Proč se bratislavská kavárna lekla Mečiara? A proč by se ho opravdu měla bát?

BRATISLAVA | Bývalý trojnásobný předseda vlády Vladimír Mečiar se vrací, vystrašené sluníčko se ukrývá za husté černé mračna. Mainstream je na infarkt z představy, že člověk, o kterém si mysleli, že se ho dávno zbavili, opět přichází na scénu a hrozí zkažením takové pěkné, předem dohodnuté hry na vytvoření koalice liberální-populistických stran, píše redaktor slovenského konzervativního deníku HlavnéSprávy.sk Ivan Lehotský.

Vladimír Mečiar | repro: pravda.sk

Mysleli si, že už se po něm slehne zem, že si potichu dožije v té své Elektře, že už budou o něm pouze učit děti ve škole, že to byl ten nejhorší člověk, který může za všechno zlé, co se v tomto státě po revoluci stalo, stojí dále ve článku s tím, že autor dále píše: „A on nyní přichází opět do hry, ve chvíli, kdy jim to může všechno zničit: podporou Harabinovy strany by mohl zcela rozbít pečlivě vypočtenou volební matematiku, způsobit, že by se do parlamentu dostal další subjekt, a pokazit tak to, co bylo již dohodnuto jako hotová věc: progresivní společnou vládu za lidi. A tak pěkně to mají vymyšlené, tolik úsilí a peněz do toho vložili! Co si jen pomyslí jejich mecenáši, pokud se mu to nedejbože podaří? Za jaké nekňuby jejich označí, že mu vůbec dovolili opět vylézt na scénu?“ ptá se Lehotský ve svém ironickém komentáři.

Jednobarevné masmédia hlavního proudu proto jako na povel začali se zděšením křičet, že Mečiar nepatří do politiky, ale do basy. Jejich hysterické výkřiky jsou daleko za hranicí, kde končí novinářská půda, a kde už je území nikoho, osazené výstražnými tabulemi s nápisem „Pozor, presumpce neviny stále platí!“ připomíná.

Inspirace vylezením Zemana z Vysočiny?

Vladimír Mečiar se zdraví s Milošem Zemanem | repro: ČST

Všemožná snaha Mečiara zlikvidovat přes kauzu zavlečení Michala Kováče mladšího, v níž policie již dvakrát odmítla Mečiara stíhat, poprvé z důvodu promlčení a podruhé proto, že skutek podle vyšetřovatele nebyl trestným činem, je zřejmě odsouzena k neúspěchu. Nejen proto, že je právně neudržitelná, ale především proto, že v systému na to dnes není dost Urválků (komunistický prokurátor z 50. let min. stol. pozn. ed.), připomíná autor hru tehdejších tajných služeb, jelikož Mečiar byl vždy trnem v oku Západu. Ač po jeho odstranění se začalo mluvit o zařazení země pod Tatrami do EU a Severoatlantické aliance.

Návrat Mečiara a postoj policie bratislavskou kavárnu žumpy vůbec nepotěší. „Oni jsou za ty roky tak totálně vy masírovaní ne tisíckrát, ale sto tisíckrát opakovanou ‚mediální pravdou‘ o tom, jak Mečiar ukradl republiku a byl ztělesněním čirého zla, že všechno, co se nyní stane, jim bude připadat jako špatný sen,“ vysmívá se liberálně-demokratickému lejnu z Bratislavy autor článku.

Že vyšetřovatel nebo prokurátor bude muset jednat ve smyslu zákonů a podle faktů ve spisu, to v jejich havlidní „demokratických“ očičkách naplněných spravedlivým hněvem vyvolá upřímné a hluboké zklamání. Smutně to konstatuje i komentátor extremistického konspiračního deníku SME Peter Tkačenko ve svém článku „Mečiar se už soudu nedočká“, když píše, že se budeme muset spokojit s „morální satisfakcí“.

Šéfredaktorka výše zmíněného extremistického konspiračního deníku Beata Balogová ve svém článku „Co cítí Mečiar ve vzduchu?“ Se ptá: „Proč Mečiar namísto toho, aby si nostalgicky přehrával pastevní estrády marnosti, vylézá ze skrýše?“ A odpovídá si: „Neboť ucítil šanci. Neboť taková je doba. Populismus mění charakter zemí a jemu podobní jsou více než tolerování.“ Všimněte si podobnosti s oznámením, že Miloš Zeman bude kandidovat na prezidenta, to čeští kolegové psali podobně jako slovenské hovnometky: „Jezevec Zeman leze z nory na Vysočině.“ Pokud je rétorika stejná, tak by mohl být i stejný výsledek. Byla by sranda.

Sovy nejsou tím, čím se zdají být

Owls are not what they seem

Lehotský si všímá toho, že v dnešní realitě je pravda lží a lež pravdou: „A to je bohužel pravda: takto nastavená mediální plutokracie je eldorádem populistů. Vidíme to na složení slovenské politické scény, i na tom, jakým způsobem probíhá získávání voličských hlasů. Jenže nedopověděla zbytek pravdy: že největší populisté, stvořitelé politických mýtů, jak je nazvala, to jsou právě ti, za kterými je finanční a mediální mašinérie, jejíž podstatnou součástí je právě deník, kterému ona šéfuje.“

„Pravda je taková, že bez ohledu na to, co Vladimír Mečiar udělal nebo neudělal, situace tehdy zdaleka nebyla tak černobílá a republiku ve skutečnosti definitivně ukradli až ti, kteří přišli po něm. Ti, jejichž ideovými pohrobky jsou právě ti dnešní ‚noví politici‘, kteří chtějí uchvátit moc a vládnout. A právě zde je druhý důvod, proč se mediální nositelé pravdy a lásky Mečiarova návratu tak zalekli: On jim totiž nastaví zrcadlo,“ předpovídá Lehotský osud sorosových poskoků na Slovensku.

Balogová hovoří o mytologii – a opravdu, to je klíčové slovo k tomu všemu. Zde je vybudována celá mytologie kolem člověka, který „ukradl celou zemi“, a tento pečlivě vytvořený mýtus by se nyní měl opět zpochybňovat? Kolik zkažených konzerv se otevře spolu s tou Mečiarovu?

Začne se mluvit i o Dzurindově SDKÚ, která po rozdávala cizincům několikanásobně větší majetky jako Mečiarova družina, a kde byl státním tajemníkem „nový politik“ pan Beblavý? Bude se znovu mluvit o tom, že amnestii Kočner a možnost růst mu dal prezident Michal Kováč?

Bude se hovořit také o oligarších, korupčních, mafiánech, agentech a jiných ‚demokratech‘ přilepených i na tu ‚dobrou‘ část dnešní politické garnitury? Ukáže se jako pozitivní příklad alespoň jeden boháč, který vydělal své miliony spravedlivě, aniž by za tím byla krev a pot tisíců lidí? Klade si otázky Lehotský a připomíná, že kdo chce Mečiara, nebo kohokoli jiného bít, měl by myslet na to, že každá hůl má dva konce.