Když je umělec víc než nájemný bavič

Umělci dřív vlastně jako respektovaná kategorie úplně neexistovali. Herci, kejklíři, zpěváci jarmarečních písní a zdobiči fasád nepatřili zrovna k váženým povoláním. Vždy měl větší cenu pekař, kovář nebo ranhojič.

Eva Hrindová

Postupem času ale se z bavičů začali stávat umělci a z podhradí se začali přesouvat do hlavních sálů a salonů. Bavit lidi je seriozní profese a taky se tím šikovní dovedou uživit lépe než dnešní pekaři. Doba se mění a mění se i důležitosti různých povolání.

Baviči v sobě dovedli objevit důležitou schopnost – přes smích ukazovat lidem vážné věci, přinutit je k zamyšlení. Někteří už k tomu smích ani nepotřebují, což nevím jestli je úplně dobře.:-) Nicméně dnes už umělci chodí do paláců hlavními vchody a to je fajn.Akorát přemýšlím, jestli jsme se časem nedostali do druhého extrému a nezačali jsme si umělce – především herce – trochu zbožšťovat. Přece jen to jsou pořád jen baviči, kašpárci. K dobrému napodobování nepotřebujete vysoké IQ, možná je vám spíš na škodu. Fakt není nutné, aby kdejaký interpretační šikula rozdával svá moudra a stavěl se do pozice „svědomí“ národa, protože umělci přece mají lepší duši.

Pořád ale existují tvůrci, kteří dovedou tnout do živého. Do krásy dovedou zabalit poselství, které přesahuje každodenní půtky a malicherné problémy. Dovedou bavit a zároveň nutit přemýšlet. Protože tvoří srdcem a jsou to skuteční umělci. Takoví se nehrbí kvůli penězům a nebojí se hledat pravdu. Ubývá jich, ubývá. Jejich kolegové, kteří nevládnou tak silným tvůrčím potenciálem, dělají vše proto, aby je odstranili od korýtek plných grantů a dotací. Spiknutí průměrných je přesný název současného uměleckého provozu.

Noví skuteční umělci dnes živoří na okraji, nemají šanci prosadit se kvalitní tvorbou, nemají kde růst. Jejich okolí jim křídla přistřihává hned na začátku rozletu – k naší smůle. Naštěstí ale máme ještě pár umělců, kteří vyrostli v relativně svobodných devadesátých letech. Těm už křídla nikdo nepřistřihne. Jedním z nich je světová star, režisér Emir Kusturica. Potěšující je, že studoval v Praze, umí česky a k České republice se hlásí a zajímá se o dění u nás.

Navrhli jsme ho na státní vyznamenání a ono to vyšlo! Je to muž, který se nebojí a před nikým se neklaní. Přesně takoví mají dostávat ceny a mají být vzorem pro mladé. Zatím to ale vypadá, že naši mladí si berou vzory u servilních a hloupých přisluhovačů. A to je škoda a nemůžeme s tím nic dělat. Jen donekonečna opakovat to své. Kdo se bojí říkat pravdu, je slaboch. Umělci, kteří jsou poplatní režimu a době, jsou jen kejklíři a měli by zase do našich domů chodit zadními vchody…