Chvála názorové různorodosti

O svobodě projevu se v poslední době mluví v souvislosti s politikou. Ale žít v prostředí, kde se volně diskutuje, je výhodné a užitečné pro každého. Nejde zdaleka jen o to, že mám možnost vyjadřovat své názory. Pro můj lidský rozvoj je důležité, aby stejnou možnost měli i ostatní.

Petr Hampl

Spory, hádky, výměny argumentů, složité diskuze – to vše zlepšuje schopnost přemýšlet. Jedním z výsledků jsou výkonnější, resp. lépe využívané mozky. Když o věcech přemýšlíme v debatě s ostatními, zpravidla jsme na konci chytřejší, než kdybychom stejný problém řešili každý zvlášť. Jak si už před desítkami let všimnul americký sociolog Christopher Lasch, střetávání stanovisek je dokonce důležitější než přesné informace. Až ze sporu názorů totiž vyplyne, která fakta potřebujeme znát, a proč.

Dokonce i setkání s nesmyslně absurdním stanoviskem je užitečné. Když je vyvracíme, potřebujeme argumenty, a to vede k hlubšímu pochopení. Většinu z nás nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, proč Američané opravdu byli na Měsíci a proč Země není přece jen placatá. Schválně si to ale někdy zkuste jako cvičení – najít pádný argument, kterým vše dokážete objasnit desetiletému dítěti. Možná zjistíte, že potřebujete dostudovat třeba nějaký fyzikální princip, o kterém jste nikdy nepřemýšleli. Každopádně budete na konci vědět víc.

Zkrátka, člověk, který je nucen se účastnit diskuzí s naprosto odlišnými stanovisky, ten je moudřejší.

Tenhle dlouhý úvod píšu proto, abych vysvětlil, jak jsem vybíral řečníky na dnes už proslulou letní konferenci v Příčovech. Snažil jsem se sestavovat jednotlivé debaty tak, aby byly různorodé. Aby proti sobě stály různé přístupy a rozdílná stanoviska. Filosof proti domobranci. Katolický konzervativec proti liberálnímu biologovi. Vydavatel proti mediálnímu analytikovi. Snad se to i povedlo – soudě podle reakcí posluchačů. Třeba sledování poměrně ostré debaty Konvička – Kuras – Semín – Tomský bylo lahůdkou, ke které se lidé budou vracet ještě po letech.

Když jsem diskuzi moderoval, nechával jsem jí volný průběh. Zasáhl jsem pouze jednou – když řečník použil neobratnou formulaci, která by mohla být chápána jako výzva k násilí. Žijeme v emotivně rozjitřené době a nikdo neví, co by mohl provést nějaký psychicky nestabilní jedinec.

Vlna kritiky, která po setkání zazněla, ale dobře ukázala, že standardem se mezitím stává jiný druh „debaty“. Na takovou „debatu“ můžete narazit v Knihovně Václava Havla, Respektu nebo třeba humanitních fakultách. Spočívá v tom, že je předem stanoven jeden správný názor, a úkolem diskutujících je vyjádřit tento názor pomocí různých slovních obratů. Lidé přivyklí takové „debatě“ zpravidla nedokážou snášet představu, že by během jedné akce mohly zaznít protichůdné názory. Podle nich musí být pečlivě řízeno každé slovíčko. Odtud neustálé námitky, jak jsem mohl dopustit, že zaznělo to nebo ono. Ano, zaznělo to. Zazněl i opak. A posluchači si v tom udělali pořádek sami.

Ptáte se, jestli budeme příště pečlivěji kádrovat? Ani náhodou! Opět necháme zaznívat protichůdná stanoviska. Opět bude na posluchačích, co si z toho odnesou.

A ještě dodatečná poznámka:

Navzdory tomu všemu čas od času udělám to, že někomu odepřu možnost přispívat do debaty pod mým profilem na sociální síti. Jedná se o dva druhy případů.

a) Ten člověk nechce vážně debatovat. Je tam jenom proto, aby provokoval, vytáhl z někoho příliš emotivní vyjádření, obrazovku rychle vyfotil a přivolal represi. V lepším případě, aby rozložil debatu o problému, a převedl ji na výměnu osobních urážek.

b) Určitý typ konspiračních teoretiků. Že mi jejich názor připadá chybný, to nevadí. Ale že o tom nejsou schopni diskutovat, a že jako kafemlýnek stále dokola opakují stejné tvrzení (byť už dávno vyvrácené) a zahlcují tím debatu, to snášet nemusíme.