Kdo je odpovědný za válečné zočiny v Libyi a vraždu Kaddáfího

Martin Fendrych včera vydal oslavnou zdravici (ve spojení s ním spíš kiss of death) generála Petra Pavla, kde se pro mne zcela neuvěřitelným způsobem argumentačně ne/vyrovnal z komunistickou minulostí pana generála. Dále vypichuje, že super pro-zápaďácký ex-bolševik byl dosud nejvyšším českým představitelem NATO a jako takový je jistě kvalidikován vládnout průmyslové divizi Česko z výšin Pražského hradu.

Zbyněk Passer | foto: archvi autora

Nedavno bylo výročí založení NATO. Často se zde zabývám neblahou rolí NATO, evropských i českých politiků v útočné válce proti Jugoslávii v roce 1999.

Aliance, donekonečna představovaná a deklarovaná jako obranná (za účelem čehož jsou vymáhány patřičné kontribuce od „spoluchráněných, ČR nevyjímaje), ve skutečnosti nikdy nevedla obrannou válku na území kterehokoliv ze svých členů.

Naopak, NATO se dosud angažovalo v mnoha válkách, jejichž smysl nebyl ani obranný, ani humanitární, dokonce jím nebyla ani tolikrát západními politiky a médii papouškovaná a vždy vágní „obrana západních hodnot a demokracie“, což je specificky v případě Lybie a Sýrie vskutku pikantní. Pojďme si připomenout, kdo a jaké „hodnoty“ ve skutečnosti v Lybii hájil.

Od útočné války nejen (přímo se zapojil např. Katar) států NATO proti svrchované a členské zemi OSN uplyno osm let. Mezitím se diky mnoha aférám s úniky tajných depeší (Wikileaks, Snowden, nezabezpečené emaily Hitlary Klingon), rozhovory s tehdejšími vojáky a angažovanými politiky podařilo moderním historikům hodnověrně poskládat naprosto odlišný obraz motivů konfliktu i zapojení západních států do něho.

Historici války NATO v Libyi v roce 2011 si všimli několika skutečně výbušných potvrzení obsažených v e-mailech tehdejší ministryni zahraničí vlády Baracka Obamy, Hitlary Clingonové:

– přiznání válečných zločinů povstalců, koordinovaných americkými zpravodajci a spec-ops,

– američtí spec-ops trenéři aktivně pusobili v Libye téměř od začátku protestů,

– Al-Káida aktivně součinná s USA podporovanými rebely,

– západní národy (jmenovitě Francie a Velká Británie) se snažily o přístup k libyjské ropě,

– Obavy o Kaddáfího zlaté a stříbrné rezervy ohrožující evropskou měnu (resp. její pozici v severní Africe)

27. března 2011, informační zpravodaj, zaslaný dlouhodobým blízkým poradcem Clingonové a Hillaryho Sidneym Blumenthalem, obsahuje jasný důkaz válečných zločinů ze strany povstalců podporovaných NATO. Citovaný zdroj velitele rebelů „přísně důvěrný“ Blumenthal hlásil Hitlary, že jeho jednotky i nadále brz soudu zabíjejí všechny loajální vojáky, kteří se vzdali, nebo byli zajati a kteří působili zahraničním dojmem.

I když je nezákonnost mimosoudních vražd snadno rozpoznatelná (skupiny, které tak činily, samy sebe běžně nazývaly „komanda smrti“), zlověstná realita za odkazem „cizí žoldnéři“ nemusí být pro většinu okamžitě tak zřejmá.

O Kaddáfím bylo známo, že využívá evropské a další mezinárodní dodavatele v oblasti bezpečnosti a infrastruktury, neexistuje ale žádný důkaz, který by naznačoval, že na ně byli zaměřeni libyjští povstalci.

Existuje však rozsáhlá dokumentace novinářů, akademiků a skupin pro lidská práva, která prokazují, že černí libyjští civilisté a subsaharští smluvní dělníci byli terčem „rasového očištění“ povstalci, podporovanými Západem.

Černí Libyjci byli povstaleckou opozicí (na Západě v médiích a politiky eufemicky označováni jako „demokratická opozice“, u Al Kajdy obzvlášť vtipné) obecně označováni za „cizí žoldnéře“ za jejich obecnou loajalitu vůči Kaddáfímu.

Občané Lybie tak byli Zapadem podporovanými, trénovanými a vyzbrojovanými islamistickými milicemi podrobováni mučení, popravám a jejich města byla „osvobozena“ etnickými čistkami. To je demonstrováno na nejvíce dobře zdokumentovaném příkladu Tawergha, celého města s 30 000 „černými“ Libyjci, které zmizelo v srpnu 2011 poté, co jej převzaly Misratanské brigády NTC podporované NATO. Ironické je, že z právě tohoto druhu násilí byly západními médii obviňovány vládní síly, důkazy byly casto vymyšlené (viz znásilňovací „aféra Viagra“ Roberta Gatese, bez ověření hojně šířena západními médií, později se ukazala jako fake news, ale to už nikdo nepřiznal).

Tyto útoky byly známé až v roce 2012 a často se natáčely, jak tato zpráva z The Telegraph potvrzuje:

Poté, co byl zabit Muammar Kaddáfí, byli tisíce migrujících pracovníků ze sousedních států uvězněny novými dočasnými úřady. Obviňovali černé Afričany z toho, že byli Kaddáfího žoldnéři.

Clintonová byla průběžně informována o zločinech svých milovaných bojovníků Al Kajdy proti lybijským civilistům i vojákům dlouho předtím, než došlo k nejhorším z těchto genocidních zločinů.

Al-Káida a západní zvláštní síly uvnitř Libye

Stejný zpravodajský e-mail od Sydneyho Blumenthala také potvrzuje to, co se stalo známým tématem povstalců podporovaných Západem na Blízkém východě: milice, trénovanemé západními speciálními silamu, jsou současně podezřelé z vazeb na Al-Káidu.

Blumenthal tvrdí, že „mimořádně citlivý zdroj“ potvrdil, že britské, francouzské a egyptské jednotky zvláštních operací školily libyjské militanty podél egyptsko-libyjské hranice, jakož i na předměstí Benghází.

Zatímco analytici dlouho spekulovali o tom, „kdy a kde“ o přítomnosti západních pozemních jednotek v Libyjské válce, tento e-mail slouží jako definitivní důkaz, že speciální síly USA a dalsich států NATO byly v Lybii nejpozději do měsíce od prvních protestů, které vypukly uprostřed do konce února 2011 v Benghází.

Do 27. března u toho, co bylo zapadními médií a politiky vydáváno za jednoduché „lidové povstání“, ve skutečnosti zvláštní síly států NATO již „dohlížely na převod zbraní a zásob rebelům“, včetně „zdánlivě nekonečné zásoby útočných pušek a munice AK47“.

Přesto jen několik odstavců po tomto přiznání se upozorňuje na fakt, že povstalecké milice těchto západních speciálních sil, které státy NATO cvičily, mphou zároveň být „radikální / teroristické skupiny, jako jsou libyjské bojové skupiny a Al-Káida v islámském Maghrebu (AQIM), infiltrují NLC a jeho vojenské velení. “

Hrozba libyjské ropy a zlata francouzským zájmům

Ačkoli francouzská rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 1973 tvrdila, že bezletová zóna nad Libyí měla chránit civilisty, e-mail z dubna 2011 zaslaný Hillary s předmětem „Francouzský klient a Qaddafiho zlato“ hovoří o méně ušlechtilých ambicích.

E-mail identifikuje francouzského prezidenta Nicholasa Sarkozyho jako vůdce útoku na Libyi s pěti konkrétními cíli:

1) získat podíl na libyjské ropě,
2) upevnit francouzský vliv v regionu,
3) zvýšit pověst Sarkozyho na domácím trhu,
4) uplatnit francouzskou vojenskou moc
5) zabránit vlivu Kaddáfího na to, co je považováno za „Frankofonní Afriku“.

Nejzajímavější je zdlouhavá část, která vymezuje obrovskou hrozbu, kterou Kaddáfího zlaté a stříbrné zásoby (odhadované na „143 tun zlata a podobné množství ve stříbře“), představují pro francouzský frank (CFA), který obíhá jako hlavní africká měna. Namísto ušlechtile znějící doktríny „Odpovědnost za ochranu“ (R2P), která je předhozena veřejnosti, existuje „důvěrné“ vysvětlení toho, co skutečně vedlo k válce:

Toto zlato bylo nashromážděno před vzpourou a mělo být použito ke zřízení panafrické měny založené na libyjském Zlatém dináru. Tento plán byl navržen tak, aby poskytoval frankofonním africkým zemím alternativu k francouzskému franku (CFA).

Množství zlata a stříbra bylo oceněno na více než 7 miliard USD. Francouzští zpravodajští důstojníci tento plán objevili krátce po zahájení primární vzpoury a to byl jeden z faktorů, který ovlivnil rozhodnutí prezidenta Nicolasa Sarkozyho zaútočit na Libyi.

Přestože cílem Blumenthalova e-mailu Clingonové je shrnout motivační faktory, které vedou k zásahu Francie (a implicitně do zásahu NATO) v Libyi, je zajímavé poznamenat, že záchrana civilních životů v briefingu zjevně chybí.

Místo toho je patrná obava, že jednání vůdce Libye může vést v severní Africe k vysoké míře ekonomické nezávislosti s novou panafrickou měnou.

Francouzská zpravodajská služba „objevila“ libyjskou iniciativu svobodně soutěžit s evropskou měnou prostřednictvím místní alternativy, což muselo být potlačeno vojenskou agresí.

Propaganda spravedlivé války

Brzy poté ministryně zahraničí USA Hitlary Clingonová formálně obvinil Kaddáfího a jeho armádu z používání hromadného znásilňování jako válečného nástroje. Ačkoli četné mezinárodní organizace, jako je Amnesty International, toto rychle odhalily jako lež, tyto fake news byly nekriticky přejímány západními politiky a hlavními sdělovacími prostředky.

Zdálo se, že bez ohledu na to, jak bizarní je tato spiklenecká teorie, pokud malovala Kaddáfího a jeho příznivce jako monstra, a pokud sloužila příčině dlouhodobé vojenské akce v Libyi, považovalo se to za důvěryhodné pro mainstreamová média. Pak jim věřte.

Dva nejvýznamnější příklady jsou uvedeny v nejnovější šarži e-mailů: senzační tvrzení, že Kaddáfí vydal Viagru svým vojákům na masové znásilňování, a tvrzení, že těla obětí byla „nanošena“ libyjskou vládou v oblastech bombardování, aby se ukazaly důsledky porušení mandátu OSN ze strany NATO při koaličním bombardování civilistů (OSN nařídilo bezletovou zonu právě pro ochranu civilistů).

Na konci března 2011 v e-mailu se Blumenthal přizná Hitlary:

Sdělil jsem (R. Gatesovi, pozn ZP) více než před týdnem tento příběh – Kaddafi umisťoval těla, aby vytvořil PR o údajných civilních obětech v důsledku spojeneckého bombardování – i když jsem zdůraznil, že to byla fáma. Ale nyní, jak víte, Robert Gates tomu věří.

Zdroje nyní říkají, že tato informace pochází ze strany povstalců a nepotvrzuje ji žádná západní rozvědka, že Kaddáfí přijal politiku znásilňování a dokonce distribuoval Viagru vojákům.

Nejen, že ministr obrany Robert Gates propagoval svou bizarní teorii „představených těl“ ve zprávě CBS News „Face The Nation“, ale dokonce znásilňovací fake news „aféra Viagra“ dosáhlo na mezinárodní novinové titulky, když velvyslankyně USA v OSN Susan Riceová formálně obvinila Libyi v před Radou bezpečnosti OSN.

Nyní podstatná část chrinolohmgie událostí:

Dne 17. března 2011 byla Radou bezpečnosti OSN poměrem hlasů 10:0 (při absenci pěti států – Německa, Brazílie, Indie – a dvou ze stálých členů RB, Ruska a Číny) schválena rezoluce RB OSN č. 1973/2011, zakazující všechny lety ve vzdušném prostoru Libye, s výjimkou humanitárních, a povolující členským státům použití síly, mimo okupace, k ochraně životů civilního obyvatelstva a obydlených území Libyjské arabské džamáhíríje před je ohrožujícími útoky. Při porovnání průběhu aliančního vojenského angažmá s mandátem RB OSN:

1. NATO nemělo mandát /Aliance není regionální organizací ve smyslu Charty OSN/,

2. NATO svojí politikou sledovalo změnu režimu a k tomu rezoluce RB nedávají žádné zmocnění,

3. došlo k porušení rezolucí RB OSN dodávkami zbraní a poskytnutím vojenského výcviku povstalcům,

4. nebyl dodržen princip nestrannosti při vynucování přijaté rezoluce RB.

Ochrana civilistů byla zajišťována systematickým ničením ozbrojených mezinárodně uznávané vlády. Případ Libye je posuzován, že nejde o nelegální vojenskou intervenci, ale o velmi výrazné překročení mandátu RB OSN.

Zásahu NATO ze dne 19. 3. 2011 předcházely zásahy jiných zemí. Francie zahájila letecké útoky na vládní síly, údajně v součinnosti se spojenci. Tato součinnost měla podobu neformálního rozhovoru francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho s americkou ministryní zahraničních věcí Hillary Clintonovou. Francie zahájila letecké útoky na vládní síly, prý v koordinaci s britským premiérem Davidem Cameronem na konferenci v Paříži, na které jim bylo dáno na vědomí, že francouzská vojenská akce již začala.

Okolnosti nasvědčují tomu, že Francie své spojence překvapila a postavila je před hotovou věc, protože se snažila být vůdčí zemí v těchto událostech. Ještě téhož dne si svoji politiku Francie nechala v Paříži posvětit lídry arabských států. Americký postoj ke krizi se vyvíjel pozvolna. Americký prezident Barack Obama už od konce roku prosazoval zásadu, že Muammar Kaddáffí by se měl vzdát moci a v souvislosti s tím Spojené státy uvalily na Libyi sankce a pracovaly na mezinárodní koalici, která by krizi řešila. Zpočátku bylo také NATO proti tomu, že se Aliance jako organizace zúčastní vojenské intervence v Libyi. V počáteční fázi se Aliance soustředila na evakuaci cizích státních příslušníků ze země a poskytnutí humanitární pomoci.Na přelomu února a března 2011, kdy síly věrné Kaddáffímu začaly mít nad povstáním převahu, se politika NATO změnila a Aliance začala zdůrazňovat potřebu svého vojenského zásahu (porovnej se situací roku 1999 v Jugoslávii).

S odůvodněním, že Kaddáfím vyhlášené příměří nebylo dodržováno, byla dne 19. března 2011 zahájena intervence za účasti zejména amerických, britských a francouzských vzdušných sil, jejímž deklarovaným cílem bylo vytvoření bezletové zóny, zastavení postupu Kaddáfího pozemních sil, ukončení bojů a ochrana civilního obyvatelstva.

Ačkoliv rezoluce RB OSN č. 1973/2011 hovoří pouze o ochraně civilního obyvatelstva, vyjádření i kroky koalice států OSN, které se angažovaly v Libyi, fakticky vedly k podpoře povstalců proti vládě Muammara Kaddáfího. Tato podpora pak byla zdůvodňována, zejména ke konci války, nebezpečím, které měl dle některých předních osobností koalice režim představovat vůči civilistům. Kritici pak tvrdí, že tímto přístupem mezinárodní koalice přesáhla daný právní mandát.

Francie otevřeně přiznala, že vyzbrojila povstalce zbraněmi shazovanými z letadel. Tento krok byl kritizován některými státy, zejména Ruskem a Čínou, jakožto porušování embarga OSN na dovoz zbraní do Libye. Francie na kritiku odpověděla s tím, že tyto dodávky byly nutné, neboť měly sloužit civilnímu obyvatelstvu k sebeobraně.

Katar přiznal, že jeho armáda během občanské války v Libyi bojovala na straně rebelů.