Nedělní chvilka poezie Miroslava Macka – tentokrát s Louise Labé

Louise Labé (1524 – 1566), francouzská básnířka. Dcera bohatého provazníka z Lyonu, vzdělaná, mluvící několika jazyky, milující koně a zbraně. V roce 1540 se provdala za bohatého provazníka Ennemonda Perrina a dostala přezdívku „Krásná provaznice“.

Miroslav Macek

V roce 1542 bojovala v mužském přestrojení proti španělským vojákům pod jménem „kapitán Lois“. Ve svém domě přijímala básníky, s Olivierem de Magnym byla léta v mileneckém vztahu, což vedlo k tomu, že ji Kalvín veřejně pranýřoval a nazýval kurtizánou. Po smrti manžela se odstěhovala na svůj statek v Parcieu, kde také zemřela.

Z její poezie prostoupené vášní a láskou jsem si pro Vás dovolil vybrat a přeložit jeden ze sonetů, publikovaných v roce 1555…

Louise Labé

Jen věčná touha, naděje a zmar,
jen vzdechy, slzy, které smutně tekou
z mých očí, až se málem staly řekou,
jež plněna je deštěm smutných jar –
to myšlenek je nejkrutější dar,
tak krutý, až se hvězdy rozutekou:
vždyť první lásku stále s sebou vlekou.
Zda nová láska zmohla ten by zmar?
Když její šípy mířily by ke mně,
byť sebevíce žáru s sebou vzaly
a trefily mne prudce, beze slova,
pak rány, které ve mně přetrvaly
mne ochrání, vždyť není místa ve mně,
kde láska mohla zahnízdit by znova.