Proč chtějí vzít batolatům pohlaví?

Mysleli jste si, že svět dosáhnul vrcholu svého blouznění, když přišel se 64 pohlavími? Tak to jste měli slaboučkou fantazii.

Markéta Šichtařová

Ministerstvo práce a sociálních věcí se vytasilo třicetistránkovou příručkou pro provozovatele takzvaných mikrojeslí. Příručka obsahuje instrukce, jak batolátkům vymýt mozek a udělat jim binec v jejich pohlaví. Nabádá k tomu, aby se během her „potíralo rozdělení na muže a ženy“. Aby se klukům stejně jako holčičkám dávaly panenky a holkám zase autíčka. V příručce se uvádí: „…rozdělování (podle pohlaví) … utvrzuje děti ve stereotypním vnímání, že dívky a chlapci se na něco hodí víc jen na základě jejich pohlaví…“ A v podobném duchu se to táhne dál.

Dokument by sice neměl být závazný, ale jak známo, když něco vydá ministerstvo, úředník, který je papežštější než papež, si to přežvýká po svém. Doporučením to vždy začíná. A povinností to dříve či později skončí. Už slovo „doporučení“ v sobě obsahuje fakt, že stát něco preferuje. Neboli že se domnívá, že smazání pohlaví je lepší.

Logicky se nabízí vpálit ministerstvu, že jsem ani jednou nepozorovala, že by si moje dcera dobrovolně vybrala ke hraní autíčko či samopal, stejně jako kluk si nikdy nevybral barbínu. Ale k čemu? To přeci každý normální člověk ví. Je zbytečné třepit si ústa takovými provařenými námitkami. Mohli bychom se jistě sarkasticky ptát, jak je to možné, že nejspíš úředník nikdy neviděl novorozence, když se domnívá, že jsou různá pohlaví jaksi stejná. Ale nač? Však on ho zajisté viděl.

Mohli bychom se tvářit ještě kapku sofistikovaněji a začít trousit jedovaté poznámky, že muži jaksi neznají premenstruační syndrom, tudíž jsou méně náladoví, tudíž se v průměru víc hodí na manažerské pozice než dámy. Nebo že je dobře známo, že ženské oko dokáže odlišit mnohem víc barevných odstínů než mužské, zato se jeho majitelka dokáže dokonale ztratit i na parkovišti. Nebo že ženy v průměru vládnou větší ukecaností, tudíž se víc hodí do služeb, které jsou v kontaktu s lidmi. A co si budeme povídat, kdo by preferoval porodního dědka nad porodní bábu?

Ale je to zbytečné, zbytečné, zbytečné. Normální lidé tohle všechno vědí. A takzvaní „progresivisté“ patrně vědí, ale nedbají. Takže, popravdě, mi mnohem víc haraší v hlavě jiná otázka: PROČ?!

Proč mají „progresivisté“ takovou potřebu dělat dětem guláš v jejich identitě a tvrdit jim, že „gender je fluidní“? Proč je tak nevýslovně iritují básničky o maminkách – ženách a tatíncích – mužích? Proč stejný druh lidí zbožňuje a hájí Grétu, jejíž loutkovodiči v podstatě vyzývají k diktatuře? Proč stejný typ lidí je ochoten uvažovat o tom, že se (pro začátek) ve školních jídelnách zakáže maso? Proč tihle lidé obyčejně hájí norský Barnevernet a byli by nejraději, kdyby se zavedl i u nás? Proč tihle lidé tak agresívně prosazují zastavení klimatických změn za každou cenu, ať je tou cenou klidně třeba návrat na stromy, jako kdyby snad změny byly zastavitelné? Proč se všichni ti, kdo měli v uplynulém týdnu potřebu vymezovat se vůči Karlu Gottovi v ne zrovna šikovnou chvíli, rekrutovali právě z těchto „progresivistů“? Proč téměř všichni z nich milují Václava Havla? V čem to kurník vězí, že všechna tahle témata spolu evidentně nějak zapeklitě souvisejí, ačkoliv pro pozorovatele z cizí planety je nespojuje nic? Jak je možné, že dopředu víte, že když jedna osoba bude hájit Barnevernet a zákaz spalovacích motorů, bude u ní taky z nějakého podivného důvodu zvýšená pravděpodobnost, že bude podporovat indoktrinaci batolat militantním feminismem??

Dlouho jsem si nad tím lámala hlavu. A došla jsem k závěru, který se „progresivistům“ nebude líbit. Myslím, že je to zapšklost. Odpor k životu. Myslím, že jimi cloumají veskrze negativní emoce a permanentní ukřivděnost. Pocit, že oni přeci mají nárok na štěstí, ale šťastní nejsou. A že za to mohou „ti druzí sobci“. Proto své negativní emoce, svůj pocit ukřivděnosti, svou úzkost ze života, šíří jako virus dál.

Přemýšlím, v jakých chvílích se cítím šťastná. A napadají mě samé věci, které se do dnešního stavu světa nějak nehodí. Líbí se mi obléknout si šaty, ve kterých nikdo nebude na pochybách, který gender jsem. Líbí se mi naložit do auta šest dětí – považte, taková neekologičnost! Jsem šťastná, když mohu sešlápnout pedál u svého dieselu až na podlážku, pustit si na plné kule tvrdou hudbu a řezat zatáčky. Dojet si do vedlejšího města a nechat si od manžela objednat šťavnatý steak přes celý talíř. Královsky se bavím, když se k nám připojí přátelé a já si s nimi mohu vyměňovat neslušné dvojsmyslné narážky. Wow, tohle je život! Jo, jsem šťastná, když dělám všechno to, čím progresivisti opovrhují. Nemám výčitky svědomí, že jsem ráno zdlábla dozlatova opečenou slaninu, nemám problém nechat si od muže podržet dveře. Nemám problém s prosperitou civilizace – dejte mi technologii a jeden pevný bod a pohnu světem.

Progresivisti všech zemí, trhněte si nohou. Vaše činy jsou motivovány frustrací a zapšklostí. Tu pravou radost ze života nikdy nepoznáte.


(Blog obsahuje citace z knihy autorů Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli)