Francie truchlí

Měl jsem příležitost se s francouzským prezidentem Chiracem, který včera v kruhu své rodiny zemřel ve věku 86 let, několikrát setkat v době, kdy jsem byl českým premiérem. Již krátce po mém nástupu do funkce českého premiéra (duben 2005), jsem dostal od prezidenta Jacquese Chiraca pozvání ke státní návštěvě Francie. Bylo tomu tak přesto, že pár týdnů předtím navštívil Paříž předchozí český premiér Stanislav Gross. Prostě Chirac dělal tehdy především ve spolupráci s kancléřem Německa Schröderem opravdu evropskou politiku.

Jiří Paroubek | reprofoto z mediální žumpy ČT24

Povšimli si mé určité rezervovanosti vůči politice Spojených států a také mého velmi pozitivního vztahu k Francii a k její kultuře. J. Chirac hledal v zemích střední a východní Evropy politiky-spojence, kteří byli schopni pracovat bez amerického poručníkování a mysleli proevropsky jako on. To byl jeden z důvodů, proč pozvání do Paříže nedostal v té době například Václav Klaus, který, podle zásady o mrtvých jen dobře, mluví dnes o Chiracovi jako o svém příteli. Chirac mě při našich osobních rozhovorech překvapil velkým důrazem na sociální politiku v rámci principů sociálně tržního hospodářství. Nevědět, že je šéfem pravostředové Republikánské strany, považoval bych ho za názorového socialistu.

Jeho názory ovšem vycházely přímo z nitra a tradice gaullistické strany. Pro mě byl pokračovatelem politiky Charlese de Gaulle (ostatně de Gaulle byl jeho velkým vzorem), který byl francouzským prezidentem v letech 1958 – 1969 a který vrátil Francii její velikost. V de Gaullově administrativě a v jeho straně byla celá řada bývalých radikálních socialistů i socialistů a také de Gaulle přistupoval k řešení vnitropolitických problémů země vždy s velkou sociální citlivostí.

Jacques Chirac

Stejně tak Chirac. Udržoval si odstup od americké agresivní politiky zejména v případě Iráku. Spolu se Schröderovým Německem se snažil zabránit útoku Spojených států na Irák, který nakonec měl a dosud má velmi neblahé následky. Nešlo jen o pád jednoho z diktátorů, v tomto případě Saddáma v Iráku, ale o rozbití celé infrastruktury vztahů, které se budovaly na Středním východě a v oblasti Perského zálivu po desetiletí. Irák se ponořil v důsledku intervence Američanů a koalice ochotných na delší čas do sektářského násilí. Neblahý vývoj v této zemi přešel až k rozbujení Islámského státu, který ohrozil sekulární režim nejen v Iráku, ale také v Sýrii. Do dnešního dne situace v Iráku a Sýrii není stabilizovaná. Kdyby bylo postupováno podle rozumného Chiracova návodu, vypadala by celá oblast Středního východu a Perského zálivu jinak a zejména klidněji.

Také Írán by měl svou přirozenou protiváhu v Iráku, což by jej dostatečně zaměstnávalo a narušovalo by to jeho expanzivní plány. Prostě Chirac měl předvídavost, byl osobitý, nebál se Američanů, a když bylo potřeba, jednal bez zbytečných obstrukcí a předběžných podmínek také s Ruskem.

Při zasedáních Evropské rady, kterých jsem se jako premiér účastnil, seděl Jacques Chirac podle zasedacího pořádku hned vedle mně z levé strany (z pravé strany seděl švédský premiér Persson, poslední z velkých švédských sociálních demokratů).

Prezident Chirac si tu a tam zasedání Evropské rady krátil spánkem. Měl ale zvláštní instinkt. Vždy, když o něco šlo, tak se probral. Byl jsem si vědom, že Jacques Chirac v té době již zrovna není v rozpuku mladosti, a dá se říci, že byl již pár let za zenitem své nejvyšší výkonnosti. Nicméně, když vystoupil s projevem, byl vynikajícím rétorem. Věděl, co chce říct a věděl, jak to má říct. Byl skvělým lídrem své země. Ti, co přišli ve Francii po něm, byli již pouzí epigoni.

V politice J. Chirac zažil čtyřicetiletou, obdivuhodnou kariéru plnou úspěchů, ale i proher. Začal jako šéf sekretariátu prezidenta Georgese Pompidoua. Stal se ministrem, později premiérem, starostou Paříže a konečně v roce 1995 byl zvolen do úřadu prezidenta, který předal svému nástupci Nicolasi Sarkozymu v roce 2007.

V roce 2011 byl Chirac odsouzen za zneužití veřejných prostředků v době, kdy byl starostou Paříže. U soudu mu prokázali, že na pařížské radnici zaměstnával dvacetosm lidí, kteří de facto pracovali pro stranu, jejíž byl předsedou a nikoliv pro radnici. Tehdy poprvé se objevila na veřejnosti informace, že může být vážně nemocný. Přiznám se, že jsem to měl za trik, kterým obhajoba začala šermovat v okamžiku, kdy hrozilo, že by mohl být odsouzen k vyššímu trestu či dokonce do vážení. Ukázalo se, že vážné neurologické onemocnění nebylo žádným trikem a postupně se zřejmě prosazovalo. J. Chirac dostal tehdy u soudu dvouletý podmíněný trest. Prostě soud nebyl vůbec krvelačný.

Před několika lety jsem viděl v satelitní televizi film o Chiracovi z doby, která následovala po tomto soudu. Zjevně mu dělal stále dobře kontakt s občany. Rád si s nimi podával ruku, hovořil s nimi a podle průzkumů veřejného mínění patřil stále k nejpopulárnějším osobnostem Francie. Zkrátka, byl to velký muž a jsem rád, že jsem měl možnost jej poznat. Právě na jeho případě jsem nelépe pochopil, že mezi „konzervativci“ jeho typu a socialisty nejsou v oblasti pohledu na sociálně tržní stát žádné velké rozdíly. Je škoda, že politiků Chiracova formátu v současné době ve světě mnoho není. V Evropě vlastně momentálně nejsou žádní.