Doučování pro klimatické záškoláky

Snad jako jakýsi prolog nových demonstrací klimatických záškoláků, které jsou naplánovány, jakmile jim skončí prázdniny, přizvalo iDnes dva jejich mluvčí do svého pořadu Rozstřel. A nebylo to pěkné pokoukání.

Luboš Zálom | foto: FB autora

Pokusím se však jejich vystoupení rozebrat čistě fakticky a z hlediska ideologie, kterou oba mluvčí záškoláků, Marek Jankovský a Petr Doubravský, představují, a zároveň z hlediska filozofie, která je jako jediná schopná této inkarnaci zeleného totalitářství čelit. Držet se čistě věcného přístupu však není nic snadného: vystoupení obou mluvčích, jejich svazácký fanatismus a bohorovná pozice morální nadřazenosti nad zbytkem populace, nevyhnutelně vzbuzuje velmi negativní emoce.

Ty jsou koneckonců patrné i v diskuzi pod příspěvkem na iDnesu: reakce čtenářů jsou až na nepatrné výjimky veskrze negativní, ačkoliv lidé obecně spíše přijímají teze o tom, že ničíme planetu, že za změny klimatu může průmysl, a že je třeba s tím něco dělat. Zdá se, že lidem jsou protivní právě takoví mladí mentoři, jako jsou pánové Jankovský a Doubravský, bez zkušeností, bez vzdělání i bez rozhledu; lidem se zajídá jejich způsob komunikace, jejich dikce, jejich výraz tváře, jejich řeč těla. Je to možná jediná tenká hranice, která brání, aby se z jejich hnutí stalo něco opravdu absolutně nebezpečného a pro lidskou civilizaci smrtícího. Jestliže by na jejich místě seděli dva profesoři, lze odhadovat, že by reakce čtenářů a diváků byly vesměs pozitivní. Pokud si environmentalističtí totalitáři za své mluvčí budou vybírat osoby, které vystoupily ve čtvrtek v pořadu rozstřel a nadto budou každý den, v každých novinách a v každé zpravodajské relaci veřejnosti nutit klimatickou svatou pannu Grétu, možná má lidstvo ještě naději…

Co se diváci z celého pořadu dozvěděli? V zásadě nic nového, kromě termínu první klimatické stávky v novém školním roce. Ve své pravé podstatě, stanoviska klimatických aktivistů zůstávají mnoho let stále stejná – to, co se postupně rozvinulo a nakonec nabralo podobu studentského stávkového hnutí pod maskou tzv. občanské společnosti, je pouze vnější forma. O to více udivující je, že, poslechneme-li si oba mluvčí, stále nám jsou předkládány ty samé argumenty, takřka bez obměny, bez aktualizace, jako by nebyly již mnohokrát konfrontovány s pádnými protiargumenty jak vědeckými, tak ekonomickými i filozofickými. Oni vlastně jednají tak, jako by žádná opozice proti klimatickému alarmismu nikdy nezazněla. Redaktor pořadu sice hrál poměrně kvalitně roli oponenta, nicméně klouzal pouze po povrchu, a nedostal se na jádro věci.

Argumentů, s nimiž je nanejvýš vhodné klimatický alarmismus a hnutí záškoláků konfrontovat, je celá řada, a vydaly by na celou knihu. Rozeberme tedy alespoň některé z nich.

Konsenzus neexistuje

Klimatičtí záškoláci Jankovský a Doubravský zamlčují, nebo to sami nevědí, že žádný vědecký konsenzus o lidské vině za změny klimatu ve skutečnosti neexistuje. Za prvé není zcela jasné, odkud se vlastně vzalo číslo 96 %, což má být suma vědců, kteří se skleníkovou hypotézou souhlasí – pravděpodobně vypadá opticky dobře. Daleko důležitější však je, že hypotéza, dokud není řádnou vedeckou metodou prokázána, je stále jen hypotézou, bez ohledu na to, kolik vědců ji považuje za pravdivou. Důkazy klimatických alarmistů o pravdivosti skleníkové hypotézy vycházejí z modelů.

Platné vědecké poznání však začíná u pozorování. A z pozorování naopak skleníková hypotéza prokázána nebyla. Jak již bylo mnohokrát zopakováno bezpočtem vědců, z mnoha pozorování vyplývá, že v minulosti rostla teplota stejně jako dnes a dosáhla i o něco vyšších hodnot, a že tento proces oteplování a ochlazování se víceméně periodicky opakuje. Faktorů, které se na tom podílejí, může být celá řada. Důležité je, že ani v římské ani ve středověké teplé periodě nemohl být hlavním faktorem CO2 produkovaný člověkem. A jestliže se v posledním geologickém období periodicky, přibližně každých 1500 let, naše planeta otepluje a opět ochlazuje, přičemž CO2 nemohl být klíčovým faktorem, není vůbec oprávněné se domnívat, že právě nyní, během 20. a našeho století, je na vině průmyslová činnost člověka. Je to jen předpoklad, který nebyl dokázán.Co by klimatology a vlastně i politiky a aktivisty opravňovalo k tvrzení, že za současné oteplování může člověk? V první řadě je potřeba najít v minulých teplých periodách stejný určující faktor, a následně dokázat, že tento faktor v současné době není významný nebo dokonce zcela chybí. Stejně tak je potřeba vysvětlit, proč se zemské klima ochlazovalo přibližně od 40. let až do 80. let, přestože výkon průmyslové civilizace se v té době zcela nepochybně nijak nezpomaloval nebo neutlumoval.

Konsenzus neudává pravdu. Pravda musí být dokázána. Jestliže se klimatičtí záškoláci odvolávají na vědu, měli by zároveň ctít platné vědecké metody a nikoliv se pokoušet argumentovat z pozice autority. Už proto, že klimatologie, totálně zpolitizovaná věda plná podvodů a lží, zkorumpovaná a prolezlá kariérismem a zastrašováním opozice, nemůže hrát roli jakékoliv autority.

Pozoruhodné také je, že Petr Doubravský, jeden z mluvčích klimatických záškoláků, jaksi směšuje pojmy skleníkový efekt a skleníková hypotéza. Skleníkový efekt je, jak říká, fakt, který se učí děti v osmé třídě základní školy. Ano, to je pravda. Jenomže existence skleníkového efektu nedokazuje skleníkovou hypotézu, tedy hypotézu o tom, že na změnách klimatu se zásadním způsobem podílejí skleníkové plyny produkované člověkem. Skleníkovou hypotézu (a je velká škoda, že tohle si pan redaktor nezjistil, a nezeptal se na to obou hostů) také do značné míry zpochybňuje poznatek, který vyplývá z výzkumů antarktických vrtů, a sice že nejprve roste teplota, a až teprve potom s lehkým zpožděním objem CO2 v atmosféře. Tohle je přece naprosto zásadní skutečnost, kterou klimatičtí alarmisté prostě musejí vysvětlit! Mechanismus, jakým se skleníkové plyny podílejí na zemském klimatu je nesmírně složitý, a k jeho pochopení zcela nepochybně nestačí chodit v pátky za školu. Kdo z klimatických záškoláků např. ví, že nejzásadnějším skleníkovým plynem je ve skutečnosti vodní pára?

Naslouchejme vědě? No konečně!

S klimatologií zkrátka není něco v pořádku a to, jak se k ní staví klimatičtí záškoláci, situaci jen potvrzuje. Klimatologie v jejich podání není racionálním vědeckým oborem, který má v první řadě popisovat přírodní jevy, formulovat objektivně postavené teorie a na základě správné vědecké metody je potvrzovat nebo vyvracovat. Oni bohužel s klimatologií zacházejí jako s totálně nebo možná lépe řečeno totalitně dogmatickým kultem, který má své fanatické následovníky, a samozřejmě, jak to nutně bývá, i pronásledované kacíře.

Nebo snad lidé jako profesoři Singer nebo Seitz, nebo český pedolog profesor Miroslav Kutílek nejsou vědci? Nepatří do vědeckého světa? Mají být vyobcováni, vyhnáni, ostrakizováni a jejich práce bagatelizovány nebo nejlépe spáleny? Tisíce vědců na celém světě se proti klimatickému alarmismu vyslovují a varují před ním. IPCC naproti tomu potlačuje svobodnou vědeckou diskuzi o globálním oteplování a kromě toho již byl mnohokrát usvědčen ze lží. Pověstný hokejkový graf Michaela Manna je jakýmsi svatým symbolem, který je naprosto bezcenný z racionálního pohledu na realitu, ale stále je v pozměněných, jaksi reformovaných podobách, bez ohledu na důkazy a fakta, uctíván stoupenci kultu.

Pokud je klimatologický kult schopen existenčně zničit vědce, který vyjádří nesouhlas, je zřejmé, že jen menšina z nich najde k nějakému opozičnímu prohlášení odvahu. Tisíce vědců a univerzitně vzdělných lidí, kteří např. podepsali Oregonskou petici, jsou skutečně jen menšina a jejich hlas je ve srovnání s mediálně umocněným hlasem IPCC velmi tichý. I klimatologové musí platit faktury a nájem. Jsou to spíše staří, zasloužilí vědci, kdo se ozývá a upozorňuje na nepravdy, které na nás zpolitizovaná klimatologie chrlí. Profesorům jako je Fred Singer, jemuž je 94 let, už vlastně nikdo nemůže ublížit.

Já osobně očekávám, že hlasy klimatologů odkrývající lži kultu hokejkového grafu budou nabývat na síle. Budou to hlasy vědců, kteří budou končit svoji aktivní vědeckou kariéru, a tudíž se stanou imunními vůči hrozbám.

Argumenty klimaskeptiků jsou pádné a staví na vědeckém poznání a vědecké metodě. Už logiky věci je nutné stavět se k nim jako k relevantním a nikoliv je zamlčovat. Stanoviska a hypotézy alarmistů nesmějí být ušetřeny vědeckému posuzování. Jedna ze zásad vědecké metody je falzifikovatelnost hypotézy. V tuto chvíli lze říci, že klimatologický kult a jeho stanoviska je v podstatě kvůli politickým metodám nefalzifikovatelný – za pokus o vyvrácení alarmistických hypotéz následuje pronásledování a trest.

Je tohle to, co si pánové Jankovský a Doubravský přejí, mluví-li o důvěře vůči vědě a vědcům?

Bezuhlíková společnost a obnovitelné zdroje

Pánové Jankovský a Doubravský, kteří v pořadu Rozstřel mluvili za stávkující studenty se v zásadě vyjadřují pro tzv. bezuhlíkovou společnost. Přejí si zavírání tepelných elektráren a horují za snižování tzv. uhlíkové stopy.

Proklamace klimatických záškoláků o nutnosti opustit fosilní paliva nejsou vůbec nic nového. Slyšeli jsme to již tisíckrát. Fosilní paliva prý můžeme snadno a levně nahradit alternativními, obnovitelnými zdroji.

Skutečně ještě někdo věří, že tzv. obnovitelné zdroje energie jsou levné a efektivní? Efektivitu a smysluplnost zdrojů dokáže prokázat jen jeden jediný mechanismus: svobodný trh. Není potřeba dělat si složité analýzy, porovnávat ceny, jednotlivé faktory, které se na výrobě toho či jiného typu energie podílejí (i když samozřejmě takové analýzy jsou dostupné, např. v knize filozofa Alexe Epsteina Moral Case for Fossil Fuels), není třeba brát složitě v úvahu specifika přenosových sítí nebo třeba geografických a povětrostních podmínek pro využití solárních panelů nebo větrných elektráren. Stačí se velmi jednoduše zamyslet: pokud používání nějakého zdroje násilím vynucuje stát, je takový zdroj skutečně efektivní a levný? Jestliže používání nějakého zdroje musí stát subvencovat a dotovat, aby dosáhl jakéhosi politického zadání a cíle, lze takový zdroj pokládat za levný? Bezpochyby nikoliv.

Jestliže by solární nebo větrná energie byla skutečně takovou spásou, sama by postupně začala na základě mechanismu svobodného trhu vytlačovat fosilní paliva. To se však neděje. Bez státního donucení a dotací by je prakticky nikdo nepoužíval. Nikdo by si dobrovolně nelil do nádrže svého auta benzín s biosložkou (která navíc poškozuje motory), kdyby jej k tomu stát nenutil násilím.

Ve skutečnosti jsou módní, tzv. obnovitelné zdroje energie, velmi drahý špás. Jejich používání nepochybně odčerpává část produkčních zdrojů ekonomiky a způsobuje plýtvání. Ve svobodném tržním systému by byly nasměrovány jinam, produktivita i další technologický pokrok by rostly. Obnovitelné, zelené zdroje energie jsou jako luxusní limuzína, kterou si koupíte, abyste se ukázal před svými sousedy, ale pak musíte vyřešit, že na benzín si musíte půjčit. Chudé země však na takový luxus nemají. Obnovitelné zdroje si mohou dovolit jen bohaté země, k nimž bezpochyby patříme, které důsledky takového plýtvání bezprostředně nepocítí. Chudé země v Africe nebo v Asii však takovou možnost nemají. Potřebují využívat fosilní paliva jako tu nejefektivnější a nejlevnější možnost, mají-li mít alespoň jiskřičku naděje, že se jednou vymaní ze své bídy. Nutit jim v tuto chvíli vzdát se fosilních paliv znamená odsoudit je k jejich chudobě navždycky.

Nejde však jen o to, jak klíčovým zdrojem jsou fosilní paliva pro chudé země. Pokud jsou neefektivní pro ně, je stejně tak nemorální, abychom se jich vzdali my – abychom dobrovolně používali méně efektivní alternativy, které nás v principu přibližují (jakkoliv pozvolna a neznatelně) osudu chudých zemí. Ostatně na příkladu Venezuely vidíme, jak rychle se může prosperující a bohatá země propadnout do naprosté bídy. Ekonomika je složitý systém, v němž zdroje energie a jejich využívání hrají důležitou roli. Zvolit si méně efektivní a zbytečně drahé zdroje energie jen proto, abychom si tak koupili jakési zelené odpustky, se může dříve či později projevit tak, jak se podobná kolektivistická, antikapitalistická politika projevila ve Venezuele.

Co je třeba udržet?

Oba mluvčí klimatických záškoláků několikrát použili pojem „udržitelný rozvoj“. Tento koncept se do jazykové výbavy moderního člověka dostal tak nenápadně, že jej bereme jaksi za samozřejmý, aniž si vlastně zamýšlíme, co znamená. A jestli vůbec něco znamená. Co se má udržet? Jaká jsou kritéria? Jaké jsou náklady a přínosy?

A pokud je současný růst neudržitelný (přičemž například Evropská unie, resp. eurozóna ekonomicky v podstatě neroste), jak definovat projevy takové neudržitelnosti? Ve skutečnosti nikdy nezazněla nikdy žádná objektivní definice udržitelnosti, protože pojem životní prostředí a jeho kvalita je zastánci konceptu udržitelnosti pokládán za něco platného samo o sobě. Životní prostředí, které chceme my jako lidské bytosti hodnotit, však musíme vždy posuzovat v kontextu lidského života. Životní prostředí, planeta, příroda – nic z toho nemá hodnotu samo o sobě. Hodnotu objektům v realitě dávají lidé a bez nich by nebylo nic jako hodnota. A hodnotíme-li prostředí, ve kterém žijeme, je zřejmé, že takové abstraktní hodnocení závisí na bezpočtu kritérií a celkovém kontextu.

Totálně nevzdělané paka jako loutky

Nikdy nelze tvrdit, že by svobodná ekonomika mohla být neudržitelná. Taková může být socialistická diktatura, totalita, která prostředí kolem sebe pouze vyčerpává, bez ohledu na reálný prospěch jednotlivců, protože neexistuje nic jako trh, na němž by každý mohl svobodě sledovat svůj vlastní cíl a zvyšovat svůj užitek. Tržní ekonomika je win-win systém, kde neustále, pokud se do toho neplete vláda, roste produktivita, blahobyt, technologický pokrok a s tím, jak se neustále mění celkový kontext, mění se i náš pohled na životní prostředí a naše nároky vůči němu.

Bylo neudržitelné kácet až do 19. století lesy, v době, kdy dřevo bylo hlavní surovinou pro stavbu i pro získávání energie? Pokud by tehdy žili nějací Petrové Doubravští, tak by před takovým neudržitelným pleněním lesů asi varovali. Jenomže kontext 19. století už dávno není platný, změnily se lidské potřeby, úroveň života i jeho cíle, mnohonásobně narostla produktivita i celková škála toho, co lze prostřednictvím svobodného trhu nabízet a získat. Neuvěřitelně se rozšířily možnosti pro sebeuplatnění, pro racionální, invenční a produktivní lidi. Celý systém se stal mnohem složitějším, a pokud by z pohledu ekologického aktivisty žijícího v 19. století byl tehdejší růst, kdy se vlastně teprve opatrně začal rozvíjet kapitalismus, neudržitelný, nepochybně by si takový pra-aktivista nedokázal ani představit, jak bude vypadat svět za sto let.

A stejně tak nám dnes připadá rozhled takového hypotetického pra-aktivisty jako neuvěřitelně úzký a tehdejší život vlastně jednoduchý až primitivní. Jak se budou generace za sto let dívat na nás? Generace, které budou žít nepředstavitelně bohatším životem, obklopeni technologiemi, o nichž se nám dnes ani nezdá, a která jim bude každodenně zlepšovat život a rozšiřovat jejich možnosti, bez ohledu na to, zda v té době bude globální průměrná teplota o jeden a půl stupně vyšší nebo nižší.

Pokud se dnes snažíme posuzovat vzdálenou budoucnost dnešníma očima, dnešním rozhledem, a oceňovat ji v dnešních cenách, a snažit se snad budoucím generacím něco ušetřit, uskrovňovat se kvůli nim, bude na nás budoucíma očima pohlíženo jako zaostalé šílence, kteří chtěli jim, vyspělé, moderní, vysoce technologicky orientované společnosti ušetřit harampádí, které v budoucnosti nebude prodejné ani jako starožitnost na jakési supermoderní variantě eBay.

Jediné, co je třeba udržet ze všech sil, je svoboda. Svoboda myšlení, projevu a jednání. Aby vysoce invenční a produktivní lidé mohli rozvíjet nejen sami sebe, ale v druhém plánu i své okolí a v konečném důsledku celý svět – a zanechat jej příštím generacím skutečně pěknější a bohatší. A svobodnější. Obávám se, že klimatickým záškolákům a lidem jako jsou Doubravský a Jankovský o svobodu vůbec nejde.