Nedělní chvilka poezie Miroslava Macka – tentokrát s Edgarem Allanem Poem

Náhodou jsem opětovně po letech narazil na Nezvalův překlad slavné Poeovy básně „Annabel Lee“a uvědomil si, kterak velký básník a překladatel zcela opomněl pár vložených veršů a též jakýsi osudový vnitřní rytmus podoben neúprosnému kyvadlu, pro Poea tak typický. Což mne ponouklo k vlastnímu překladu. Tady je…

Miroslav Macek

Před léty mnohými v království
které se u moře skví,
bydlela dívka, již znáte snad,
jméno má Annabel Lee;
na naši lásku jen myslela,
na to, až budeme sví.

Děti jsme byli v tom království,
které se u moře skví,
láskou však pláli jsme nezměrnou
já a též Annabel Lee;
láskou, že andělé na nebi
závistí stali se zlí.

To byl též důvod, že v království,
které se u moře skví,
z oblaků náhlý chlad zasáhl
krásnou mou Annabel Lee;
vznešený příbuzný přišel pak,
beze mne odešel s ní,
do hrobky zavřel ji v království
které se u moře skví.

Andělé, v nebi tak nešťastní,
v závisti ke mně a k ní
(jak vědí všichni v tom království
které se u moře skví)
seslali mrak mrazivý tak,
že zabil Annabel Lee.

Mnohem však silnější je naše láska
nežli i dospělí ví,
či snad i moudřejší ví,
vždyť ani v oblacích nebeská cháska,
démoni v moři, co hluboko dlí,
duši mou nevezmou od duše milé
překrásné Annabel Lee.

Luny svit vzpomínky přináší
na krásnou Annabel Lee;
hvězdy tak nezáří jak oči ve tváři
nádherné Annabel Lee;
příliv zní za noci, není mi pomoci,
ulehám vedle ní, lásky své, nevěsty,
do hrobky ulehám s ní,
u moře, kolem co zní.