Sociální stát?

Dnes (14. 7.) je výročí pádu Bastily, začátku francouzské revoluce, pádu feudálních pořádků a nastoupení evropských národů na cestu k demokracii. Po té francouzské přišly další, které už měly na svých vlajkách symboly sociálního státu. Ale mnohé formy sociálního státu propadly sítem dějin, ztratily podporu lidí. Idea spravedlivé společnosti symbolizované „sociálním státem“ přesto nezmizela.

Radim Valenčík | reprodukovaná fotografie: youtube.com (Kolekitf)

V logice věci zařazuji do seriálu o dobré teorii: Když jsem se procházel po bývalé NDR, bylo to zrovna na předměstí Lipska, které ovládli anarchisté, volal mě známý z Prahy, abych napsal na svém blogu něco o sociálním státu. Moc se mně do toho nechtělo. Sociální stát bývá interpretován způsobem, který zaměňuje orientaci na řešení problémů s nátlakovým nárokováním. Na úbytě pak hyne jak nátlakové nárokování sociálních standardů, tak i tyto standardy. Přesto jsem mu slíbil, že pokud mně vybyde trochu času, pokusím se na téma „sociální stát“ napsat svoji představu, což nyní, na dovolené ve Slovinsku, činím.

Pokud by měl být sociální stát funkční, musí současně řešit otázku rovnosti i efektivnosti. Tak, aby se jednalo nikoli o substituční vztah mezi jedním a druhým (například větší míra rovnosti je na úkor efektivnosti), ale o komplementární vztah (čím větší míra rovnosti, tím větší efektivnost systému). To je možné, pokud budeme rovnost chápat dynamicky jako rovnost příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění schopností.

V tom případě bychom sociální stát mohli vymezit takto: Je to společnost, ve které jsou investiční příležitosti spojené s rozvojem, uchováním a uplatňováním schopností všech členů společnosti využívány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, kdo je vlastníkem investičním prostředků nezbytných k jejich využití.

Totéž by bylo možné formulovat i tak, že se jedná o společnost, ve které jsou vytvořeny podmínky pro to, aby svobodný rozvoj každého nebyl potlačováním investováním do společenské pozice těmi, kteří mají majetkovou výhodu a kteří pozičním investováním tuto výhodu mohou proměnit ve výsadu tak, aby druhým příležitosti pro rozvoj, uchování či uplatnění jejich investičních příležitostí omezili.

Výše uvedené neformuluji poprvé a vnímám námitky. Například to, že jsou různé formy pozičního investování, přičemž u řady z nich převažují pozitivní (například signalizační) dopady na efektivnost. S takovými výhradami souhlasím, realita je vždy mnohem obtížnější, než aby ji bylo možné jednoduše rozškatulkovat. Ale určitě lze zrovna tak sestavit sbírku mimořádně perfidních forem investování do pozici, které mají tendenci se propojovat a vytvářet systém sociální segregace, vertikální nepropustnosti z hlediska možností společenského vzestupu, vzniku nekontrolovatelné moci globálního charakteru s lokálními dopady. Jde například:

  • O systém gumových zákonů spojený s možností „nezávislosti“ jejich dvojího výkladu.
  • O ekonomiku založenou na gumových kritériích pro přidělování dávek či dotací tak, aby konkurence založená na schopnostech nehrála žádnou roli.
  • O gumová kritéria vyhovění žádostem o úvěr, aby možnost pro uplatnění podnikatelské invence měl jen někdo.
  • O systém vztahů v mezinárodním obchodě založený na sankcích a sankcích za porušování sankcí, ale jen pro některé, a to na základě použití dvojího metru jak při uvalování sankcí, tak i při trestání za jejich obcházení.
  • Atd.

S tím souvisí i rozpad systémů investování do rozvoje a uchování schopností – stále horší kvalita vzdělání a péče o zdraví, tak aby možnost využívat příležitosti pro rozvoj a uchování schopností měli jen ti, kteří disponují dostatečnou majetkovou výhodou, aby si zaplatili stále nedostupnější nadstandard, aby se zužoval okruh těch, kteří k němu mají přístup, a aby ti, kteří mají výraznou majetkovou výhodu byli tímto tlačeni k tomu, aby se oddělovali od zbytku společnosti. (Toto vše ještě na začátku 90. let popsal Robert Reich ve svém „Díle národů“, které vyšlo v češtině.)

Poziční investování v mnohosti svých forem se rozvinulo do globálního systému pronikajícího do lokálních podmínek na celém světě a stalo se jak hlavním zdrojem neefektivnosti, tak i tím, co vehnalo globální ekonomický vývoj do slepé uličky stále větších otřesů s možností jejich přerůstání ve stále ničivější konflikty.

Co s tím? Rozhodně nestačí jen vzdor a nárokování zdola ve stylu „žlutých vest“. Každý pokus tohoto typu, byť zpočátku nadějný, zajde na úbytě. Navíc systém založený na pozičním investování má k dispozici velmi účinné nástroje manipulace, kterými je schopný ovlivnit velkou částí veřejnosti. Je potřeba přijít s vlastní alternativou reforem prosazovaných zdola, které jsou založeny na propojení větší míry rovnosti (z hlediska využívání příležitostí pro rozvoj, uchování a uplatnění schopností) s vyšší efektivností (založenou právě na výnosech z rozvoje, uchování a uplatnění schopností). Reforem, které proti systému moci založenému na pozičním investování vytvářejí systém komplexních změn orientovaný na rozvoj, uchování a uplatnění schopností lidí. Reforem, které nejsou spojeny ani s „úsporami“ (rozuměj škrty), ani s vyvedením prostředků z veřejného sektoru tak, aby mohly být rozkradeny. Uvedu jeden z možných příkladů toho, jaké reformy mám na mysli ZDE.

Společným jmenovatelem takových reforem je podpora role odvětví služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností lidí, služeb, které jsou nezbytné pro využití možností, které přinášejí nové technologie.


Na závěr drobná poznámka:
Eliminování role pozičního investování jako zdroje diskriminací a využití komplementarity, pokud jde o schopnosti lidí, bylo kdysi využito k velmi přesnému formulování směřovní vývoje společnosti – jde o společnosti, v níž je svobodný rozvoj každého člověka podmínkou svobodného rozvoje všech. Setkal jsem se s námitkou, že taková společnost není možná. Tak si představme, že jsme na lodi a plujeme do dálek. Jeden z nás se vyzná ve hvězdách, zná mořské proudy, také ví kdy, kde a kterým směrem vanou větry, podle polohy slunce je schopen určit čas i místo, kde se nacházíme. Druhý umí nastavit kormidlo tak, aby loď maximálně využila sílu větru, v bouři pak tak, aby byla schopna čelit vlnám. Třetí ovládá plachty, ví kterou kdy napnout, kam ji natočit. Čím lépe každý z nás umí svoji roli, tím se můžeme bezpečněji vydat do větších dálek. Takže ono nejde o nic jiného, než aby společenský systém, ve kterém žijeme, umožnil co nejvíce odhalit a rozvinout naše vlohy tak, aby to, co umíme a v čem dokážeme být lepší a lepší. A abychom v pozdějším věku mohli využít a předávat nabyté zkušenosti. I takto lze chápat to, co se nazývá sociálním státem.