Istanbulská úmluva o a naše právo jsou nekompatibilní

Právní řád v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zajišťuje rovnost mimo jiné z pohledu pohlaví a trestá násilí na lidech z jakéhokoli důvodů. Zde úmluva nic nepřináší. Naše úprava o trestání násilí je dostatečná. Dojdeme-li k závěru, že je třeba ji změnit, můžeme tak učinit i bez istanbulské úmluvy.

Zdeněk Koudelka | reprofoto: PL

Úmluva posiluje migraci. Dává větší práva cizincům a povinnost státům poskytnout azyl z důvodu gendrové příslušnosti. Ovšem, jak je tento pojem nově chápán, nejde jen o násilí na ženách, ale například to, že někdo se považuje za ženu, i když je muž, a jeho stát původu nepreferuje transsexualitu či veřejné projevy sexuální orientace. To jsou oblasti, kdy je tvrzení migrujících osob těžko ověřitelné. Úmluva stanoví povinnosti států v oblasti migrace s výhodami pro cizince. Avšak státy vznikly, aby prvotně pečovaly o zájmy svých občanů.

Úmluva obsahuje obecné a neurčité pojmy, které se dají ideologicky zneužít. Vyzývá státy k posílení různých nátlakových organizací s politickými cíly. Fakticky jsou státy tlačeny do jejich finanční podpory. Přitom financování nátlakových organizací s politickými cíly z veřejných peněz je u nás kritizováno jako nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky. Některé závazky v úmluvě, jako snaha vymýtit nevhodné zvyky a tradice a to, že muži a chlapci budou aktivně zapojeni do prevence za účelem naplnění úmluvy, působí stejně jako před rokem 1989 působila ideologická školení mužstva v komunistické armádě. Úmluva tlačí na státy, aby více regulovaly své občany.

Nebezpečí úmluvy není v jejím textu, ale v budoucí aplikaci. Stále více moci přechází od moci výkonné a zákonodárné, které vznikají z voleb občanů, k soudní moci. Soudci jsou ve funkci trvale a někteří propadli aktivistické touze měnit svět k lepšímu. Není nic horšího než snaživý úderník v taláru, který chce vynutit své vidění dobra. Přitom vtahování různých konceptů dobra do práva bylo příznakem totalitních režimů, činili tak nacisté i stalinisté.

Nějaký soudce může užít istanbulskou úmluvu a její obecné a neurčité pojmy k prosazení svých priorit i proti vládám a parlamentům. Nedivil bych se, kdyby soud v budoucnu na základě úmluvy prohlásil za protiprávní velikonoční tradici pomlázky.

Příkladem může být Nejvyšší soud USA, který v roce 2015 prohlásil zákaz homosexuálních sňatků praktikovaný některými státy americké unie za protiústavní. Uznal těsnou většinou 5:4 nové pojetí manželství i jako svazek dvou žen nebo dvou mužů a argumentoval přitom americkou ústavou. Jsem přesvědčen, že tvůrci americké ústavy z roku 1787 by se divili, co jim to Nejvyšší soud v 21. století dává do úst. V tehdejší době bylo manželství jinak než jako svazek muže a ženy nemyslitelné. Pět soudců se tak nadřadilo nad tisíce členů kongresů USA a jeho členských států, kteří jsou z ústavy oprávněni k ústavní změně. Proto je správné, aby náš stát úmluvu neratifikoval.