Masírují Trumpa, aby spáchal válečný zločin a zahájil invazi do Íránu?

WASHINGTON | Případ útoku na saúdské ropné rafinérie a ztráty poloviny saúdské produkce ropy vedl k paradoxní situaci: John Bolton je zbaven funkce, ale jeho věc nejen žije, ale i vyhrává. Informuje světová zpravodajská agentura a rozhlasová stanice Sputnik, která je součástí mediální skupiny Rusko dnes.

DJT

V tom smyslu, že konflikt mezi Spojenými státy (SS) a Íránem nesměřuje ani tak k uzavření nějaké smlouvy, jako spíš k násilnému vývoji událostí. Ministr zahraničních věcí Mike Richard (M.Rd.) Pompeo už obvinil z útoku Írán a Lindsey Braham, vrchní senátor za stát Jižní Karolína a jeden z vůdců Republikánské strany, už požadoval bombardování Islámské republiky a jasně stanovil žádoucí výsledek: „Zlomit hřbet íránskému režimu.“

Je naprosto jasné, že toto prohlášení není adresováno ani tak Íránu, jako samotnému DJ Trumpovi, jedinému americkému politikovi, který má právo vydat americkým vojenským bombardérům rozkaz bombardovat íránskou ropnou infrastrukturu.

Jak ukazuje praxe, Trump se bude snažit do poslední chvíle odbočit z jemu vyšlapané cestičky ke skutečné válce. On už technicky uzavřel íránské téma a omezil se na jeden symbolický raketový útok, nehledě na kolosální mediální hysterii a provokace s použitím chemických zbraní. Trump se také dokázal vykroutit z „kerčského incidentu“, když americký „hluboký stát“ a část armády požadovaly eskalaci konfliktu s Ruskem v rámci násilného pokusu o proplutí lodí Severoatlantické aliance přes Kerčský průliv, o čemž se vysoce postavení američtí úředníci snažili domluvit dokonce i s německou vůdkyní Angelou Merkel.

Problém je v tom, že íránská krize je složitější situace než ty, s nimiž se Trump setkával dříve. Na jedné straně tvrdý boj s Íránem, zrušení „jaderné smlouvy“ a přinucení Íránu vzdát se jaderných zbraní a podpory šíitských politických hnutí na Blízkém východě – to jsou základní kameny volebního programu samotného Trumpa.

Na druhé straně se mu příliš nechce pouštět se do skutečné války, protože značná část voličů současného prezidenta se s obavami nebo velmi negativně dívá na návrhy začít další „nevelkou demokratickou a vítěznou“ válku na Blízkém východě a právem se domnívá, že biliony dolarů, které jsou vydávány na takové války, by bylo lépe poskytnout jako sociální dávky nebo daňové úlevy samotným voličům.

Problémy „íránského klubka rozporů“ se neomezují na domácí politickou rovinu. V mezinárodním kontextu je vše ještě nepříjemnější. Na jedné straně Izrael navrhoval a navrhuje, aby byl na Írán vyvíjen maximální nátlak, a mimořádně úzké vztahy Trumpa a jeho nejbližšího okolí s izraelským vedením nejsou tajemstvím (ale naopak – předmětem hrdosti amerického prezidenta).

Na druhé straně samovolné odstoupení Spojených států od „jaderné smlouvy“ vyvolalo kolosální diplomatické problémy mezi Washingtonem a Bruselem. Přední evropské země (dokonce i včetně „věčně odcházející z Evropské unie“ Velké Británie) nejen vyjádřily svou nespokojenost, ale i vytvořily (i když velmi syrový) mechanismus obcházení sankce prostřednictvím platebního systému Intex, do něhož budou podle tvrzení íránských zdrojů už do konce roku vloženy prostředky ekvivaletní 15 miliardám dolarů.

DJT | repro: vanguardia.com.mx

Odborný konsenzus, co se týče předpovědi evropské reakce na pokus řešení íránské krize z pozice síly, je jednoznačný: Vztahy mezi SS a EU budou vážně poškozeny. Kromě toho již první bombardování íránských rafinérií bude vážným impulzem k pokusům Evropské unie vytvořit paralelní finanční infrastrukturu a také vlastní „armádu Evropské unie“ prostě proto, aby měla nějakou možnost ovlivňovat mezinárodní politiku v zeměpisné sféře evropských zájmů a odstranit závislost na rozmarech americké zahraniční politiky.

Ještě před čtyřmi až pěti lety bylo možné předpokládat, že americká diplomacie by dokázala – v případě velké touhy a šťastné náhody – vytvořit jakousi evropskou „koalici spojenců“ k dalšímu americkému vojenskému dobrodružství, ale nyní, dokonce i pokud Trump pošle ministra zahraničí Pompea osobně nocovat u dveří Elysejského paláce a zpívat serenády pod balkónem Merkel, stěží bude možné počítat s tím, že se stanovisko Evropské unie vůči íránské krizi i vůči všem akutním problémům americko-evropských vztahů podstatně změní.

Ale to není všechno. Íránská krize má i ekonomickou rovinu. Na jedné straně každá vojenská operace proti Íránu povede k podstatnému zvýšení cen ropy, což vyvolá politické problémy pro samotného Trumpa: Jeho voliči neradi platí příliš mnoho za benzín a Trump často používá „verbální intervence“ na Twitteru ve snaze „stlačit“ ceny ropy na světových trzích.

Na druhé straně americké společnosti specializující se na břidlicovou těžbu se v posledních letech staly důležitou částí amerického hospodářství a také důležitými zaměstnavateli a daňovými poplatníky (přičemž v „republikánských“ státech) a potřebují nyní vyšší ceny ropy, protože současné ceny kolem 60 dolarů za barel jim nedávají (dokonce i podle hodnocení západních médií) žádnou možnost ziskové produkce.

Vzniká dojem, že Washington se bude ještě dlouho nacházet ve vratké dynamické rovnováze mezi válkou a mírem, přičemž každý krok vstříc nějaké „mírové dohodě“ (například propuštění Boltona) bude kompenzován nějakou událostí tlačící Trumpa k válce (například výbuchy v arabských ropných rafinériích a prohlášení senátora Grahama). Jak dlouho se Trump dokáže udržet na tomto „geopolitickém laně“, není jasné.