Cesta odněkud nikam aneb radosti krachu

Velká Británie opravdu nezažívá zrovna nejklidnější časy. Osud této cestovní kanceláře nám ukazuje, jak vypadá kapitalismus ve 21. století.

Kateřina Konečná | Foto: Archív KK

Velká Británie opravdu nezažívá zrovna nejklidnější časy. Země dříve spojovaná se stabilitou, mimořádnou (i politickou) kulturou a bohatou (i když někdy velmi kontroverzní) historií dnes spíše připomíná kočku za deštivého dne, jelikož se nemůže rozhodnout, kdy a jestli chce (z Evropské unie) odejít. Od konce léta se navíc hodně mluví i o osudu slavné britské cestovní kanceláře Thomas Cook, která po 178 letech zkrachovala. Obávám se, že osud této cestovní kanceláře nám ukazuje, jak vypadá kapitalismus ve 21. století a rozhodně to není hezká podívaná.

Abychom se však lépe vžili do situace, je dobré si připomenout můj článek z počátku tohoto roku, na základě kterého si můžeme udělat plastický obrázek o tom, jak nekontrolovaně se ve společnosti rozevírají nůžky společenské nerovnosti.

V pátek 4. ledna 2019 byl ve Velké Británii den tlustých kocourů. Přestože název naznačuje, že by se mohlo jednat o recesi a humornou událost, opak je bohužel pravdou. Tento den totiž označuje chvíli, kdy výkonní ředitelé 100 největší firem ve Velké Británii vydělají tolik, co jejich zaměstnanci za celý rok. Jelikož výkonní ředitelé dostávají 1 020 liber za hodinu (3,9 milionu liber za rok) a medián roční mzdy britských zaměstnanců je 29 574 liber, stačilo výkonným ředitelům pouze 29 hodin k tomu, aby si vydělali částku, na kterou dosáhne řadový zaměstnanec až na samém konci roku.

Zhruba dva týdny po dnu tlustých kocourů byly prezentovány údaje organizace Oxfam o tom, že 26 nejbohatších lidí má stejný majetek jako 3,8 miliardy nejchudších. Paradoxem přitom je, že počet miliardářů se od ekonomické krize zdvojnásobil a je jich nyní 2 208. Těchto 2 208 vyvolených si přitom každý den polepší o zhruba 56 miliard korun, zatímco ti nejchudší přicházejí denně o více než 11 miliard korun.

Nyní však již k samotnému krachu Thomas Cook. Jak vůbec mohla jedna z nejstarších cestovních kanceláří, která měla ročně přes 19 milionů klientů, zkrachovat? Podle analýz jsou důvodem primárně tyto tři faktory – dluhy, nepovedená fúze s konkurenční společností a internet, který změnil podobu daného trhu. K tomu ještě přidejme několik po sobě jdoucích horkých letních období, která k cestování potencionální klienty nemotivovala a krach je na světě. Jeví se to prostě a pochopitelně. Když navíc slyšíme slova „Je nám velice líto, že jsme nebyli úspěšní,“ která uvedl šéf společnosti Peter Fankhauser, můžeme možná rovněž sklouznout až k lítosti, ale bohužel ke kompletnímu vysvětlení krachu nám chybí ještě jedna (avšak zásadní) část skládanky.

Firmě se nedařilo již nějakou dobu a lidé, kteří stáli na jejím nejvyšším stupínku, o tom museli vědět. Dobrý hospodář by danou situaci jistě řešil velmi obezřetnou politikou šetření (těm, kdo zde vidí paralelu mezi státem a hospodářskou krizí, bych ráda připomněla, že stát není firma). Dobrý hospodář by utáhl opasek primárně sobě a dal svým zaměstnancům najevo, že za firmou stojí a hodlá za ní bojovat tak, aby se těžké časy podařilo překlenout. Dobrý hospodář si však rozhodně v těžkých časech rok před krachem nedá vyplatit 85 milionů Kč na odměnách, což je ovšem přesně to, co již zmiňovaný Peter Fankhauser udělal.

A nejen to – přestože se dařilo vést tak slavnou a dlouho existující firmu do krachu, nejvyšší manažeři firmy hodnotili svojí práci stále nad míru dobře a za posledních 12 let si nechali vyplatit částku dosahující 900 milionů korun. Krach firmy je tak na rozdíl od akcionářů, klientů i zaměstnanců nemusí moc trápit. Důvod oslavit utrpení druhých však mají někteří spekulanti z Velké Británie a Německa, kteří investovali do derivátů firmy Thomas Cook a na krachu nyní vydělají těžko uvěřitelných 5,89 miliard korun.

Obchodní a finanční elita má tedy o štědrý a poklidný důchod postaráno, nyní věnujme pohled i těm, co nevolí Konzervativní stranu. Krach firmy ponechal jejich osudu okolo 600 000 klientů firmy, kteří neměli jak se dostat z dovolené domů, zklamáni jsou samozřejmě i klienti, kteří se na vytoužený zájezd ani nedostanou. Ze dne na den přišlo o práci přes 21 000 lidí ze 16 zemí a není jisté, jestli dostanou výplaty za poslední měsíc. V naprostém šoku bude po nějakou dobu Kréta- Thomas Cook zajištoval okolo 70% turistů na ostrově. Ve Španělsku bude muset být zavřeno více než 500 hotelů a celková škoda španělské ekonomice se v tuto chvíli odhaduje na 200 milionů eur (cca. 5,2 miliardy Kč).

Některým lidem možná může připadat úžasné, že nyní žijeme ve společnosti, která umožnuje skupince vyvolených ošidit statisíce lidí a ponechat je zcela na holičkách. Mnoho příznivců pravice bude jistě argumentovat tím, že zákazníci vstoupili do obchodního vztahu s Thomas Cook dobrovolně a jelikož je podstatou kapitalismu vydělat co nejvíce, je vlastně vše zcela v pořádku. Firma přece byla založena za účelem dosahování zisku a lidé na jejím vrcholu si před krachem namastili kapsy, jak se na správné kapitalisty sluší. Problém je, že firmy mají tendenci během let hojnosti tendenci nadávat na vlády, že po nich chtějí daně a omezují je zákony, ale když zapadnou do bahna krachu, okamžitě volají z plných plic stát o pomoc. Thomas Cook není výjimkou.

Cestovní kancelář se obrátila na britskou vládu za pomyslných pět minut dvanáct a žádala o státní půjčku ve výši 150 milionů liber (cca. 4,4 miliardy korun). Vláda to odmítla, jelikož se obávala, že by tento krok byl nebezpečný precedens. Krach cestovní kanceláře však znamenal, že Velká Británie musela na své území z dovolených navrátit na 150 tisíc osob- svých občanů, což znamenalo nutnost spustit “největší repatriaci v dobách míru“, která si vyžádala 40 letadel, 1000 letů a náklady v hodnotě 100 milionů liber.

Sečteno a potrženo – statisíce lidí se ocitly v problémech (někteří bývalí zaměstnanci i v existenčních), desítky tisíc lidí jsou bez práce, některé turistické destinace budou nyní trpět výpadkem turistů, na které jsou vázaná mnohá pracovní místa a Velká Británie musela z peněz daňových poplatníků vydat sto milionů liber (cca tři miliardy korun). To vše jenom proto, aby se několik desítek mazáků finančně obohatilo. Všem lidem postiženým takovou chamtivostí jistě zůstanou v uších znít slova útěchy od bohatého manažera „Je nám velice líto, že jsme nebyli úspěšní“.

Příběh firmy Thomas Cook nám deset let po ekonomické krizi, kdy světové vlády musely nalít miliardy z veřejných peněz do bank, aby nezkrachovaly a neohrozily úspory občanů, zatímco bankéři zůstali drtivou většinou bez trestu, ukazuje, že problém socialismu pro bohaté zůstává. Pokud jste členem skupiny vyvolených, nemůžete prohrát. Vyhráváte, ať děláte, co děláte.

Peter Fankhauser sice také ztratil práci jako těch desítky tisíc jiných, ale ti neměli milionové platy a rozhodně nedostávali odměny v rámci desítek milionů i ve chvíli, kdy šla firma ke dnu. Bylo to vrcholné vedení, které činilo špatná rozhodnutí, které zapříčinily krach, a přesto pouze vrcholné vedení může odcházet s hlavou vztyčenou a bez strachu o vlastní existenci. Starat se nemusí ani o obyvatele Kréty a dalších oblastí, které byly na turisty zprostředkované jeho cestovní kanceláří závislí, a budou nyní záviset na pomoci státu. Peter Fankhauser ani nebude muset platit britskému státy náklady na přepravu Britů zpátky domů. Nemusí dělat prostě vůbec nic. Jen si najmout jinou cestovní kancelář a užít si dlouhotrvající dovolenou. Peter Fankhauser z hlediska kapitalismu vyhrál a byl úspěšný. Všichni ostatní prohráli.

Zakladatel moderní ekonomie Adam Smith se domníval, že sobecký zájem jednotlivce může v konečném důsledku přinést blahobyt všem. Tento předpoklad, který je obsažen i v samotném základu kapitalismu, však dostává ve 21. století notně na frak. Ekonomická krize, daňové ráje, den tlustých kocourů, nárůst miliardářů, krach Thomase Cooka a mnoho dalších případů ukazují, že i kapitalismus má své pomýlené ideály, které naprosto nereflektují realitu- o tom se ale nemluví. Osobně se domnívám, že tato cesta vede odněkud nikam, respektive od plánované prosperity pro všechny do naprostého chaosu, který ovšem (jako obvykle) dopadne největší silou pouze na ty, kteří za něj vůbec nemohou. Toto opravdu nejsou principy spravedlivé společnosti.


Postoje autorů, jejich myšlenky a názory ne vždy jsou v souladu s postoji, myšlenkami a názory všech členů redakce. Ovšem jakýkoliv text prostý politické korektnosti na tento web patří.