčerpání zdrojů.

Pádnou odpověď poskytl jiný ekonom. V roce 1980 vydal Julian Simon z Univerzity v Marylandu knihu Největší bohatství (The Ultimate Resource), v níž dochází k jednoznačnému závěru: nerostné suroviny ani zdroje potravin nedocházejí a růst populace žádný reálný problém nezpůsobuje. Simon dokonce uzavřel s Ehrlichem slavnou sázku. Důkazem ubývání nerostných surovin by měl být raketový růst jejich cen. Předmětem sázky tedy byla rostoucí cena vybraných surovin, např. mědi a wolframu. Julian Simon sázku vyhrál. Ceny nerostných surovin šly ve zvoleném časovém období dolů.

Určitého růstu ceny surovin jsme se dočkali až s rokem 2002, byl však způsobem nikoliv vyčerpáváním nalezišť – těch je stále dost a jsou objevována nová. Důvodem byla zvyšující se poptávka ze strany prudce se rozvíjející Číny a Indie. Růst poptávky je však ekonomický faktor, který v žádném případě nesignalizuje, že by nám měly docházet zdroje.

Proč nerostných surovin neubývá a je jich v podstatě neomezené množství? Protože tím hlavním zdrojem a největším bohatstvím jsou lidé a jejich nespoutaný rozum. Racionální člověk objevuje realitu kolem sebe a dává věcem účel. Ropa byla po tisíce let jen páchnoucí, bezcennou tekutinou. Až teprve racionální člověk jí dal účel a učinil z ní zdroj energie.

Ano, prověřené zásoby té či oné suroviny se mohou teoreticky krátkodobě tenčit a její cena růst, člověk však dokáže nacházet alternativní, často efektivnější, náhrady. A zpravidla je nalezne ještě dříve, než vůbec pocítí nějaký nedostatek původního zdroje.

Pravěký člověk nepřestal používat pazourek proto, že by snad došly zásoby pazourkového kamene. Jednoduše objevil lepší materiál, z něhož mohl vyrábět dokonalejší nástroje. Dřevo přestalo být hlavním zdroje energie a stavební surovinou nikoliv proto, že by došlo, ale proto, že lidé začali používat efektivnější zdroj energie a objevili spolehlivější stavební materiály. Člověk zkrátka neustále přichází na něco lepšího a efektivnějšího, co mu v konečném důsledku umožňuje zásadním způsobem zvedat svoji životní úroveň a kvalitu života.

Jestliže je lidem dovoleno svobodně myslet a svobodně jednat, není zde jediný důvod, proč bychom se měli obávat vyčerpání přírodních zdrojů a přelidnění planety. Naopak, každý další narozený člověk je nadějí do budoucna. A tento zdroj je nevyčerpatelný.

Takže, studenti, jestliže trpíte obavami o budoucnost lidstva, bojíte se vyčerpání zdrojů, a tvrdíte, že lidstvo by mělo omezit svoji produkci a spotřebu, abychom zachovali přírodní zdroje i pro další generace, přečtěte si knihu Největší bohatství od ekonoma Juliana Simona. Možná pochopíte, že snažit se dnešníma očima hodnotit budoucnost a šetřit naše zdroje pro budoucnost nedává smysl. Necháme-li lidi svobodně myslet, nepochybně budou příští generace pokládat naše zdroje energie a technologické postupy za směšně primitivní, a sami budou používat něco mnohem lepšího, o čem my dnes nemáme ani ponětí. Cesta k objevení dokonalejších zdrojů energie však spočívá ve studiu, nikoliv ve studentských stávkách.

Je potřeba zajistit jediné: aby lidský rozum, ten nejzásadnější zdroj, nebyl omezován.